Přeskočit na obsah

Dumnonie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dumnonie
← Británie (provincie) konec 4. století–konec 8. století Wessex →
Geografie
Mapa
Keltské kmeny na začátku římského období v Británii.
Obyvatelstvo
Státní útvar
Státní útvary a území
Předcházející
Británie (provincie) Británie (provincie)
Následující
Wessex Wessex

Dumnonie je latinizované jméno britonského[pozn. 1] království z období po stažení Římanů z Británie mezi koncem 4. a koncem 8. století, které se nacházelo v nejzápadnější části jihozápadní Anglie. Centrum království bylo v oblasti současného hrabství Devon, ale zahrnovalo dále současné hrabství Cornwall a část Somersetu.[1] Jeho východní hranice se měnila v průběhu času, jak postupovala západní expanze sousedního anglosaského království Wessex zasahující na jeho území. Někdy se lze setkat i s hláskováním Damnonie, ale tento pravopis se také používá pro zemi Damnoniů, jež se později stala součástí království Strathclyde v současném jižním Skotsku.[2] Existuje také hláskování Domnonie, které je lingvisticky příbuzné s bretaňskou oblastí Domnonée, bretonsky: Domnonea.

Název

[editovat | editovat zdroj]

Království je pojmenováno po britonském kmeni Dumnoniů žijícím podle Klaudia Ptolemaia v době římské invaze do Británie na jejím jihozápadě. Existují varianty jména Dumnonie jako Domnonie a Damnonie, z nichž tu poslední variantu používal sv. Gilda v 6. století jako slovní hříčku pro její podobnost s pojmem „(věčné) zatracení“ (anglicky: damnation), aby znevážil soudobého vládce Dumnonie Constantina.[3] Jméno má etymologický původ v protokeltském kořenu *dubno-, což znamená „hluboký“ i „svět“. Etnické skupiny s podobnými jmény existovaly ve Skotsku (Damnoniové) a Irsku (Fir Domnann).[3] Později se tato oblast stala známá Anglosasům ze sousedního království Wessex jako království Západní Wales a jeho obyvatelé byli jimi také zváni Defnas (tj. muži z Dumnonie). Ve velštině, a podobně v jihozápadních britanských jazycích, to bylo Dyfneint. Tato forma do současnosti přežívá ve jménu hrabství Devon (velšsky: Dyfnaint, kornsky: Dewnans, bretonsky: Devnent).

Existuje důkaz založený na zápisu v seznamu místních názvů Ravennatis Anonymi Cosmographia (sepsán kolem roku 700), že v západní části území mohl žít podkmen nazývaný Cornoviové, od jejichž jména je pravděpodobně odvozena první část dnešního jména Cornwall.[4]

Po období emigrace z jihozápadní Británie do severozápadní Galie (Armorika) v 5. a 6. století bylo založeno na severním pobřeží Atlantiku sesterské království (Domnonée v moderní francouzštině) v regionu, který se v současnosti nazývá Bretaň. Současná britská historička Barbara Yorke (* 1951) spekulovala, že Dumnoniové možná viděli konec římské říše jako příležitost k nastolení své kontroly v nových oblastech.[5]

Rozsah

[editovat | editovat zdroj]
Keltobritské kmeny razící mince (červeně) a nerazící (černě) v období před římskou invazí.

Zdá se, že jihozápadní poloostrov Británie až na východ po řeku Parrett v Somersetu a řeku Axe v Dorsetu obývali před příchodem Římanů Dumnoniové, soudě podle rozšíření mincí britonských kmenů Dobunnů a Durotrigů.[6] Kniha III. díla Julia Caesara Zápisky o válce galské si všímá úzké obchodní a vojenské vazby mezi kontinentálním galským kmenem Venetů v Armorice a Britony v jihozápadní části ostrova.

V období po stažení Římanů z Británie zahrnovalo království Dumnonia Cornwall, Devon a části západního Somersetu. Mělo úzké kulturní a náboženské vztahy s Bretaní, Walesem a Irskem.[7]

Kultura a hospodářství

[editovat | editovat zdroj]
Nápisy na kamenech psané ogamem (červeně) a bez ogamu (zeleně).

