Přeskočit na obsah

Martin C. Putna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. Mgr. Martin C. Putna, Dr.
prof. Mgr. Martin C. Putna, Dr. (13. srpna 2013)
prof. Mgr. Martin C. Putna, Dr. (13. srpna 2013)
Narození30. května 1968 (56 let)
Písek
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolánípedagog, literární historik, literární kritik, filolog, vysokoškolský učitel, antropolog, redaktor, publicista, učitel a překladatel
Alma materTeologická fakulta Jihočeské univerzity (1998–2000)
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Gymnázium
Tématadějiny Ruska, panslavismus, slavjanofilství, Slované, katolická moderna, starověká římská literatura, Ján Kollár, křesťanství v Česku, literární historie, literární kritika, filologie, kulturální historie a překlad
OceněníCena Toma Stopparda (2012)
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Martin C. Putna (* 30. května 1968, Písek) je český literární historik a kritik, překladatel, zpěvák, moderátor a pedagog Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Vzdělání a akademická činnost

[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování gymnázia v Písku (1986) vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze obor klasické filologie (1986–1991), který od počátku studoval v kombinaci s rusistikou.[1] Paralelně se v letech 1987–1989 zúčastňoval bytových filozofických seminářů. Absolvoval studijní pobyt na Ludwig-Maxmilians-Universität v Mnichově (1991–1992). Působil jako pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy: V letech 1992–1997 vyučoval na Ústavu východoevropských studií starší ruskou literaturu,[2] v letech 1997–2006 pak působil v Centru komparatistiky. Poté přešel na Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy (2006). Doktorát získal roku 1995, docenturu roku 1998 za monografii Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Profesorem v oboru sociální a kulturní antropologie byl jmenován roku 2013.[3]

Teologického vzdělání dosáhl na Teologické fakultě v Českých Budějovicích (1998–2000). Jako osobnosti, které ho ovlivnily, jmenoval v rozhovoru s Martinem Bedřichem roku 2013 Daniela Kroupu, Tomáše Halíka, Zdeňka Neubauera, od 90. let Aleše Rolečka, dále rusistku Miluši Zadražilovou, filoložku Evu Stehlíkovou, bohemistu Jiřího Brabce.[4]

Byl zastupujícím profesorem na univerzitě v Řezně (2004/2005) a stipendistou Fulbrightova badatelského programu na Boston College v USA (2007/2008). Externě přednášel rovněž na FAMU a na Vyšší odborné škole publicistiky.

Jméno

[editovat | editovat zdroj]

Přinejmenším od počátku své publikační činnosti (nejstarší publikace v katalogu Národní knihovny je z roku 1993) se uvádí téměř vždy jako Martin C. Putna, tedy se zkratkou „C.“ za křestním jménem (tato zkratka je obsažena i v adrese osobního webu mcputna.cz a v twitterové přezdívce mcputna). Tato zkratka je vysvětlována jen zřídka.

Sborník BOX pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život údajně publikoval v roce 1993 pod plným jménem Martin Cyril Putna článek „O sfinze Marii“.[5]

V autoritním záznamu Národní knihovny ČR je uvedena odkazovací forma „Putna, Martin Cyril“,[6] tato podoba se objevuje i v řadě dalších knihovnických záznamů, citací a referencí, aniž by byl zřetelný původ této interpretace. Jako Martin Cyril Putna je občas zmiňován i ve zpravodajství či publicistice, například Český rozhlas Plus jej tak uvedl v dubnu 2024 na webu v perexu pořadu, pod kterým je Putna uveden jako autor.[7]

V březnu 2022 jako host Lucie Výborné na Radiožurnálu uvedl, že to „C“ je Cassandra, řecká věštkyně, která vždycky měla pravdu a nikdo jí nevěřil.[8] Jako „Vaše Cassandra“ se Putna podepsal například pod tweetem z 26. 11. 2022, vyčitajícím Západu důvěru k Rusku,[9] 8. prosince 2022 o sobě uvedl „Cassandra se uvnitř probouzí“ v souvislosti s chmurnými tušeními způsobenými pozorováním prezidentské kampaně.[10] Nebyly však dohledány zdroje, že by tuto zkratku takto vykládal nebo se identifikoval s Cassandrou před rokem 2022.

Mediální a společenské angažmá

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1987 se účastnil opozičních kulturních a náboženských aktivit. Ještě v období normalizace, o Velikonocích 1987 byl v Týnském chrámu pokřtěn Jiřím Reinsbergem.[11] Na podzim 1989 byl jednou z hlavních postav sametové revoluce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a rovněž jedním z iniciátorů založení České křesťanské akademie (původní název Křesťanská akademie Praha) a revue pro křesťanství a kulturu Souvislosti. Byl redaktorem Souvislostí v letech 1990–1997, z toho 1992 výkonným zástupcem šéfredaktora a poté neoficiálním vedoucím redaktorem. Roku 1997 se stáhl z výkonné redakce, zůstal členem redakční rady a jedním z kmenových autorů Souvislostí. Pracoval jako kulturní redaktor Katolického týdeníku (1990–1991).

