Piero della Francesca
| Piero della Francesca | |
|---|---|
 | |
| Rodné jméno | Piero di Benedetto dei Franceschi |
| Narození | 1410–1420 Sansepolcro |
| Úmrtí | 12. října 1492 (ve věku 76–77 let) Sansepolcro |
| Povolání | malíř, matematik a teoretik umění |
| Významná díla | Madonna di Senigallia Resurrezione (Zmrtvýchvstání) Madonna del Parto Portrait of Battista Sforza The Battle of Constantine … více na Wikidatech |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Piero della Francesca (rodným jménem Benedetto de' Franceschi známý i jako Pietro Borghese, 1410 až 1420, Borgo San Sepolcro v Umbrii – 12. října 1492, Borgo San Sepolcro) byl italský renesanční malíř, teoretik umění a matematik.
Život
[editovat | editovat zdroj]Životopis Piera della Francesca obsahuje málo přesných dat vzhledem k nedostatku spolehlivých oficiálních dokumentů (obecní archiv v Borgu byl zničen při požáru). Doposud se nepodařilo stanovit přesné datum jeho narození, je uváděno mezi lety 1410 až 1420.
Narodil se v Borgo San Sepolcro jako Pietro di Benedetto dei Franceschi. Jeho otec Benedetto de' Franceschi byl obchodník, matka Romana di Perino da Monterchi pocházela z florentského a toskánského šlechtického rodu Francheschi. V Borgu prožil většinu svého života. Pro své rodné město vytvořil tři důležitá díla: polyptych Milosrdenství (1462), fresku Zmrtvýchvstání (asi 1460) a polyptych hlavního oltáře v San Agostino, který byl později rozdělen a desky umístěny v různých světových galeriích. [1] Častým objednavatelem Pierových maleb a jeho mecenášem byl urbinský vévoda Federigo de Montefeltro, pro jehož dvůr pracoval od konce čtyřicátých let 15. století. V Urbinu vznikly obrazy Bičování Krista nebo dvojportrét vévody a jeho ženy Battisty Sforzové s výmalbou na rubové straně.[2] K jeho nejrozsáhlejším dochovaným pracím náleží výzdoba chóru v kostele Svatého Františka v Arezzu na objednávku místní rodiny Bacciů. Na fresce s námětem Legendy o kříži, spojující příběhy Starého a Nového zákona, pracoval několik let. [2][3] Piero hodně cestoval za zakázkami i do dalších měst ve středu a na severu Itálie, jako Ferrara, Řím, Rimini, Ancona, Perugia.
Piero della Francesca se v mládí zabýval matematikou, ale v patnácti letech se rozhodl stát malířem. [3] Malířské vzdělání získal ve florentské dílně Domenica Veneziana, kde působil jako jeho pomocník od roku 1439. [2]Vytvořil si tam svůj rejstřík světlých, sluncem vybledlých barev. Za přirozený vzhled svých postav vděčil hlavně Masaciovi, s nímž se setkal během tamního pobytu. Vliv Leona Battisty Albertiho pravděpodobně přispěl k jeho zájmu o čistotu a ušlechtilou krásu. Je také znám jako první humanistický malíř quattrocenta. Dařilo se mu kombinovat spontánnost s vědeckými a systematickými zásadami tak, jak to nedokázal nikdo jiný před ním. Byl výborný matematik a své znalosti euklidovské geometrie využíval v umělecké tvorbě při promýšlení kompozice. Roku 1486 přišel o zrak a musel zanechat malování. Napsal tři spisy o matematice a perspektivě v malířství.[4]
Svou závěť nadiktoval 5. července 1487 a o pět let později v rodném městě zemřel. [2]
K jeho žákům patřili pravděpodobně Luca Signorelli a Pietro Perugino ale i matematik Luca Pacioli. Franceskovou tvorbou byl ovlivněn Andrea Mantegna, ale také francouzský malíř 20. století Balthus.[5]. Při svých geometrických konstrukcích ji znal Leonardo da Vinci.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Spisy
[editovat | editovat zdroj]- De Prospectiva pingendi je třísvazkové dílo o základních geometrických pojmech, konstrukci těles a stavbě lidského těla.
- Trattato d'abaco je traktát o aritmetice ve službách umění.