O kulturních stycích Dumnoniů z předřímského období, pokud se týká jejich keramiky, se předpokládá, že byly s poloostrovem Armorika na druhé straně Lamanšského průlivu a s Walesem a Irskem spíše než s jihovýchodní Británií.[8][9] Obyvatelé Dumnonie hovořili jihozápadním britanským dialektem, který byl předchůdcem moderní kornštiny a bretonštiny.[10] Existence irských přistěhovalců Déisů je doložena kameny s nápisy, které zanechali někdy psané ogamem, někdy latinkou, někdy v obou písmech,[11] a potvrzena a doplněna studiemi místními názvů.

Kromě rybolovu a zemědělství byla v Dumnonii hlavní ekonomickou aktivitou těžba cínové rudy. Cín byl odpradávna vyvážen z přístavu Ictis[12] (buď současný St Michael's Mount nebo Mount Batten). Zpracování cínu pokračovalo po celé období římské okupace a zdá se, že dosáhlo vrcholu během 3. století.[13] Tato oblast udržovala obchodní vztahy s Galií a Středomořím i po stažení Římanů a je pravděpodobné, že cín hrál v tomto obchodu důležitou roli.[3] Římská importovaná keramika pocházející z období po stažení římských legií byla vykopána na mnoha místech po celém regionu. Zjevný nárůst dovozů ze Středomoří na konci 5. století je považován za výsledek exportu kovů z Cornwallu a Walesu do byzantské říše.[14][15][16]

Zdá se, že křesťanství v Dumnonii přežilo odchod Římanů z Británie, o čemž svědčí řada pozdně římských křesťanských hřbitovů pocházejících z pořímského období.[17] V 5. a 6. století byla oblast údajně evangelizována dětmi krále Brychana z jihovelšského království Brycheiniog a světci z Irska, kupříkladu sv. Piranem (patron horníků těžících cínovou rudu), a z Walesu, kupříkladu sv. Petrokem nebo poustevnicí sv. Keynou. V Bodminu a Glastonbury byly důležité kláštery, a také v Exeteru, kde pohřby z 5. století objevené v blízkosti katedrály pravděpodobně představují hřbitov kláštera navštěvovaného sv. Bonifácem, ačkoliv to, zda to byl klášter západosaský[pozn. 2] nebo britonský je předmětem sporu. Ojediněle jsou kornští biskupové zmiňováni v různých záznamech, dokud se v polovině 9. století nepodřídili arcibiskupu z Canterbury. Systém farností je pozdějšího data a plně se rozvinul až po úplném dobytí země Normany.[18]

Osídlení

[editovat | editovat zdroj]
Hradiště Cadbury Castle v hrabství Somerset, předpokládaný raně dumnonský opěrný bod.

Kolem roku 55 založili Římané pro své legie pevnost Isca Dumnoniorum (současné město Exeter), ale oblast západně od Exeteru zůstala převážně neromanizována.[12] Pro většinu Dumnonie je typická neexistence systému římských vill,[pozn. 3][19] ačkoliv jižně od Bathu a kolem Ilchesteru jich bylo hodně, a značné množství sídlišť, která přežila z římskobritského období. Stejně jako v jiných britonských oblastech byla hradiště z doby železné jako kupříkladu Hembury a Cadbury Castle v pořímském období znovu opevněna pro náčelníky nebo krále a zdá se, že v tomto období byla rekonstruována i další prestižní sídla jako kupříkladu hrad Tintagel. Archeologické výzkumy v oblasti odhalily, že izolované uzavřené usedlosti lokálně nazývané rounds zřejmě ustály odchod římských legií z Británie. Byly ale následně nahrazeny v 6. a 7. století neuzavřenými farmami, které přejímaly britonská místní jména začínající na tre(f)-.[20][21]