Jako autor a moderátor kulturních a náboženských pořadů spolupracuje s Českým rozhlasem (zejména moderování pořadu Setkávání, 1997–2007, a cyklus Putnův jihočeský literární místopis, 2007) a s Českou televizí (zejména moderování kritického klubu Síto, 2002–2003, a vzdělávací cyklus Duchovní kuchyně 2007). Komentáři, recenzemi a glosami přispívá do řady českých periodik (Literární noviny, Lidové noviny, Respekt, Reflex, Mladá fronta DNES, Týden, Hospodářské noviny aj.). Na kulturní straně Lidových novin měl v letech 2011–2015 pravidelný sloupek Stará veteš.[12] Po úmrtí Ludvíka Vaculíka byl roku 2015 pozván, aby převzal jeho místo v rubrice Poslední slovo.[13] S Lidovými novinami ukončil spolupráci na konci září 2018 poté, co deník otiskl údajně vládou podstrčený text podporující pozici předsedy vlády a nepřímého vlastníka vydavatelského domu MAFRA Andreje Babiše. Začátkem října pak Putna ohlásil, že bude spolupracovat s Novým deníkem.[14][15][16]

V letech 2008–2011 byl ředitelem Knihovny Václava Havla, poté se na jeho návrh funkce ujal Martin Palouš.[17]

Na základě knihy Obrazy z kulturních dějin evropské religiozity natočila Česká televize dokument Ukrajino, nezlob se, kterým Putna provází a jenž byl premiérově uveden 31. ledna 2017.[18]

Během prezidentské kampaně v lednu 2013 i bezprostředně po volbě prezidenta silně kritizoval Miloše Zemana, zejména za jeho proruské aktivity. Označoval ho za nedůvěryhodnou osobu.[19][20][21] O několik měsíců později, v květnu 2013 Miloš Zeman oznámil, že Putnu odmítá jmenovat profesorem. Jmenoval ho až v reakci na silné společenské protesty, dekret profesora sociální a kulturní antropologie však odmítl předat a doručil jej Putnovi prostřednictvím ministra školství Petra Fialy. Stalo se tak 25. června 2013.[3][pozn. 1]

V kontextu protestů proti Zemanovi na podzim 2014, zejména v souvislosti s výročím 17. listopadu, Putna veřejně vyzýval politiky k odvolání prezidenta.[31] 30. ledna 2015 pak přinesl Zemanovi na Hrad svou knihu Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity, s odůvodněním, aby se Zeman při svém komentování rusko-ukrajinského konfliktu lépe poučil o ruské a ukrajinské historii.[32]

Putna při demonstraci „Tahle Země patří všem – Refugees Welcome“ 17. listopadu 2015

V průběhu roku 2015 se Putna účastnil kampaní na podporu Ukrajiny či proti pravicovému extremismu.[33][34][35][36]

Putna přednáší na Sjezdu nejen evangelické mládeže 2015

Putna v literárních textech i v rámci veřejných vystoupení a společenských protestů pracuje s prvky provokace a mystifikace.[pozn. 2] Například v roce 2003 v pořadu Síto České televize připravil a živě sehrál mystifikační debatu o dětském pořadu Teletubbies.[38][39] Nejúspěšnější z těchto provokací se odehrála roku 2011. Byla reakcí na mocenský vzestup krajní pravice, konkrétně Ladislava Bátory, předsedy Akce D.O.S.T. Putna „přivítal“ tento vzestup transparentem „Katolické buzny zdraví Bátoru“ na Prague Pride.[40] Roku 2015 ironicky komentoval proruské postoje politologa Petra Robejška tím, že k pozvánce na jeho přednášku připsal poznámku „Ruský šváb“.[41][42]

Martin C. Putna na Prague Pride 2011

V roce 2016 si zahrál sám sebe v seriálu Kancelář Blaník.[43]

Od roku 2017 má na Český rozhlas Vltava spolu s Ninou Rutovou pořad Duchovní Evropa.[44]

Příležitostně je zván ke kázání v kostele u Martina ve zdi a v dalších sborech Českobratrské církve evangelické.[45][46] V roce 2017 vstoupil do Českobratrské církve evangelické.[47] Od roku 2019 je jejím výpomocným kazatelem.[48]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Hlavním předmětem Putnova vědeckého díla je literatura v souvislosti s kulturními a duchovními dějinami – v českém, evropském i světovém kontextu.

Česká katolická literatura

[editovat | editovat zdroj]

V monografii Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918 (1998) Putna definoval katolickou literaturu na základě literární sociologie – jako písemnictví specifického „katolického milieu“, které vzniká jako reakce na sekularizaci společnosti. Tento proces probíhá ve většině evropských zemí v závislosti na postupu jejich sekularizace – v českých zemích tedy od poloviny 19. století. V další fázi vývoje se pak jednotlivá literární uskupení a osobnosti (Katolická moderna, Stará Říše) pokoušejí vyjít z „katolického ghetta“ a vřadit se do kánonu soudobé národní literatury.

