Kanibalismus

Kanibalismus je v přírodě poměrně rozšířený

Kanibalka – Leonard Kern, 1650

Kanibalismus je požírání jedinců vlastního druhu. Autofágie je pak pojídání sebe sama.

Původ názvu

Původ názvu je odvozen od jména středoamerického kmene Karibů, kde byl rituální kanibalismus významnou součástí jejich animistického náboženství.

Kanibalismus v živočišné říši

Kanibalismus se vyskytuje v přírodě nejčastěji u dravých živočichů, kteří mohou například požírat své zraněné druhy. Velmi zajímavým případem je nitroděložní kanibalismus u vejcoživorodých žraloků, kdy embryo, které dospěje dříve, sežere uvnitř matky své sourozence. U některých druhů se může kanibalismus vyskytovat v rámci rodiny. Například samec medvěda ledního i jiných šelem může často ulovit své vlastní mládě. Samice některých psovitých druhů zase mohou požírat svá mláďata v případě svého vlastního ohrožení. Kanibalismus se vyskytuje i u hlodavců, např. u myší. U členovců se vyskytují případy, že samička po s páření sežere samečka (sklípkani a další pavouci, kudlanky atd.). Požírání vlastních mláďat je nazýváno pedofágie nebo kronismus. U ptáků, zvláště dravců sov, napadají silnější jedinci své slabší sourozence. V případě nedostatku potravy je zpravidla usmrtí a sežerou. Toto “bratrovražedné” chování se někdy označuje jako kainismus. Ve farmových chovech kuřat bažantů i domácí drůbeže se vyskytuje oštipování peří slabších kuřat silnějšími. Pokud jedno kuře najednou začne oštipovat celá skupina, může dojít k jeho usmrcení. Zvláště nebezpečné je oštipování kolem řiti, které může snadno vyvolat krvácení. Kuřata na krev v tomto případě reagují obdobně jako piraně – svého druha rychle uklovou a sežerou. Jsou známy i případy kanibalismu mezi domácími prasaty, chovanými ve velkých farmách s mnoha tisíci kusy pohromadě. Méně se ví, že i v domácím chovu někdy prasnice sežere čerstvě narozená selata, zvlášť pokud je předtím náhodou zalehla.

Doklady kanibalismu známe i u některých pravěkých zvířat, jako jsou například někteří draví teropodní dinosauři. Nejslavnějším příkladem může být i známý Tyrannosaurus rex, u něhož byl příležitostný kanibalismus prokázán fosilními stopami po okusu (rýhami) na kostech jiných tyranosaurů.

Kanibalismus u lidí

Kanibalismus v Brazílii na rytině od Theodora de Bry na základě svědectví Hanse Stadena, který zde žil v zajetí roku 1557

Kanibalismus u lidí se označuje jako antropofágie neboli lidojedství. Praktikovali jej i neandrtálci. V lidské společnosti byl v minulosti praktikován rituální kanibalismus (např. pozření srdce nepřátelského bojovníka bylo vnímáno jako získání části fyzické a duševní síly, kterou disponoval); jeho stopy byly výrazně zachyceny i v Českých zemích u populací střední doby bronzové např. v únětické kultuře. Ne vždy se tedy kanibalismus vyvíjel u komunit v oblastech s omezenými zdroji vhodné masité potravy, ale mohl mít spíše rituální motivaci. Ještě i v novověku byl v Evropě kanibalismus přítomen například jako léčebný prostředek. V moderní společnosti byl kanibalismus prakticky vymýcen, známy jsou jen případy zapříčiněné hladem (obléhání, hladomor) a výjimečné činy některých vyšinutých jedinců. V oblastech méně zasažených kolonialismem se kanibalismus udržoval ještě dlouho v 20. století, jako například na Papui Nové Guineji. Provozovali ho patrně i někteří afričtí diktátoři 20. století, např. Jean-Bédel Bokassa a Idi Amin, ale i vojáci Charlese Taylora. Jeden z nejpozdnějších případů kanibalismu ve společnosti byl pozorován v Severní Koreji během rozsáhlého hladomoru mezi lety 1995 a 1997 a znovu v roce 2013.