Exeter, britansky nazývaný Caer Uisc, byl později sídlem důležitého západosaského minsteru, ale byl stále částečně obýván dumnonskými Britony až do 10. století, kdy je wessexský král Æthelstan vyhnal.[22] Do poloviny 9. století bylo během západosaského postupu královské sídlo přemístěno dále na západ do Lis-Cerruyt (současné město Liskeard). Cornská hrabata se v 10. století údajně přestěhovala do Lostwithielu poté, co byl Liskeard ztracen.[23] Vládcové Dumnonie patrně cestovali z místa na místo a v různých obdobích roku se zastavovali na různých královských rezidencí, jakými byly kupříkladu hrad Tintagel a hradiště Cadbury Castle. Asi současně drželi majetky i v Bretani na druhé straně Lamanšského průlivu. Listinné i archeologické důkazy vypovídají, že oblasti jako setnina Trigg byly užívány coby shromažďovací místa pro „válečné zástupy“ z celého regionu.[24]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Ačkoli byla oblast kmene Dumnoniů podmaněna asi roku 78, mohla si místní populace udržet silnou místní kontrolu a Dumnonie mohla mít vlastní samosprávu pod římskou vládou.[22] Anglický autor Geoffrey z Monmouthu uvedl, že vládcem Dumnonie byl snad asi v období let 290–305 Caradocus. Pokud to nebyla postava úplně legendární, nebyl Caradocus králem v pravém slova smyslu, ale mohl zastávat vlivný úřad v římské administrativě.[25]

Pořímská historie Dumnonie pochází z různých zdrojů a je považována za nesmírně obtížně interpretovatelnou vzhledem k tomu, že problém s historickými fakty, legendami a zmatenou pseudohistorií je znásoben různými zdroji ve středovelštině a latině. Mezi hlavní zdroje, které jsou k dispozici pro diskusi o tomto období, patří dílo De Excidio et Conquestu Britanniae sv. Gildy, Nenniova Historia Brittonum, soubor středověkých letopisů Annales Cambriae, Anglosaská kronika, díla Gesta Regum Anglorum a De Antiquitate Glastoniensis Ecclesiae kronikáře Viléma z Malmesbury, spolu s texty z pravděpodobně nejstaršího velšského rukopisu napsaného zcela ve velštině Llyfr Du Caerfyrddin (Černá kniha z Carmarthenu) a z dalšího významného velšského rukopisu Llyfr Coch Hergest (Červená kniha z Hergestu), a Historia ecclesiastica gentis Anglorum Bedy Ctihodného, a dále i genealogie Bonedd Gwŷr y Gogledd (Původ mužů ze Severu) a kolekce starých velšských rukopisů Llyfr Baglan (Kniha z Baglanu).

Konflikt se Sasy

[editovat | editovat zdroj]

V roce 577 způsobil wessexský král Ceawlin svým vítězstvím v bitvě u Deorhamu, že Britoni z Dumnonie byli odříznuti od svých velšských spojenců, ale protože cestování po moři nebylo obtížné, nemusela to být vážná ztráta.[7] Když Britoni bojovali v bitvě u Beandunu v roce 614, je za krále Dumnonie považován Clemen ap Bledric. Místem bitvy je s největší pravděpodobností Bindon poblíž vesničky Axmouth v Devonu.[26] Jiným kandidátem na místo bitvy je vesnice Bampton v současném hrabství Oxfordshire, ale nárok postrádá důkazy.[27]

Podle středověké kroniky Flores Historiarum, jejíž autorství bylo nesprávně připisováno patrně nikdy neexistujícímu Matěji z Westminsteru, drželi Britoni Exeter ještě v roce 632, kdy ho statečně bránili proti mercijskému králi Pendovi, dokud ho nevyprostil z obležení gwyneddský král Cadwallon ap Cadfan, který napadl, a podle Geoffreyho z Monmouthu, porazil Mercijské a způsobil „velký masakr jejich vojska“.[28][29] Od konce 19. století se však toto obléhání nepovažuje za historický fakt.[30]

Kolem roku 652 wessexský král Cenwalh prolomil dumnonské obranné linie v bitvě u města Bradford-upon-Avon. Vítězství Západních Sasů v bitvě u Peonnum (možná současný Penselwood ve východním Somersetu) kolem roku 658 mělo za následek to, že Sasové obsadili území „až po řeku Parrett“ a východní část Dumnonie byla trvale připojena k Wessexu.