Na tuto práci navazuje monografický portrét klíčového katolického autora první poloviny 20. století Jaroslav Durych (2003), rozsáhlá komentovaná edice časopiseckých a rukopisných textů Karla VI. Schwarzenberga Torzo díla (2007) a řada časopiseckých studií. Meziválečné a válečné období je souhrnně zpracováno ve svazku Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010).[49] Trilogii uzavírá svazek Česká katolická literatura v kontextech 1945–1989 (2017).[50]

Putna koncipoval a od roku 2014 řídí vydávání Sebraných spisů Jakuba Demla v nakladatelství Academia.[51][52]

Kulturní dějiny českého a slovenského protestantismu

[editovat | editovat zdroj]

Putna zkoumal dějiny českého a slovenského protestantismu v různých obdobích: v době pobělohorského exilu (edice exulantského kancionálu),[53] v době národního obrození[54] nebo za první republiky.[55] Obraz barokní mentality v české duchovní písni katolické i protestantské je předmětem knihy a CD Písně pro Ježíše (2014).[56]

Kulturní dějiny střední Evropy

[editovat | editovat zdroj]

Putna v díle Obrazy z kulturních dějin střední Evropy zkoumá mnohovrstevnatevné a vzájemně propojené (ale také pro různé země zcela unikátní) charaktery jednotlivých historických zemí bývalého Rakouska-Uherska. Svérázné popisy a konstrukty vytváří i zvláštní formu geografického cestopisu.

Věnuje se příčinám idealizace díla Babička od Boženy Němcové, češství dělí na „státní“ a „selské“ a Moravu pak na část východní, kde „dominuje zpěv“ (zmiňuje duchovní centra – Velehrad, Hostýn…) a západní, kde „dominují slova“ (zmiňuje okolí císařské silnice z Prahy resp. Jihlavy do Vídně, které je působištěm mnoha spisovatelů). Slezsko barokní uvádí v souvislosti s osobnostmi Jiřím Třanovským a Angelem Silesiem. Do kontrastu pak Putna dostává slezské šlechtické rody (Lichnovští, Sedlničtí…) a „lidový odpor“ proti nim, který se objevuje v díle Slezské písně Petra Bezruče.

V rámci rakouských zemí se věnuje hraničářství, vzpouře proti biedermeieru v díle Otto Weiningera Pohlaví a charakter i „poklidného“ křesťanského osvícenství v díle Adalberta Stiftera Pozdní léto. Ukazuje vliv Jože Plečnika a katolicismu na rozvoj slovinské státnosti i paradoxnost jeho těsného kontaktu s T. G. Masarykem. V rámci Přímoří sleduje národnostní pestrost na slovinsko-italském pomezí.

Země bývalých Uher popisuje dle jejich specifik, např. dnešní Maďarsko a jeho výraznou šlechtickou minulost nebo Chorvatsko a „zámeckou kulturu“. Slovensko a jeho národní obrození dle Putny souvisí výrazně s evangelickými vzdělanci (Jiří Třanovský, Jan Kollár, Ľudovít Štúr).

Ucelený a souvislý popis věnuje velmi pestrému etnickému (Maďaři, Sikulové, Sasové, Rumuni) a náboženskému dědictví již většinově etnicky rumunského Sedmihradska. O zemi píše jako o kolébce náboženské tolerance v rámci Evropy a připomíná méně známý Edikt z Tordy. Zabývá se také unikátními dějinami stále živé komunity zdejších unitářů a také úspěšným snahám rumunských vzdělanců se v 18. stol. kulturně přiblížit západní Evropě v rámci tzv. unie s Římem, kterou vznikla zdejší řeckokatolická církev zachovávající sice pravoslavný ritus, ale uznávající jako svoji nejvyšší autoritu římského papeže. Obě komunity podle něj byly ve své době velmi progresivní ve smyslu osvojování si moderních myšlenkových konceptů západní Evropy.

V rámci Haliče a Bukoviny Putna připomíná charakter jejich „pomeznosti“. Podle něj právě kultura Haliče pomohla ukrajinskému národnímu sebeuvědomění (opět výrazně díky kulturnímu významu řeckokatolické církve). Město Lvov dělí na „čtyři příběhy“; polský, rusínský, židovský a arménský. Charakter Bukoviny je dle Putny napůl ukrajinský (Černovice a její kulturní rozkvět za Rakouské monarchie), napůl rumunský a nad to také výrazně židovský. Existence a význam tamních středověkých klášterů (Putna, Voronet, Humor; založení moldavským knížetem Štěpánem Velikým, pohřebiště moldavských knížat) je velmi důležitý pro moldavskou a tedy také rumunskou státnost. V rámci rozmanité Bosny a Hercegoviny kniha popisuje etnika Bogomilů, Sefardských Židů a různé podoby bosenského islámu (mystický, orientalistický, rakouský…).[57]

Roku 2022 vyšla třetí „modlitební knížka“, a to Modlitby českožidovské.[58]

Václav Havel

[editovat | editovat zdroj]

V době vedení Knihovny Václava Havla Putna zkoumal, které české i zahraniční osobnosti a proudy ovlivnily myšlenkovou tvorbu Václava Havla, a připravil k vydání neznámé písemné prameny z prostředí Havlovy rodiny (Vácslav Havel: Kniha života, Ivan M. Havel a kol.: Dopisy od Olgy.) Za klíčovou pokládá americkou a českou tradici osvícenského deismu, unitářství a alternativní religiozity, která ovlivnila už Václava M. Havla a Vácslava Havla.[59] Kniha Václav Havel. Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století (2011) byla oceněna Cenou Toma Stopparda[60][61][62] a umístila se v anketě Kniha roku Lidových novin.

