Boží syn

Boží syn je náboženský termín, který může v závislosti na vykladačské tradici označovat buď člověka, který má úzký vztah k Bohu coby svému Stvořiteli, nebo v protikladu k tomu může též označovat někoho, kdo není pouhým člověkem a je tedy svou podstatou polobohem či samotným Bohem.

Křesťané vztahují tento termín v jednotném čísle výhradně na Ježíše Krista, o němž věří, že je jednorozeným Synem Božím. Mnozí z nich přijímají doktrínu, že tento Boží Syn před svým vtělením byl a nyní po svém vzkříšení znovu je téže hypostaze jako Bůh Otec a že společně s Duchem svatým tvoří Trojici, jež je jedné podstaty. V množném čísle jsou za Boží syny označováni též všichni, „kdo se dají vést Duchem Božím“,^[1] přičemž je zřejmé, že takovéto vedení má v jejich pojetí pouze ten, kdo přijímá jejich pohled na Ježíše Krista.

Hebrejská písma

V židovských Písmech a křesťanském Starém zákoně může mít pojem Boží syn či Boží synové následující významy:

Pojem bné ha-elohím (hebrejsky בְּנֵי־הָאֱלֹהִים), překládaný jako „synové Boží“ či „synové božští“,^[2] podle různých vykladačů označuje buď anděly,^[3] mimořádně nadané lidské bytosti či soudce – český rabínský překlad uvedený pojem překládá jako „synové (těch) soudců“.^[4] Na rozdíl od představitelů tradičního judaismu a křesťanství se však někteří biblisté domnívají, že se může jednat o odkaz na předbiblickou či mimobiblickou blízkovýchodní mytologii. Podle některých výkladů jde o doklady henoteistické fáze blízkovýchodního náboženství, tedy El byl nejvyšším Bohem a Jahve jedním z jeho synů, který dostal na starost izraelský národ, avšak pozdějším monoteistickým výkladem oba tito bozi splynuli v jednoho.

Pojem může popisovat lidského vladaře,^[5] případně ideálního krále nad Izraelem^[6] – Davida a jeho dynastii.^[7]

Spojení se vztahuje též na Izrael coby národ,^[8]^[9] případně celé lidstvo.

Kniha Daniel zaznamenává výraz bar eláhín (aramejsky: בַּר־אֱלָהִין), jenž je překládán jako „boží syn“,^[10] coby označení, jímž král Nebúkadnesar popsal anděla, když ho spatřil v rozžhavené peci. Židovská tradice vnímá tento jeho popis jako nepatřičný a vyvěrající z modlářských představ obyvatel Chaldejské říše.^[11]

V hebrejském myšlení se v případě pojmu „Boží syn“ nejedná ani o fyzický projev božství ani o příbuzenství v podstatě, ale o úzký vzájemný vztah s Hospodinem, jenž je podmínkou toho, aby byl člověk „obrazem Božím“^[12] a tedy jeho synem.^[13] Filón Alexandrijský takovéto lidi ztotožňoval s Logosem. Smýšlel o nich tak, že prožili teofanii a znají tedy Boha z přímého setkání, z kontemplace nebo prorocké inspirace a proto mohou působit jako prostředníci mezi Bohem a lidmi, kteří této zkušenosti zatím nedosáhli.^[14] Ostatně myšlenku podobnou té o Logosu ve Filónově pojetí vyjádřil i Jehuda ha-Levi, a to ve svém spise Kuzari, kde uvádí, že lidé veliké moci, jakými byli Abrahám, Mojžíš, prorok Elijáš a jim podobní včetně budoucího Mesiáše, „jsou sami o sobě místem přebývání Boží přítomnosti. Jejich přítomností dosáhnou úrovně proroctví i ostatní přítomní.“^[15]

Deuterokanonické knihy a apokryfy

Apokryfní literatura vztahuje titul „Boží syn“ na Mesiáše^[16] a na ty, jejichž vztah s Bohem je synovského rázu (deuterokanonická Kniha Moudrosti).^[17]

Nový zákon

Spojení „jednorozený syn“^[18] je v podstatě synonymem pro „milovaný“.^[19] Zároveň však pojem evokuje význam „vyvolený“.

Evangelium podle Jana a 1. list Janův přikládají pojmu metafyzický a dogmatický význam. Na toto pojetí měla zřejmě vliv též alexandrijská nauka Filónova o božím Logu. Filón představuje Logos jako Božího syna, jako prvorozeného, Bůh je otcem Logu.^[20] Filónův popis je ovšem obrazný spíše než reálný. Teologové a biblisté jsou za to, že zmrtvýchvstání Ježíše Krista potvrzuje Ježíšův nárok na tento titul.

Dějiny teologie

V dějinách teologie má spojení Boží syn velký význam – zvláště ve spojitosti s ariánskými spory a nestoriánstvím. To, že Ježíš Kristus je podle křesťanské víry Boží syn, ustanovil roku 431 Efezský koncil, když prohlásil Ježíšovu matku Marii za theotokos čili Bohorodičku.