Záznam pro rok 661 v Æthelweardově překladu Anglosaské kroniky do latiny, známém jako Chronicon Æthelweardi, uvádí, že wessexský král Cenwalh bojoval v bitvě u Posentesburhu. Ačkoli to z kontextu vypadá, že to byla bitva proti mercijskému králi Wulfherovi (kterou on možná prohrál), jestliže Posentesburh je identifikován s hradištěm u vesničky Posbury poblíž města Crediton v Devonu, potom nějaký konflikt s Britony může být předpokládán.[31] Ve Willibaldově Životě svatého Bonifáce má klášter Examchester, který lze identifikovat s Exeterem v Devonu, v době, kdy tam Bonifác studoval, opata s germánským jménem Wulfhard. Bonifác sám sebe považuje rodem za Anglosasa (používaje termín „Anglorum“ ve svém dopise Angličanům),[32] a proto mohl být Exeter v této době, tj. na konci 7. století, pod západosaskou kontrolou. V této době byla Dumnonie natolik součástí světa známého Aldhelmovi, pozdějšímu sherbornskému biskupu, aby kolem roku 705 adresoval dopis jejímu králi Geraintovi ohledně data Velikonoc.[33] V roce 682 síly Wessexu „postoupily až k moři“, ale není jasné, kde to bylo. V roce 705 bylo v Sherborne zřízeno biskupství pro saské území západně od vesnice Selwood v Somersetu.

V roce 710 byl král Geraint v bitvě poražen wessexským králem Ineem, ale v roce 722 letopisy Annales Cambriae zaznamenaly vítězství Britonů v Cornwallu u Hehilu. Asi roku 755 bylo území „Defnů“ pod značným tlakem saské armády. Tažení wessexského krále Ecgberhta v Devonu mezi lety 813 a 822 pravděpodobně signalizovala dobytí izolované Dumnonie a zanechala zbytkový stát v oblasti, která se v současnosti nazývá Cornwall,[34] v té době známé jako Cerniu, Cernyw nebo Kernow a Anglosasy nazývané jako Cornwall nebo „Západní Wales“.

Kámen krále Donierta v Cornwallu, považovaný za památku na Donyartha, posledního zaznamenaného krále zbytkového státu Dumnonie.[35]

V roce 825 byla vybojována bitva mezi „Velšany“, pravděpodobně z Dumnonie, a Anglosasy. Anglosaská kronika uvádí: „U Gafulfordy jsme bojovali s Wealy (obyvateli Cornwallu) a Defny (obyvateli Devonu)“ (Gafulford je možná Galford v západním Devonu). Zápis však nezmiňuje, kdo vyhrál nebo prohrál. Další povstání v roce 838, kdy „Západní Velšany“ podporovaly dánské vojenské síly, bylo rozdrceno králem Ecgberhtem u návrší Hingston Down.[36]

Cornský biskup v Bodminu uznal autoritu canterburského arcibiskupa v roce 870 a poslední známý cornský král Donyarth zemřel v roce 875. Během 80. let 9. století získal Wessex kontrolu přinejmenším nad částí Cornwallu, kde vlastnil půdu wessexský král Alfréd Veliký.[37] Asi v roce 936, podle textu Viléma z Malmesbury napsaného kolem roku 1120, vyhnal wessexský král Æthelstan Britony z Exeteru a zbytku Devonu a stanovil východní břeh řeky Tamar coby hranici Cornwallu.[38]

Ačkoli chronologie expanze Wessexu do celé Dumnonie je nejasná, byl Devon za vlády Eduarda III. Vyznavače již delší dobu absorbován do Anglie.[39][40] Počátkem 12. století dává latinský text Gesta Herewardi králi Cornwallu, vládnoucímu těsně před ovládnutím Anglie Normany, jméno Alef.[41] Cornwallský král Cadoc byl prý sesazen normanským vévodou a králem Anglie Vilémem Dobyvatelem, čímž mizí poslední stopy dumnonských králů v Británii, i když jeho jméno se poprvé objevuje až ve spisech historika Viléma z Worcesteru v 15. století.

Kontinuita Dumnonie v Cornwallu a Bretani

[editovat | editovat zdroj]

Do Armoriky (Bretaň) přišli imigranti z Dumnonie ve dvou vlnách. Některá historická vyprávění podporují teorii, že jejich důsledkem byli panovníci, kteří uplatňovali svou královskou moc v Bretani i Dumnonii zároveň,[42] což by vysvětlovalo výskyt stejných jmen vládců na obou územích.[43] Existuje také rozsáhlá korespondence ostrovních keltských světců, a dále místní jména a úzký jazykový vztah mezi kornštinou (Kernowek) a bretonštinou (Brezhoneg). Bretaňské oblasti Kernev/Cornouaille (Cornwall) a Domnonée (Devon) však mají dobře zdokumentovanou historii včetně zcela samostatných vládců nezávislých na Dumnonii v Británii (viz Bretaňské vévodství).