Jihočeská literatura

[editovat | editovat zdroj]

V rozhlasovém cyklu Putnův jihočeský literární místopis a v řadě studií se věnoval regionálním literárním tradicím jižních Čech. Spisovatele, spojené s jižními Čechami, řadil k několika hlavním liniím jihočeské kulturní paměti (husitství a náboženské blouznivectví, idealizace Rožmberků, regionalistická idyla 20. století).[63]

Homosexualita v kontextech

[editovat | editovat zdroj]

Putna, otevřeně deklarující svou příslušnost ke gay komunitě, se homosexualitou zabývá hned v několika svých dílech. V roce 2011 byla vydána kolektivní monografie Homosexualita v dějinách české kultury, jež je dílem českých či v Čechách žijících badatelů různých humanitních oborů, kteří se sešli právě pod vedením Putny. Ten je zároveň autorem výrazné části textů.[64] Kniha se zabývá výskyty homosexuality či homoerotiky v českých dílech literatury, výtvarného umění, divadla a filmu a jejich pozicí v širším kontextu euroamerické kultury.[65]

Homosexualitě, tentokrát v souvislosti s křesťanstvím, se pak Putna věnuje také v monografii z roku 2012, Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci. V knize představuje oba tábory, křesťanskou a gay komunitu, jejich nejortodoxnější i nejumírněnější představitele vzhledem ke vztahu k táboru druhému, mapuje vývoj jejich vzájemného koexistence, přičemž srovnává postoje, argumenty a bojové strategie jednotlivých táborů a upozorňuje na určité podobné tendence – gay komunitu přijímající určité církevní prvky, a sice zakládací mýty, mučedníky, symboly, sídla atd.[66] Putna vzhledem k své příslušnosti k oběma komunitám naléhá na možnost integrace a rozebírá a hodnotí navrhovaná řešení různých aktivistů i teoretiků.

Antika

[editovat | editovat zdroj]

Putna se zabývá především obdobím pozdní antiky, s důrazem na vztah sekulární a náboženské kultury: Monografie Órigenés z Alexandrie. Kapitola z dějin vztahů mezi antikou a křesťanstvím (2001), edice komentovaných překladů pozdně antických textů Poslední Římané (od 2000, zatím vyšlo pět svazků: Órigenés – O Písni písní, Macrobius – Saturnálie, Sulpicius Severus – Život svatého Martina, r. 2010 Hieronymus, Gennadius a Isidorus – Dějiny křesťanského písemnictví, r. 2012 Prudentius – Kniha hodinek[67]) a řada časopiseckých studií o autorech tohoto období (Nonnos z Panopole, Methodios z Olympu, svatý Jeroným aj.). „Pro studenty všech věků“ vytvořil on-line učebnici antické a biblické literatury Homér 21.[68]

Druhý život antiky

[editovat | editovat zdroj]

Ohlasům antické kultury je věnována monografie Řecké nebe nad námi a antický košík. Studie ke druhému životu antiky v evropské kultuře (2006). Ústředním motivem knihy je reflexe cesty do Itálie a Řecka, skutečné nebo imaginární, u vybraných autorů 18. až 20. století (J. J. Winckelmann, J. W. Goethe, Friedrich Hölderlin, P. P. Pasolini, Jiří Kuběna, Marguerite Yourcenarová a další), a svár „křesťanské“ a „pohanské“ obraznosti v jejich dílech. S touto knihou souvisí rovněž komentovaná edice překladu Goethova životopisu J. J. Winckelmanna (2005). Různé způsoby recepce antiky Putna zkoumal i u českých katolických autorů (články v časopise Listy filologické o antice v dílech Jiřího Kuběny, Vladimíra Vokolka, Josefa Kostohryze a Ivana Jelínka).

Ruské a slovanské kulturní dějiny

[editovat | editovat zdroj]

Prvním Putnovým odborným tématem byla literatura ruského exilu 20. století. Z jeho studia vznikla monografie Rusko mimo Rusko (1993–1994, spoluautorkou druhého dílu Miluše Zadražilová), antologie ruské emigrační poezie U řek babylonských (1996, spoluautorkou edice Miluše Zadražilová) a řada časopiseckých studií a překladů (Boris Poplavskij, Jurij Těrapiano, Sergej Bulgakov, Alexandr Solženicyn aj.). Poté se obrátil k tématu panslavismu v českých duchovních dějinách. Tak vznikla kniha Překlad a výklad Slávy dcery z panslavistického mýtu do kulturní historie (2014).[69]