V moderní společnosti se kanibalismus vyskytuje ojediněle a je považován za závažný zločin spojený s duševní patologií. Někteří z největších sériových vrahů 20. století kanibalismus praktikovali (např. Andrej Čikatilo).

Tradiční rozšíření kanibalismu

Aztékové při kanibalském rituálu, kodex Magliabechiano

Kanibalská hostina na Vanuatu v Melanésii

• Papua Nová Guinea – dříve rozšířen po celém ostrově, nejdéle přežil u kmenů Angu (Kukukuku), Asmat (případy ještě ze 70. let 20. století) a Korowai (výjimečně ještě po roce 1990).
• Melanésie – zejména Fidži, Vanuatu (nejdéle na ostrově Malakula), Šalomounovy ostrovy (např. ostrov Nová Georgie).
• Některé oblasti Polynésie – hlavně Markézy, Nový Zéland a Rapa Nui, vymizel vesměs už v 19. století.
• Austrálie – některé skupiny Aboriginců, např. kmeny Maung a Kalkatungu, jen v souvislosti s rituály, vymizel v 19. století.
• Indonésie – Batakové na ostrově Sumatra v minulosti jedli popravené zločince, kanibalismus byl součástí trestu za zradu, znásilnění panny nebo loupežnou vraždu. Pokud příbuzní odsouzence přinesli sůl a koření k přípravě masa, dávali tím najevo souhlas s rozsudkem. Při obřadech jedli lidské maso i Toradžové na ostrově Sulawesi, Dajákové na Kalimantanu, aj. V současnosti se už neprovozuje.
• Indiánské kmeny v oblasti Amazonie – v minulosti Tupinambové, Kulinové, Kašivové, Huitotové, Gvajakíové, pozůstatky rituálního endokanibalismu přežívají ve formě pohřebních obřadů kmene Yanomamo, kdy pozůstalí konzumují popel zesnulého příbuzného.
• Indiánské kmeny v oblasti Karibiku – Karibové na Malých Antilách, Embérové na pobřeží Panamy a severní Kolumbie.
• Aztékové, Taraskové a možná i další etnika Mezoameriky, jako součást některých rituálů spojených s lidskými oběťmi.
• Některé indiánské kmeny Severní Ameriky – Anasaziové, Tonkawové, Atakapové, Kvakiutlové – vždy jako součást rituálů.
• Střední Afrika – Kongo a Středoafrická republika: kmeny Azande, Mangbetu, Ngbandi, Mbaka, Tetela, Songye a některé další, válečníci pojídali části těl zabitých nebo zajatých nepřátel, protože věřili, že tím na sebe přenesou jejich sílu a odvahu.
• Západní Afrika - v této oblasti šlo o součást rituálů tajných společností, jako byli např. leopardí lidé. Tento typ kanibalismu praktikovali Igbové v Nigérii, Šerbrové, Danové, Golové, Kpellové, Mendové a Temnéové v Libérii, Sieře Leone a na Pobřeží slonoviny. Džukunové v severovýchodní Nigérii vykonávali kanibalismus uvnitř panovnické rodiny: po smrti krále musel následník pozřít jeho maso a srdce.
• Členové hinduistické sekty aghóríů v severní Indii jsou známí tím, že pojídají maso mrtvol nebo jeho nedokonale spálené zbytky z pohřebních hranic. Dávají tím najevo překonání rozdílu mezi posvátným a nečistým, a současně absolutní oddanost bohu Šivovi.

V extrémních situacích, kdy kanibalismus představuje jedinou možnost přežití, se vyskytuje i v jiných oblastech, kde se nejedná o běžnou praxi.