Zatímco si Cornwall svůj jazyk a kulturu udržel, v Devonu se keltský prvek významně zmenšil s příchodem saských vetřelců v 7. století a téměř úplně vymizel následkem velké míry stěhování Britonů celkově z Dumnonie do Armoriky ke konci římské okupace. J.B. Gover[pozn. 4] v roce 1931 napsal, že

v polovině sedmého století byl Devon řídce osídleným keltským královstvím v důsledku emigrace do Armoriky o více než století dříve, a jakmile byl odpor jeho králů zlomen, nezůstala žádná významná domorodá populace, která by komplikovala život nových osadníků.[44]

Zdá se, že vztah mezi novými saskými vládci a zbylými domorodými Britony byl mírumilovný a mnoho keltských místních jmen přežilo v kraji, i když ne v takovém rozsahu jako na území sousedního podkmene Cornoviů, jež se stalo současným Cornwallem .

Předpokládá se, že region Cornouaille (bretonsky Kernev) v bretaňské oblasti poloostrova Armorika vděčí za své jméno potomkům přicházejícím z ostrovního Cornwallu v období pozdní antiky.[pozn. 5] Území starobylého regionu Cornouaille se většinou shoduje s jižní částí francouzského departementu Finistère[pozn. 6] a některé jeho okraje jsou součástí departementů Côtes d'Armor a Morbihan. Alespoň část původního území bretaňského království Domnonea z období pozdní antiky se kryje se současným francouzským departementem Côtes-d'Armor.[pozn. 7]

Souvislosti s artušovskou legendou

[editovat | editovat zdroj]

Ve 12. století napsal Geoffrey z Monmouthu ve svém fantazijním a imaginativním díle Historia Regum Britanniae, že král Artuš byl počat na hradu Tintagel,[45] a také tvrdil, že král Constantine odsouzený sv. Gildou byl Artušovým nástupcem, čímž učinil z Artuše člena královského domu Dumnonie. Dumnonští králové Erbin a jeho syn Geraint (nebo Gerren) se objevují v artušovském příběhu Geraint a Enid jako vládci „na druhé straně řeky Severn“ (myšleno od velšského města Caerleon).

Vede se debata o místě Artušova předpokládaného velkého vítězství v bitvě na Mount Badon, kde Britoni bojovali s Anglosasy. Většina historiků věří, že tato bitva, pokud byla historická, byla vybojována mimo území Dumnonie, kupříkladu u Bathu. Geoffrey z Monmouthu tvrdil, že Artušova poslední bitva u Camlannu se odehrála v Cornwallu: tradice ukazuje na osadu Slaughter Bridge poblíž města Camelford, o kterém se bez opodstatnění tvrdí, že zde stál hrad Kamelot.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Pro původní obyvatele římské a pořímské Británie používá moderní angličtina souhrnně termín „Britons“, tedy „Britoni“, na rozdíl od současných Britů, tedy „Brits/British“; termín „Britoni“ v češtině zdomácněl jenom částečně.
  2. ↑ V článku používané termíny západosaský a wessexský jsou synonyma.
  3. ↑ Západně od linie tvořené řekami Parrett a Axe jsou jen čtyři známé villy, tři ve východním Devonu a jedna izolovaná a atypická Magor Farm ve vesničce Illogan na západě Cornwallu.
  4. ↑ John Eric Bruce Gover (1894–1984), anglický historik.
  5. ↑ K folklornímu spojování regionů, království a vévodství z Cornwallu a Bretaně se řadí i postava cornwallského krále Marka, jehož země měla zahrnovat jak území v této oblasti britských ostrovů, tak i Bretaně na kontinentu, jak líčí romantický epos Tristan a Isolda ze 12. století.
  6. ↑ Finisterre znamená francouzsky „Konec světa“.
  7. ↑ Není pravděpodobné, aby měla britonská království v Cornwallu a kontinentální království v oblasti Bretaně společnou vládu. V pořímském období se stěhovaly kmeny z Británie do Bretaně a smísily se s kmeny již žijícími na poloostrově Armorika. V důsledku těchto migrací bretaňský region zahrnoval dvě oddělené geografické oblasti známé jako Domnonée a Cornouaille. Začátkem 10. století byly tyto bretaňské regiony sloučeny do Bretonského vévodství a kontinuita s Dumnonií na úrovni vládní moci skončila, zatímco historická a kulturní kontinuita přetrvává do současnosti.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dumnonia na anglické Wikipedii.