Roku 2015 vydal knihu Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity (2015),[70] která nahlíží ruské dějiny postkoloniálním způsobem, s důrazem na mnohost různých „Rusí“ během těchto dějin, na střetání proevropských a protievropských proudů v ruských dějinách a na svébytnost Ukrajiny. Kniha vzbudila v době ruského útoku na Ukrajinu široký ohlas, v anketě Lidových novin Kniha roku obsadila 5.-6. místo,[71] a zvítězila v anketě Katolického týdeníku Dobrá kniha 2015.[72] Roku 2017 vyšla v maďarském překladu.[73] V roce 2017 obdržel Putna za slavistickou a rusistickou práci Cenu Rudolfa Medka.[74][75]

Americká religiozita

[editovat | editovat zdroj]

V rámci svého stipendijního pobytu v USA sepsal knihu o kulturních dějinách religiozity v americké společnosti. V souvislostech popisuje pestrou paletu církví a náboženských společností, souvislosti jejich vzniku i kontextuální proměny jejich kulturního a duchovního směřování.[76]

Eseje a další žánry

[editovat | editovat zdroj]

Vedle akademických textů se Putna věnuje rovněž literární esejistice a dalším pomezním žánrům. Kniha My poslední křesťané. Hněvivé eseje a vlídné kritiky (1994, rozšířené vydání 1999) vyhraněně posuzuje a hodnotí duchovní a kulturní tendence počátku devadesátých let, zejména téma postmoderny a křesťanské reakce na ni v literatuře i v náboženském životě. Kniha Chvály (2001) používá ke komentáři společenského dění žánru pozdně antické „chvály“ – vážně míněné oslavy věcí cenných a zapomínaných, nebo naopak ironicky hyperbolizované oslavy věcí dobově přeceňovaných, bez skutečné hodnoty. Jediná Putnova próza Kniha Kraft (1996) kombinuje žánry deníku a románu k reflexi společenského a duchovního dění v letech kolem sametové revoluce.

Hudba

[editovat | editovat zdroj]

Martin C. Putna se od 80. let věnoval zpěvu (tenor). Specializuje se na renesanční a raně barokní hudbu, zejména ve spolupráci se souborem Musica Fresca.[77]

Vydal celkem tři sólová CD: O smrti i vesele. Písně barokní a postbarokní (Malvern 2013) a Písně pro Ježíše (Malvern 2014). Na obou CD spolu s ním zpívá David Cizner a doprovází je Musica Fresca. Obě CD obsahují i literárně historickou studii o nazpívaných písňových textech.[78][79][80][81] Třetí album Písně absurdní (2016) ukazuje různé podoby humoru v českých písňových textech (Mastičkář, Jan Jeník z Bratřic, Kryptadia), pěveckou partnerkou zde Putnovi byla altistka Květa Ciznerová.[82]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Jeho kniha Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy byla roku 2019 nominována na cenu Magnesia Litera v kategorii naučné literatury. A kniha Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity byla na portálu Českého literárního centra zařazena do přehledu Vrcholy české non-fiction 2007–2017 [83].