Teologie pak pojímá tento pojem v silném smyslu – Ježíš je druhým z Trojice osob v Bohu. Jeho synovství není získané, ale trvá od věčnosti, neboť od věčnosti existuje vzájemné láskyplné darování se Otce Synu a naopak, které nachází výraz v osobě Ducha svatého.

V ostatních náboženstvích

Boží Syn může také označovat:

Herkula, syna řeckého boha Dia.
Haile Selassieho, který je mezi Rastafariany považován za syna Božího.
kteréhokoliv Egyptského Faraona - nejčastěji se jednalo o syny boha slunce, ale i jiných

Odkazy

Reference

↑ Ř 8, 14 (Kral, ČEP)
↑ Gn 6, 1–4 (Kral, ČEP)
↑ Kniha jubileí 4:22 a 5:1; viz: SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti II (Mimobiblické židovské spisy: Pseudepigrafy). Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-244-6. S. 31, 33.
↑ SIDON, Karol Efraim. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. S. 10-11.
↑ Ž 82, 6 (Kral, ČEP)
↑ 2S 7, 14 (Kral, ČEP)
↑ Ž 89, 27–28 (Kral, ČEP)
↑ Ex 4, 22 (Kral, ČEP)
↑ Oz 11, 1 (Kral, ČEP)
↑ Da 3, 25 (Kral, ČEP)
↑ GINZBERG, Louis. Legendy Židů, svazek 4. Praha: Stanislav Juhaňák – TRITON, 2023. ISBN 978-80-7684-140-6. S. 449.
↑ Gn 1, 27 (Kral, ČEP)
↑ FLUSSER, David. Židovské prameny raného křesťanství. Praha: Herrmann&synové, 2022. ISBN 978-80-87054-75-8. S. 42.
↑ POKORNÝ, Petr. Filón z Alexandrie. Život Mojžíšův. Jihlava: Mlýn, 2015. ISBN 978-80-86498-56-0. S. XXI.
↑ HA-LEVI, Jehuda. Kniha argumentů a důkazů ve prospěch opovrhovaného náboženství (Kniha Chazarů), známá jako Kuzari. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2245-5. S. 212.
↑ Henoch 55,2; 4. Ezdráš 7,28-29; 13,32.37.52; 14,9.
↑ Mdr 2,13.16.18; 5,5.
↑ J 3, 16 (Kral, ČEP)
↑ srov. Gn 22,2 LXX.
↑ FILÓN ALEXANDRIJSKÝ, De agricultura Noe, 12; De profugis, 20.

Literatura

BRESLAUER, S. Daniel; DEUTSCH, Celia. Slovník Židovsko-křesťanského dialogu. Praha: ΟΙΚΟΥΜΕΝΗ, 1994. ISBN 80-85241-59-5. Heslo: Kristus – Ježíš – Syn Boží, s. 67-72.
DOUGLAS, J. D. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1. Heslo: SYNOVÉ BOŽÍ.
NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Kalich, 1956. Heslo: Syn Boží.

Související články

[1] Ř 8, 14 (Kral, ČEP)

[2] Gn 6, 1–4 (Kral, ČEP)

[3] Kniha jubileí 4:22 a 5:1; viz: SOUŠEK, Zdeněk. Knihy tajemství a moudrosti II (Mimobiblické židovské spisy: Pseudepigrafy). Praha: Vyšehrad, 1998. ISBN 80-7021-244-6. S. 31, 33.

[4] SIDON, Karol Efraim. Pět knih Mojžíšových včetně haftarot. Praha: Sefer, 2012. ISBN 978-80-85924-67-1. S. 10-11.

[5] Ž 82, 6 (Kral, ČEP)

[6] 2S 7, 14 (Kral, ČEP)

[7] Ž 89, 27–28 (Kral, ČEP)

[8] Ex 4, 22 (Kral, ČEP)

[9] Oz 11, 1 (Kral, ČEP)

[10] Da 3, 25 (Kral, ČEP)

[11] GINZBERG, Louis. Legendy Židů, svazek 4. Praha: Stanislav Juhaňák – TRITON, 2023. ISBN 978-80-7684-140-6. S. 449.

[12] Gn 1, 27 (Kral, ČEP)

[13] FLUSSER, David. Židovské prameny raného křesťanství. Praha: Herrmann&synové, 2022. ISBN 978-80-87054-75-8. S. 42.

[14] POKORNÝ, Petr. Filón z Alexandrie. Život Mojžíšův. Jihlava: Mlýn, 2015. ISBN 978-80-86498-56-0. S. XXI.

[15] HA-LEVI, Jehuda. Kniha argumentů a důkazů ve prospěch opovrhovaného náboženství (Kniha Chazarů), známá jako Kuzari. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2245-5. S. 212.

[16] Henoch 55,2; 4. Ezdráš 7,28-29; 13,32.37.52; 14,9.

[17] Mdr 2,13.16.18; 5,5.

[18] J 3, 16 (Kral, ČEP)

[19] srov. Gn 22,2 LXX.

[20] FILÓN ALEXANDRIJSKÝ, De agricultura Noe, 12; De profugis, 20.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]