Přeskočit na obsah

Svatý Jeroným

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Další významy jsou uvedeny na stránce Svatý Jeroným (rozcestník).
Svatý
Jeroným ze Strydonu
Učitel církve
Svatý Jeroným (malba: Jacques Blanchard)
Svatý Jeroným (malba: Jacques Blanchard)
Církevřímskokatolická
Vykonávané úřady a funkce
Zastávané úřady
Osobní údaje
Rodné jménoSophronius Eusebius Hieronymus
(Hieronymus ze Stridonu)
Datum narození345
Místo narozeníStridon nebo Dalmácie
Datum úmrtí30. září 420 (ve věku 74–75 let) nebo 419 (ve věku 73–74 let)
Místo úmrtíBetlém
Místo pohřbeníBazilika Panny Marie Sněžné, Řím
Povolánípřekladatel, teolog
Alma materKatechetická škola v Alexandrii
Významné díloVulgata
De Viris Illustribus
Chronicon
Svatořečení
Svátek15. června východní církve
30. září západní církve
Uctíván církvemiřímskokatolická církev; pravoslaví; východní pravoslavné společenství; anglikánské církve; Lutheráni; Starokatolická církev
Atributykardinálský klobouk, lev, psací pult, kniha, lebka
PatronDalmácie, Lyonu, teologů, iberského řádu jeronymitů, učenců, archeologů, studentů, žáků, překladatelů, univerzit, vědeckých spolků, asketů, proti očním nemocem
Místo úctyKlášter jeronymitů Lisabon
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mistr Theodorik, Svatý Jeroným, Praha, kolem roku 1370
Caravaggio, Svatý Jeroným meditující na poušti, Valletta, kolem roku 1600
Francisco de Zurbarán, Svatý Jeroným se svými žačkami sv. Pavlou Římskou a její dcerou sv. Eustochií
Socha sv. Jeronýma, Betlém, dvůr baziliky Narození Páně

Svatý Jeroným, původním jménem Sophronius Eusebius Hieronymus, také Hieronymus ze Stridonu (cca 342–347, Stridon, (nyní Mezimuřská župa, Chorvatsko) – 30. září 420, Betlém (Izrael)), byl křesťanský spisovatel, jeden z církevních Otců a učitelů církve, teolog a autor Vulgáty, latinského překladu bible. Katolická církev jej řadí vedle sv. Ambrože, sv. Augustina a sv. Řehoře Velikého mezi čtyři velké západní církevní Otce.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Rodiče poslali Jeronýma již v nízkém věku do Říma, kde se vzdělával u věhlasného gramatika Aelia Donata v gramatice, rétorice a filosofii. Asi v devatenácti letech byl pokřtěn. Brzy nato se zřekl světské dráhy a oddal se askezi a studiu.[1] Po pobytech v Trevíru a Aquileji se v letech 373–374 vydal na pouť na Východ, ale kvůli zdravotním problémům nedošel dál než do Antiochie, kde stejně jako v Římě neodolal intelektuálním podnětům, které mu město nabízelo – naučil se především řecky a hebrejsky.[2] Ve svých listech se zmínil o svém snu, v němž byl předvolán před soudnou stolici a byl obviněn z ciceronství, ač se hájil, že je křesťanem. Trestem mu bylo bičování a palčivé výčitky svědomí. Nakonec přísahal, že vezme-li kdy znovu do rukou světské knihy, tak Pána zapřel. Od té doby prý četl jen božská písma.[3] V roce 379 se nechal vysvětit na kněze. Nakonec studoval v Konstantinopoli u jednoho z tzv. Velkých kappadockých Otců, Grégoria z Nazianzu.