Ostatní

[editovat | editovat zdroj]
  • RYSOVÁ, Hana, PUTNA, Martin C. Svatá země. Dvě tisíciletí křesťanského putování: kameny a příběhy. Dokořán 2009. (texty k fotografiím Hany Rysové)[84]
  • PUTNA, Martin C. – BARTOŠ, Štěpán – ROLEČEK, Aleš. Hluboká. Kulturní dějiny jednoho skrytého místa. Malvern 2012, 168 S. ISBN 978-80-87580-32-5.[85]
  • PUTNA, Martin C., BEDŘICH, Martin. Vždycky v menšině. Rozhovor s Martinem Bedřichem. Portál, 2013.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Ačkoli Vědecká rada Fakulty humanitních studií 21. června 2012[22] a Vědecká rada Univerzity Karlovy 28. února 2013 rozhodly, že splnil podmínky pro jmenování profesorem, a univerzita prostřednictvím ministerstva školství požádala prezidenta republiky o jmenování Martina C. Putny profesorem,[23] prezident Miloš Zeman 17. května 2013 prohlásil, že jej nejmenuje a důvody tohoto jednání sdělí až soudu, pokud jej Putna bude žalovat. Podle spekulací médií mohla být prezidentova kritika a podpora jeho prezidentského protikandidáta Karla Schwarzenberga jedním z možných důvodů Zemanova rozhodnutí.[24][25] Rektor Univerzity Karlovy nejmenování označil za „situaci, která se naprosto vymyká obvyklému postupu“ a požádal prezidenta o vysvětlení.[26] Za zásah do akademických svobod to označili také rektoři dalších vysokých škol.[27] Z politiků prezidentův postup kritizovali ku příkladu předseda ČSSD Bohuslav Sobotka, předseda poslaneckého klubu TOP 09 a Starostů Petr Gazdík či předsedkyně LIDEM Karolína Peake. Premiér Petr Nečas ponechal vysvětlení prezidentových důvodů na něm.[28] Za vyjádření odmítavého postoje prezidentovi naopak poděkoval opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný.[25] Místopředseda Strany práv občanů – Zemanovců Radek Augustin vyslovil názor, že by důvodem mohly být některé Putnovy výroky a názory.[29] Zemanův prezidentský předchůdce Václav Klaus během svých dvou funkčních období všechny navržené profesory jmenoval. Nad některými si však podle vlastního vyjádření „povzdechl“, což by údajně platilo i v tomto případě.[30] Zeman se nakonec dohodl s ministrem školství Petrem Fialou, že Putnovo jmenování sice podepíše, dekret mu však nepředá on, ale právě Fiala. Dne 25. června 2013, dva týdny po většině ostatních Zemanem jmenovaných profesorů, tak nakonec Putna z ministrových rukou převzal dekret profesora sociální a kulturní antropologie.[3]
  2. ↑ V knize Vždycky v menšině praví: „Občas je člověk postaven do situace, kdy nemá možnost argumentovat seriózním, věcným způsobem. (…) Pak (…) si z těch mocidržců udělám takovouto či jinou absurdní legraci.“[37]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PUTNA, Martin C. Martin C. Putna: vždycky v menšině: rozhovor s Martinem Bedřichem. 1. vyd. Praha: Portál, 2013. 216 s. ISBN 978-80-262-0510-4. S. 28. Dále jen Putna-Bedřich (2013). 
  2. ↑ Putna-Bedřich (2013), s. 31.
  3. ↑ a b c JIŘIČKA, Jan. Putna se dočkal profesorského dekretu, místo Zemana mu ho předal Fiala. iDNES.cz [online]. 2013-06-25 [cit. 2015-07-26]. Dostupné online. 
  4. ↑ Putna-Bedřich (2013), s. 13–47.
  5. ↑ MARTIN CYRIL PUTNA: O sfinze Marii. In: Box pro slovo-obraz-zvuk-pohyb-život, Ročník II., číslo 4 (1993), Vranov nad Dyjí – Vetus Via 1993, brož., 143 stran, Položka 129467 Archivováno 23. 7. 2024 na Wayback Machine., Podzemní aktikvariát
  6. ↑ Autoritní záznam jn19990009959, AUT - Úplné zobrazení záznamu, přístup na stránku 24. 7. 2024
  7. ↑ Putna a Vojtíšek se zamýšlejí nad vlivem sekt na společnost, Český rozhlas Plus, 25. dubna 2024
  8. ↑ Martin C. Putna: Současné Rusko je kultura lži. A dokud se nezačne kát za své zločiny, nic se nezmění, Český rozhlas, Radiožurnál, Host Lucie Výborné, 4. březen 2022, v čase 23:00 min: „Když se lidi vždycky ptávají, co je to C, tak říkám: to je Kassandra. Kassandra, to byla ta řecká věštkyně, která měla vždycky pravdu a nikdo jí nevěřil.“
  9. ↑ Západ léta zrazoval své principy, když se "přátelil" s Ruskem, X.com, 26. 11. 2022, Martin C. Putna
  10. ↑ Chmuryplně pozoruji prezidentskou kampaň, X.com, 8. 12. 2022, Martin C. Putna
  11. ↑ Putna-Bedřich (2013), s. 16.
  12. ↑ Stará veteš Martina C. Putny. Lidovky.cz [online]. [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  13. ↑ PUTNA, Martin C. Martin C. Putna: Vaculíkovské punkty. Lidové noviny. 2015-07-07. Dostupné online. 
  14. ↑ Lidové noviny opouští i fejetonista Putna. iDNES.cz [online]. 2018-09-26 [cit. 2018-10-05]. Dostupné online. 
  15. ↑ ECHO24. Martin C. Putna končí s psaním pro Lidové noviny. echo24.cz. 2018-09-25. Dostupné online [cit. 2018-10-05]. 
  16. ↑ Martin C. Putna on Twitter. Twitter. Dostupné online [cit. 2018-10-05]. 
  17. ↑ ČERNÁ, Michaela. Putna u Havla končí, knihovnu povede Palouš. Lidovky.cz [online]. 2011-03-24. Dostupné online. 