  1. ↑ WALDMAN, Carl; MASON, Catherine. Encyclopedia of European Peoples. [s.l.]: Infobase Publishing, 2006. Dostupné online. ISBN 9781438129181. (anglicky) 
  2. ↑ MACKAY, Ian. Geraint, Son of Erbin [online]. 1999–2017. Kapitola History of Drumchapel. Dostupné online. 
  3. ↑ a b c KOCH, John T. Celtic Culture: a historical encyclopaedia. Svazek 1. Santa Barbara, CA: ABC-CLIO, 2006. Dostupné online. S. 619–621. 
  4. ↑ Payton (2004), s. 50–51
  5. ↑ Yorke (1995), s. 18–19
  6. ↑ JONES, Barri; MATTINGLY, David. An Atlas of Roman Britain. Cambridge: Wiley-Blackwell, 1990. Dostupné online. ISBN 978-1-84217-067-0. Kapitola Britain Before the Conquest: Urbanization, s. 47–55. 
  7. ↑ a b CANNON, J. A. The Oxford Companion to British History. 2. vyd. [s.l.]: [s.n.] ISBN 978-0-19-967783-2. Kapitola Kingdom of Dumnonia. 
  8. ↑ Yorke (1995), s. 18
  9. ↑ CUNLIFFE, Barry. Iron Age Communities in Britain: an Account of England, Scotland and Wales from the Seventh Century BC Until the Roman Conquest. 4. vyd. New York: Routledge, 2005. ISBN 0-415-34779-3. S. 201–206. 
  10. ↑ KOCH, John T. Celtic culture: a historical encyclopedia. svazek 1-. [s.l.]: ABC-CLIO Dostupné online. ISBN 9781851094400. 
  11. ↑ Thomas (1994), s. 6.
  12. ↑ a b The Dumnonii [online]. Roman-Britain.co.uk, 2011 [cit. 2007-11-25]. Kapitola British Tribes. Dostupné online. 
  13. ↑ A history of Cornish mining. www.trevithick-society.org.uk [online]. [cit. 2020-08-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-08-12. 
  14. ↑ THOMAS, Charles. Review of Pearce, "The Kingdom of Dumnonia", 1978. Britannia. 1981. DOI 10.2307/526281. JSTOR 526281. 
  15. ↑ BONIFAY, Michel. Review Article Post-Roman imports in the British Isles: material and place [online]. Antiquity [cit. 2015-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-08. 
  16. ↑ FULFORD, Michael. Byzantium and Britain: a Mediterranean perspective on Post-Roman Mediterranean Imports in Western Britain and Ireland [online]. Archaeology Service [cit. 2015-12-03]. Dostupné online. 
  17. ↑ Yorke (1995), s. 17
  18. ↑ Pearce (1978), kapitola 3 "The Establishment of the Church".
  19. ↑ Pearce (1978), s. 51.
  20. ↑ Pearce (1978), sp. 49–50.
  21. ↑ PADEL, O. J. Historical Atlas of South-West England. Příprava vydání Roger Kain, William Ravenhill. [s.l.]: University of Exeter Press, 1999. ISBN 0-85989-434-7. S. 88–90. 
  22. ↑ a b SNYDER, Christopher A. The Britons. [s.l.]: Wiley-Blackwell, 2003. Dostupné online. ISBN 0-631-22260-X. 
  23. ↑ WHITAKER, John. The Ancient Cathedral of Cornwall, Historically Surveyed. Londýn: [s.n.], 1804. Dostupné online. 
  24. ↑ Thomas (1994), s. 216.
  25. ↑ Caradoc, 'King' of Dumnonia [online]. 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2010-01-31. 
  26. ↑ Pearce (1978), s. 57
  27. ↑ CROSSLEY, Alan; CURRIE, C.R.J. (eds.); BAGGS, A.P.; CHANCE, Eleanor; COLVIN, Christina; DAY, C.J.; SELWYN, Nesta. A History of the County of Oxford, svazek 13: Bampton Hundred (1. část). 1. vyd. [s.l.]: Victoria County History, 1996. 274 s. ISBN 978-0197227909. Kapitola Bampton and Weald, s. 8–17. 