• Trosečníci, kteří přežili potopení lodi nebo havárii letadla
• Lidé v obležených pevnostech a městech od starověku (např. obléhání Kartága 147–146 př. n. l.) přes středověk (např. v Suej-jangu během povstání An Lu-šana) až po blokádu Leningradu 1941–44.
• Vězňové v koncentračních táborech a gulazích
• Vyhladovělí ruští vesničané roku 1921
• Ukrajinští rolníci trpící hladomorem v letech 1932–33
• Armáda čínského povstalce Ču Cchana začátkem 7. století, během válek v nichž zanikla říše Suej. Vyhladovělé oddíly japonské armády v roce 1945 a 1946, kdy čelily Američanům.
• Při hladomoru v Severní Koreji začátkem roku 2013, kdy někteří venkované pojídali maso svých pohřbených dětí a sebe navzájem.

Důvody pro kanibalismus

Kanibalismus v Rusku během hladomoru v roce 1921

Příčiny lidského kanibalismu by se daly rozdělit do několika skupin:

1. konvence (u rituálního kanibalismu), např. víra v převzetí síly poraženého bojovníka a jeho důsledné zničení,
2. duševní porucha (u sériových vrahů apod.),
3. nezbytnost pro přežití při kritickém nedostatku jiné potravy – hladomor, obležené město nebo havárie letadla nebo ztroskotání lodi v pustině.

Japonský historik Kyubara Džicudo dělí lidský kanibalismus do pěti méně zřetelných kategorií:^{[nedostupný zdroj]}

• kanibalismus během hladomoru, při ztroskotání lodi, pádu letadla apod.,
• kanibalismus v obklíčených městech (např. v Leningradu během blokády v zimě 1941/42),
• pojídání masa ze zvyku,
• kanibalismus poháněný animozitou (odporem, nepřátelstvím),
• pojídání lidského masa jako léku – lidská játra v Číně, žlučník ve Vietnamu, Laosu..

Zdravotní důsledky

Závažným důsledkem kanibalismu je, že usnadňuje přenos některých nemocí – příkladem může být nemoc kuru (prionová porucha), velice rozšířená mezi papuánskými kanibaly; ta prakticky vymizela poté, co byl u nich kanibalismus potlačen.

Obecně organismus totiž nemusí mít schopnost zpracovat veškerý materiál přijatý s potravou: některé látky se do něj buď vůbec nevstřebají, nebo jsou sice přijaty např. do krve, ale pak jsou zpravidla buď metabolizovány, nebo vyloučeny. Ovšem některé zůstávají v těle nezpracovány a bez mechanismu jejich vyloučení se mohou hromadit (olovo, priony) a následně i škodit. Konkrétně lidský organismus nemá evolučně dánu schopnost zpracovat všechny látky z lidského těla, není na takovou potravu adaptován.

Kanibalismus v kultuře

Jeníček a Mařenka

Kanibalismus byl v různých společnostech sociální normou. Vyskytuje se také v řadě mýtů a legend. Například Kronos či slovanská baba Jaga.

Populární kultura

Jedním z nejznámějších kanibalů, jenž se v populární filmové a knižní kultuře objevil, byl jistě dr. Hannibal Lecter, fiktivní sériový vrah z knih T. Harrise a filmů, kde dr. Lectera ztvárnil Anthony Hopkins.

Dr. Lecter (také hrabě Hannibal Lecter, neboť původem dr. Lecter pochází z litevské šlechtické rodiny) byl původně psychiatr, který vraždil některé své pacienty a následně je pojídal. Ovšem sám sobě vinu nepřiznává, tvrdí, že zabíjel jen ty, co si to zasloužili (pedofilové, násilníci…) a tím, že je jedl, prokazoval své pohrdání jimi.

Po několika vraždách byl ovšem chycen a uvězněn v léčebně v Baltimore. Nikdy jej však nedokázali psychicky vyšetřit (sám se tomu bránil) a policie dokonce využívala jeho služeb při chytání dalších vrahů.