  18. ↑ Ukrajino, nezlob se. www.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  19. ↑ PUTNA, Martin C. PUTNA: Zlý dědek z Vysočiny. Lidovky.cz [online]. 2013-01-20 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  20. ↑ PUTNA, Martin C. Slovo pro levici a pro Schwarzenberga. Lidovky.cz [online]. 2013-01-17 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  21. ↑ ČT24. "Milošovi Zemanovi nevěřím jediné slovo," říká Martin C. Putna. Česká televize [online]. 2013-03-16 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  22. ↑ Archivovaná kopie. fhs.cuni.cz [online]. [cit. 2013-05-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-08-17. 
  23. ↑ http://www.cuni.cz/UK-4979-version1-20130228.pdf
  24. ↑ FROUZOVÁ, Kateřina. Zemanův kritik možná nebude profesorem. Prezident s podpisem titulu váhá. iDNES.cz [online]. 2013-05-17 [cit. 2013-05-17]. Dostupné online. 
  25. ↑ a b ČTK. Opat děkuje Zemanovi za přístup k Putnovi, Hrad couvá. Týden.cz [online]. 2013-05-17 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  26. ↑ HAMPL, Václav. Sdělení rektora k jmenování doc. Putny profesorem. iForum [online]. 2013-05-17 [cit. 2013-05-17]. Dostupné online. 
  27. ↑ ČTK. Akademici odsoudili Zemana. Případ Putna prý atakuje jejich svobody. Týden.cz [online]. 2013-05-17 [cit. 2013-05-17]. Dostupné online. 
  28. ↑ ZLATOHLÁVEK, Robert; ČTK. Zeman se chová jako Gottwald, míní Schwarzenberg. Týden.cz [online]. 2013-05-17 [cit. 2013-05-17]. Dostupné online. 
  29. ↑ obr. Klaus: "Jmenoval jsem všechny profesory, někdy jsem si ale povzdechl". ČT24 [online]. Česká televize, 2013-05-18, rev. 2013-05-18 [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  30. ↑ ČTK, domácí redakce. Klaus: U Putny bych vzdychal, vždy jsem ale podepsal. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2013-05-18 [cit. 2013-05-18]. Dostupné online. 
  31. ↑ "Zeman si nic než vypískání nezaslouží," říká Martin C. Putna. ČT24 [online]. Česká televize, 2014-11-22 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  32. ↑ ČTK; HAVLICKÁ, Kateřina. Putna přinesl na Hrad svou knihu o ruské historii, aby poučil Zemana. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2015-01-30 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  33. ↑ PUTNA, Martin C. PUTNA: Má Ukrajina něco jiného než oligarchy? Má. Literaturu. Lidovky.cz [online]. 2015-05-23 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  34. ↑ ŠAFR, Pavel. MARTIN C. PUTNA: Rusové jsou zvyklí na styl Ivana Hrozného. Svobodné fórum [online]. 2015-01-26 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  35. ↑ ŠVARCOVÁ, Alžběta. Ruských agentů u nás přibývá. Jsou mezi politiky i novináři, zaznělo v rozhovoru s Martinem C. Putnou. Český rozhlas [online]. 2015-01-27 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  36. ↑ HAVLICKÁ, Kateřina. Někteří policisté s extremisty nejspíš sympatizují, říká historik Putna. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2015-07-05 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  37. ↑ PUTNA, Martin C. Vždycky v menšině : rozhovor s Martinem Bedřichem. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0510-4. S. 156. 
  38. ↑ Síto. Česká televize [online]. 2003-12-06 [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  39. ↑ Síto - Teletubbies (HQ). YouTube [online]. 2011-06-23 [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  40. ↑ PUTNA, Martin C. Otevřený dopis Tomáši Halíkovi k Prague Pride [online]. 2018-08-14 [cit. 2021-07-12]. Dostupné online. 
  41. ↑ tin. Ruský šváb, napsal Martin C. Putna na Robejškovy plakáty. Novinky.cz [online]. Borgis, 2015-12-17 [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. 
  42. ↑ jm. "Ruský šváb". Putna počmáral plakáty s Robejškem. Týden.cz [online]. 2015-12-17 [cit. 2016-01-17]. Dostupné online. 
  43. ↑ Na Homolce sněží. Kancelář Blaník [online]. 2016-01-29 [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  44. ↑ O pořadu Spirituála [online]. Český rozhlas [cit. 2020-05-31]. Dostupné online. 
  45. ↑ PUTNA, Martin C. Adventní kázání o olivách. Christnet.eu [online]. 2014-12-21 [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  46. ↑ PUTNA, Martin C. Kázání o nenávisti. Christnet.eu [online]. 2016-10-10 [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. 
  47. ↑ NEŠPOR, Zdeněk R. Malý slovník českých nekatolických náboženských osobností 20. a 21. století. Praha: Kalich, 2019. 465 s. ISBN 978-80-7017-261-2. S. 301–302. 
  48. ↑ PILÁT, Tomáš. Ordinace nových kazatelů. www.e-cirkev.cz [online]. Českobratrská církev evangelická, 2019-10-18 [cit. 2019-11-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-11-04. 
  49. ↑ PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. 1. vyd. Praha: Torst 1390 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7215-391-6, ISBN 80-7215-391-9. OCLC 664004894 
  50. ↑ Torst – informace o knize. www.torst.cz [online]. [cit. 2019-11-09]. Dostupné online. 
  51. ↑ Edice Spisy Jakuba Demla [online]. Academia [cit. 2017-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-25. 
  52. ↑ NEZBEDA, Ondřej. V džungli Jakuba Demla. Týdeník Respekt [online]. 2013-06-02 [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  53. ↑ Ch. R. Zinzendorf: Písně Jednoho pravdivého Milovníka Muk Ježíšových. Recenzovaný sociálně antropologický časopis [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  54. ↑ KOLLÁR, JÁN, 1793-1852,. Slávy dcera : báseň lyricko-epická v pěti zpěvích = The daughter of Sláva. 1. vyd. Praha: [s.n.] 385 s. Dostupné online. ISBN 978-80-200-2359-9, ISBN 80-200-2359-3. OCLC 890011837 