- Libellus De quinque corporibus regolaribus popisuje konstrukce pravidelných těles, jejich vzájemné vztahy, přirovnává konstrukci lidského těla k mnohostěnu. [2]
- Piero’s Archimedes
Malba
[editovat | editovat zdroj]V jeho díle se projevuje smysl pro rovnováhu barev a světla, srozumitelné pojetí námětu a jasný řád. Rozvrh prostoru jeho kompozic proto působí neskutečně, postavy jsou toporné a nevrhají stín. Jako jeden z prvních v Itálii začal po vlámském vzoru používat jemné lazury. [6]Osvojil si techniku olejových barev, ale ve větší míře stále používal starší techniku malby temperou na dřevěné desce s křídovým podkladem.[4] Jako typický představitel rané renesance mistrovsky využíval lineární perspektivu spojení postav s architekturou a nezabýval se řešením hlubokých průhledů do krajiny. [7]
Některé jeho nástěnné malby byly zničeny při přestavbách budov, jež zdobily, například fresky v paláci vévody Borsa d’Este ve Ferraře nebo malby v papežském paláci v Římě. Z dochovaných děl jsou nejznámější:
- Kristův křest (~1445) – National Portrait Gallery, Londýn
- Bičování Krista (1445) – Galleria Nazionale delle Marche, Urbino
- Zvěstování (1455) – kostel sv. Františka, Arezzo
- Madona del Parto (1457–1460) – proslulá freska s těhotnou Marií mezi anděly, Musei civici madonna del parto, Monterchi[8]
- Legenda o Sv. Kříži (1452–1466) – cyklus fresek v kostele sv. Františka, Arezzo
- Svatý Julián (1455) – freska
- Zmrtvýchvstání (1465) – spící voják zobrazený zepředu je Francescův autoportrét; Museo civico di Sansepolcro, Sansepolcro
- Svatá Marie Magdaléna (1466) – freska, Arezzo
- Protějškové portréty urbinského vévodyFederica da Montefeltro a jeho manželky Battisty Sforzové (~1465–1470) – Galleria degli Uffizi, Florencie
- Herkules (1465) – Isabella Stewart Gardber Museum, Boston
- Polyptych s madonou a sv. Antonínem (1460–1470), Galleria nazionale Perugia
- Polyptych se sv. Augustinem (1460–1469), rozdělen, jednotlivé desky má: Národní galerie, Londýn, Frick Collection, New York, Museo Poldi Pezzoli Milán, Museu Nacional de Arte Antiga Lisabon a Národní galerie Washington
- Sacra conversazione s klečícím Federicem da Montefeltro (1472–1474) – Galerie Pinacoteca di Brera, Milán
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Portrét Zikmunda Malatesty (1451) -
Fresky v Arezzu, Capella Maggiore (1452–1466) -
Madonna del parto (1457–1460) -
Zmrtvýchvstání (1463) -
Narození Páně (1460–1475) -
Madona milosrdenství -
Madona di Senigallia (1470–1485) -
Polyptych se sv. Antonínem (kolem 1470)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ CHATELET, Albert. Světové dějiny umění. Praha: Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-936-0. S. 332–333.
- ↑ a b c d e CODR, Milan; ŠIMÁČKOVÁ, Milana. Přemožitelé času sv. 19. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1989. Kapitola Piero della Francesca, s. 128–132.
- ↑ a b VASARI, Giorgio. Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů. Komentář Pavel Preiss. Svazek 1. Praha: Mladá fronta, 1998. 2 svazky (415 s.). ISBN 80-204-0697-2. S. 291–296.
- ↑ a b HOSACK-JANESOVÁ, Karen, aj. Slavné obrazy. Překlad Mgr. Tomáš Nedvěd. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2019. 256 s. ISBN 978-80-7617-785-7. S. 30–33.
- ↑ NÉRET, Gilles. Balthasar Klossowski de Rola: Balthus 1908-2001. Köln: Taschen, 2003. 96 s. ISBN 3-8228-2204-3. S. 91.
- ↑ HUYGHE, René (editor); A KOLEKTIV. Umění renesance a baroku (Encyklopedie Larousse). 1. vyd. Praha: Odeon, 1970. S. 107.
- ↑ Slovník světového malířství. Praha: Odeon, 1991. ISBN 80-207-0023-4. S. 525.
- ↑ http://www.madonnadelparto.it/
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- LIGHTBOWN, Ronald W.: FRANCESCHI (Della Francesca), Piero (dei), in: L'enciclopedia italiana Treccani, dostupné online [1]
- LONGHI, Roberto, Piero della Francesca. Rome 1927. ISBN 1-878818-77-5.
- RENZI, Giulio, Gli affreschi di Piero della Francesca ad Arezzo e Monterchi: luogo teologico mariano. Poggibonsi 1994.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Piero della Francesca na Wikimedia Commons