Kanibalismus na českém území

Na území Českých zemí byly na několika místech objeveny kosterní pozůstatky nesoucí stopy rituálního kanibalismu. Jedná se například o tzv. knovízskou kulturu či únětickou kulturu. V moderní době se pak jednalo o následující případy:

• Kohnův mlýn: V roce 1926 byl odhalen případ skupiny asociálních jedinců pod vedením manželů Dvořáčkových, kteří měli o několik let dříve umlátit dva své spolubydlící v Kohnově mlýně v Třebíči. Během vyšetřování se objevila informace, že skupina zavraždila několik židovských emigrantů. Jejich maso sami zčásti konzumovali, ale také rozprodávali třebíčským obyvatelům. Ačkoliv se dva členové skupiny k tomuto činu doznali, nebyla nalezena žádná těla, jelikož všechny ostatky skupina naházela do řeky Jihlavy. Případ se tak k soudu nikdy nedostal, ačkoliv se podle jedné z výpovědí mohlo jednat až o 8 obětí. O případu se psalo i v zahraničním tisku.
• Josef Kulík: Během vojenské služby se v roce 1963 nestihl vrátit z „opušťáku“ a stal se tak z něj prakticky dezertér. V Rosicích nad Labem objevil odstavený železniční vagón, ve kterém se ukryl. Do něj se 29. července vypravila dvojice chlapců ve věku 6 a 9 let. Kulík je ve vagónu zavraždil sekerou, jejich těla otevřel, vyjmul některé orgány, které si pak na starých pohřebních věncích opekl a snědl. O několik dní později byl dopaden a odsouzen k trestu smrti.

• Ladislav Hojer: Sériový vrah, který ze sexuálních pohnutek zavraždil 5 žen. Jedné ze svých obětí vyřízl pohlavní orgány, které doma uvařil ve slané vodě a pokusil se je sníst s hořčicí. Pokrm mu nechutnal a i s hrncem ho vyhodil. V roce 1986 byl popraven.
• Ralf Huse: Německý občan, který navázal kontakt s několika romskými rodinami z Bílenic na Klatovsku, aby od nich kvůli sexuálnímu uspokojení mohl odkupovat jejich moč a exkrementy. Huse často trávil čas ve společnosti jejich dětí. V roce 1994 unesl dvanáctiletou dívku z jedné z rodin, zavraždil jí, z její ruky vyřízl kus masa, který zkonzumoval a tělo odhodil do Třemošenského rybníka. V Německu byl odsouzen na 10 let. Tvrdil, že po smrti chce být také sněden.
• Kuřimská kauza: Organizovaná skupina kolem Josefa Škrly v letech 2006 a 2007 týrala dvojici synů jedné z členek. Minimálně při jedné příležitosti vyřízli jednomu z chlapců kus tkáně z hýždí, kterou ho poté donutili sníst. Vzniklou ránu mu poté spálili.

Známí kanibalové

Dopadení a usvědčení kanibalové, přesněji antropofágové:

• Jeffrey Dahmer
• Alexandr Spěsivcev
• Darja Saltykovová
• Joachim Kroll
• Albert Fish
• Ladislav Hojer
• Armin Meiwes
• Andrej Romanovič Čikatilo

Odkazy

Literatura

• Kanibalové vraždící monstra, Autor: Martingalová Moira, Nakladatelství: XYZ, ISBN 80-87021-24-X, Vyšlo: 09/2006, Překlad: Kamil Petrák

Související články

• Masožravost
• Býložravost
• Jeffrey Dahmer, Ed Gein – američtí sérioví vrazi a kanibalové
• kanibal Armin Meiwes a snědený Bernd Brandes, německý případ souhlasného kanibalismu
• Andrej Čikatilo – ruský sériový vrah a kanibal
• Nazinská tragedie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu kanibalismus na Wikimedia Commons
• Téma Kanibalismus ve Wikicitátech
• Slovníkové heslo kanibalismus ve Wikislovníku

Autoritní data	NKC: ph121430 PSH: 32 GND: 4163192-4 LCCN: sh85019617 NDL: 00575270 NLI: 987007283359605171

Portály: Biologie