Jeroným se vždy cítil nejlépe ve světě vědění. Navzdory svému snu nikdy nezavrhl pohanské klasiky, ale podřídil je svým teologickým zájmům. V letech 382–385 byl Jeroným sekretářem papeže Damasa I.[4]; v tomto období se pastoračně nejvíce věnoval ženám z vyšší římské společnosti – zachovalo se nám množství listů, jejichž pomocí se snažil vést mj. svatou Marcelu, Leu, Fabiolu, Paulu a její dceru Eustochii. Kvůli nařčením ze sexuálního vztahu s těmito ženami se Jeroným dostal do sporu s římským klérem. Dokázal se však obhájit, mimo jiné i tím, že byl eunuch. Jeho nepřátelé si však hledali další příležitosti k útoku. Poté, co jedna z jeho žaček zemřela, patrně v důsledku mentální anorexie kvůli vytrvalým půstům, byl Jeroným obviněn z toho, že ji přinutil k sebevraždě vyhladověním. Ačkoli mu nebylo nic dokázáno, tak další pobyt v Římě se pro něj stal nemožným. Po úmrtí svého mecenáše Damasa byl Jeroným z města vypovězen a uchýlil se do Betléma, kde roku 386 založil spolu se svými dvěma žačkami, sv. Pavlou Římskou a její dcerou sv. Eustochií, klášter a konvent, kde zůstal až do své smrti roku 420.[2]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jeroným je znám především jako autor většiny textu Vulgaty, překladu bible do pozdně starověké vulgární latiny (lidové latiny). Vulgata nahradila starší latinské překlady označované jako Vetus Latina, byla nejvýznamnějším překladem bible na Západě po celou dobu středověku a je dodnes používaná v revidované podobě zvané Neovulgata. Starý zákon překládal Jeroným přímo z hebrejštiny s výjimkou žalmů, které překládal celkem natřikrát a nakonec se nejvíce ujal jeho překlad podle Septuaginty (řeckého překladu). Jeroným byl zřejmě nejtalentovanějším znalcem jazyků v křesťanském prostředí 4.–5. století a byl jediným z církevních Otců, který výborně ovládal hebrejštinu a který rovněž vyvyšoval starozákonní originál, kterému připisoval nezprostředkovanou inspirovanost Bohem, nad tehdy dostupnou Septuagintu.[5][6]

Kromě Jeronýmova biblického překladu se dochovaly i jeho biblické komentáře a teologické kontroverze, historické texty a další překlady. Rád psal a jeho biblické komentáře a duchovní listy zprostředkovaly křesťanskému Západu řeckou exegezi (zejména Órigena) a askezi východního mnišství.

Povaha

[editovat | editovat zdroj]

Jeroným byl velmi komplikované povahy a často se rozcházel s lidmi, kteří se kolem něj vyskytovali.[7] Měl úzkostnou a hádavou povahu, z toho plynoucí osobní problémy a strach z pronásledování – často útočil na Pelagia, Ioviana a další.[8] Horlivě bránil ortodoxní nauku, ale tím se stával nebezpečným pro sebe i své nejbližší okolí. Často se tedy musel stěhovat. Jak se jeho teologie vyvíjela, tak se rozcházel i se svými vzory – například s Órigénem, kterého přeložil, ale později jej kritizoval.[7] Obraňoval presbytery před ambiciózními jáhny, takže můžeme usuzovat, že byl do jisté míry konzervativní.[9] Vyvyšoval ideál panenství a mnišství, kdežto manželství zatracoval.[10][11] Navzdory svým neduhům, nebo možná právě díky nim, byl o to větším a zapálenějším, byť po většinu času do sebe uzavřeným učencem, jedním z největších v historii církve, a jako takový je v ní připomínán.[12]

Některá česká vydání Jeronýmových děl

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Lane, Tony: Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 44.
  2. ↑ a b Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 45.
  3. ↑ "List 22:30" in: Listy svatého Eusebia Jeronyma (kněze a učitele církve), přel. L. Stříž, Vyškov: Antonín Ludvík Stříž, 1917.
  4. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 144.
  5. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 80.
  6. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 86.
  7. ↑ a b Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů 1996, s. 46.
  8. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 15.
  9. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 103.
  10. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 242.
  11. ↑ "List 22:19, 20" in Listy svatého Eusebia Jeronyma (kněze a učitele církve), přel. L. Stříž, Vyškov: Antonín Ludvík Stříž, 1917.
  12. ↑ Hazlett, Ian. Rané křesťanství: počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK 2009, s. 273.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Svatý Jeroným
  • BIČ, Miloš. Ze světa Starého zákona II. Praha: Kalich, 1989. S. 574–579. 
  • HAZLETT, Ian. Rané křesťanství: Počátky a vývoj církve do roku 600. Brno: CDK, 2009. 
  • HORYNA, Břetislav; PAVLINCOVÁ, Helena. Judaismus, křesťanství, islám. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2003. 
  • LANE, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Praha: Návrat domů, 1996. 
  • SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. 2. vyd. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1997. 702 s. ISBN 80-7192-304-4. 
  • SLEPIČKA, Martin. K nejstarší ikonografii sv. Jeronýma na českých památkách doby posledních Přemyslovců a jejím pramenům. Acta historica neosoliensa. Vedecký časopis pre historické vedy. 2019, roč. 22, č. 1, s. 60–77. Dostupné online.
  • SLEPIČKA, Martin. Kult sv. Jeronýma v českých zemích v období středověku. Kultúrne dejiny. 2019, roč. 10, č. 2, s. 176–196. Dostupné online.
  • SLEPIČKA, Martin. Úcta k svatému Jeronýmovi v českém středověku. K 1600. výročí smrti církevního otce svatého Jeronýma. Ostrava: Repronis, 2021. 235 s. Dostupné online.

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Svatý_Jeroným&oldid=23685138“