  28. ↑ JENKINS, Alexander. The History and Description of the City of Exeter. Exeter: P. Hedgeland, 1806. Dostupné online. 
  29. ↑ GILES, J.A. Six Old English Chronicles. Londýn: Henry G. Bohn, 1848. Dostupné online. 
  30. ↑ Kupříkladu viz: FREEMAN, Edward. A. Historic Towns: Exeter. Londýn: Longmans, Green, and Co, 1887. Dostupné online. 
  31. ↑ locations/index.html The PASE index:Chronicle text Archivní kopie na Internet Archive. – hledat Posentesburh
  32. ↑ Medieval Sourcebook: The Correspondence of St. Boniface [online]. Fordham University. Dostupné online. 
  33. ↑ TODD, Malcolm. The South West to AD 1000. [s.l.]: Longman, 1987. ISBN 0-582-49274-2. 
  34. ↑ MAJOR, Albany. Early Wars of Wessex. Cambridge: Cambridge University Press, 1913. Dostupné online. S. 92–98. (reisssued by Blandford Press, ISBN 0-7137-2068-9)
  35. ↑ King Doniert's Stone [online]. English Heritage [cit. 2016-09-05]. Dostupné online. 
  36. ↑ HIGHAM, Robert. Making Anglo-Saxon Devon. Exeter: The Mint Press, 2008. ISBN 978-1-903356-57-9. 
  37. ↑ Asser. Alfred the Great – Asser's Life of King Alfred and other contemporary sources. Překlad Simon Keynes & Michael Lapidge. Londýn: Penguin Books, 1983. ; cf. ibid, s. 89.
  38. ↑ Payton (2004), s. 69.
  39. ↑ Domesday Book – a complete translation. Překlad Ann Williams & G.H. Martin. Londýn: Penguin Books, 2002. S. 341–357. 
  40. ↑ The Anglo-Saxon Chronicles. Překlad Michael Swanton. 2. vyd. Londýn: Phoenix Press, 2000. Dostupné online. 
  41. ↑ Angevin Britain and Scandinavia, Volume 6, Henry Goddard Leach, Harvard University Press, 1921
  42. ↑ PAYTON, Philip John. Modern Cornwall: The changing nature of peripherality. [s.l.]: University of Plymouth, 1989. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-10-06. Kapitola Chapter three: The Celtic Duchy.  Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.
  43. ↑ THOMAS, Charles. Celtic Britain. Londýn: Thames & Hudson, 1986. Dostupné online. ISBN 0-500-02107-4. 
  44. ↑ The Place-Names of Devon: J.E.B. Gover, A. Mawer & F.M. Stenton pub.1931 Cambridge University Press
  45. ↑ THOMAS, Charles. English Heritage Book of Tintagel: Arthur and archaeology. Londýn: B.T. Batsford, 1993. S. 23–28. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PAYTON, Philip. Cornwall: A History. 2. vyd. Fowey: Cornwall Editions Ltd, 2004. ISBN 1-904880-00-2. 
  • PEARCE, Susan M. The Kingdom of Dumnonia: Studies in History and Tradition in South-Western Britain A.D. 350–1150. Padstow: Lodenek Press, 1978. ISBN 0-902899-68-6. 
  • THOMAS, Charles. And Shall These Mute Stones Speak? Post-Roman Inscriptions in Western Britain. Cardiff: University of Wales Press, 1994. ISBN 0-7083-1160-1. 
  • YORKE, Barbara. Wessex in the early Middle Ages. [s.l.]: Continuum International Publishing Group, 1995. Dostupné online. ISBN 0-7185-1856-X. Kapitola Period of Transition, s. 15–19. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Dějiny anglosaské Anglie
sedm království
menší království
vikingové Dánové v Anglii
sjednocená Anglie
anglosasští králové
prameny
sousední království
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dumnonie&oldid=24416005“