  55. ↑ PUTNA, Martin. Místo osobností z protestantského prostředí v české kultuře po roce 1918. Lidé města [online]. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, 2008 [cit. 2020-2-1]. Dostupné online. 
  56. ↑ Martin C. Putna: Písně pro Ježíše [online]. Nakladatelství Malvern [cit. 2017-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-07. 
  57. ↑ PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy. 1. vyd.. vyd. [s.l.]: Vyšehrad. spol. s.r.o., 2018. 384 s. ISBN 978-80-7429-977-3. 
  58. ↑ Vyšla třetí Putnova „modlitební knížka“ : Dingir, 13. 6. 2022
  59. ↑ Putna, Martin C.: Václav Havel: duchovní portrét v rámu české kultury 20. století. www.iliteratura.cz [online]. [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  60. ↑ ŠINDLEROVÁ, Denisa. Laureátem Ceny Toma Stopparda je Martin C. Putna za knihu o Václavu Havlovi. Mediafax [online]. 11. 5. 2012 [cit. 2012-09-08]. Dostupné online.  – neplatný odkaz !
  61. ↑ ČTK. Cenu Rudolfa Medka pro rok 2017 získali historici Borák a Putna. Týden.cz [online]. 2017-06-08 [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  62. ↑ jh. Dvořáková obdržela cenu za statečnost a Putna za Havla. ČT24 [online]. 17. 5. 2012 [cit. 2012-09-08]. Dostupné online. 
  63. ↑ Panáček v říši mluveného slova [online]. 2005 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  64. ↑ Čeká nás tu nová kulturní válka o homosexualitu?. iDNES.cz [online]. 2012-09-29 [cit. 2019-12-10]. Dostupné online. 
  65. ↑ PUTNA, Martin C. a kolektiv. Homosexualita v dějinách české kultury. [s.l.]: Academia, 2011 (1. vydání), 2013 (2. vydání). 496 s. ISBN 978-80-200-2293-6. 
  66. ↑ PUTNA, Martin C. Křesťanství a homosexualita: Pokusy o integraci. první. vyd. Praha: Torst, 2012. 161 s. ISBN 978-80-7215-434-0. S. 13–16. 
  67. ↑ Plamen živě dýchá: Prudentius a literatura antických křesťanů [online]. Centrum teologie a umění Univerzity Karlovy [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  68. ↑ PUTNA, Martin C. Homér 21 [online]. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  69. ↑ STEHLÍKOVÁ, Eva. Kollár, Ján; Putna, Martin C.: Slávy dcera. Báseň lyricko-epická v pěti zpěvích [online]. iLiteratura.cz, 2014-08-19 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  70. ↑ GÁLIS, Tomáš. Prečo sú Rusko a Európa také rozdielne a čo s tým má pravoslávna cirkev. Denník N [online]. 2015-10-15 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. (slovensky) 
  71. ↑ Obrazy z kulturních dějin ruské religiozity [online]. Nakladatelství Vyšehrad [cit. 2017-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-09-07. 
  72. ↑ PALÁN, Aleš. Mučedníci a trpitelé byli odstaveni - Katolický týdeník. Katolický týdeník [online]. 2016-03-01 [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  73. ↑ Kalligram - Könyveink/Képek az orosz vallásosság kultúrtörténetéből - hírek, könyvek, folyóirat, sorozatok, szerzők [online]. Kalligram [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. (maďarsky) 
  74. ↑ Národní knihovna ČR – Slovanská knihovna a spolek Ruská tradice zvou na slavnostní udělení Ceny Rudolfa Medka panu Mečislavu Borákovi, in memoriam a panu Martinu C. Putnovi [PDF online]. Národní knihovna České republiky, 2017-06-08 [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  75. ↑ Aktuality. Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy [online]. [cit. 2017-09-07]. Dostupné online. 
  76. ↑ PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních dějin americké religiozity. [s.l.]: Vyšehrad, 2010. 336 s. 
  77. ↑ Putna-Bedřich (2013), s. 160–164.
  78. ↑ MARTIN C. PUTNA zazpívá a představí nové CD a novou knihu [online]. Nakladatelství Portál, 2013-11-13 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  79. ↑ NEJEDLÝ, Jan; KRATOCHVÍL, Karel. Knižní tipy Jana Nejedlého: O smrti i vesele; Goria i gaudium; Housle tečka Hrubý; Hladová kuchařka. Český rozhlas [online]. 2014-01-02 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 
  80. ↑ Martin C. Putna: Písně pro Ježíše [online]. Malvern [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-11-26. 
  81. ↑ Martin C. Putna: O dobré smrti [online]. Cesta domů, 2014-10-10 [cit. 2015-07-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-06. 
  82. ↑ Martin C. Putna: Písně absurdní. malvern.cz [online]. [cit. 2017-09-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-05-01. 
  83. ↑ LUKAVEC, Jan. Vrcholy české non-fiction 2007-2017. www.czechlit.cz. Dostupné online [cit. 2018-08-14]. 
  84. ↑ SMILAUEROVA. Svatá země - Nakladatelství Dokořán. www.dokoran.cz [online]. [cit. 2017-09-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  85. ↑ PALÁN, Aleš. Underground přežil i rok 1989, ukazuje Putnova kniha o mahajánovém katolicismu. Hospodářské noviny [online]. 2013-03-09 [cit. 2015-07-27]. Dostupné online. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Martin_C._Putna&oldid=24475335“