Přeskočit na obsah

Plejtvák obrovský

Tento článek patří mezi dobré v české Wikipedii. Kliknutím získáte další informace.
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Modrá velryba. Možná hledáte: Modrá velryba (hra).
Jak číst taxoboxPlejtvák obrovský
alternativní popis obrázku chybí
Plejtvák obrovský
alternativní popis obrázku chybí
Porovnání velikosti s člověkem
Stupeň ohrožení podle IUCN
ohrožený
ohrožený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídasavci (Mammalia)
Řádsudokopytníci (Cetartiodactyla)
Infrařádkytovci (Cetacea)
Malořádkosticovci (Mysticeti)
Čeleďplejtvákovití (Balaenopteridae)
Rodplejtvák (Balaenoptera)
Binomické jméno
Balaenoptera musculus
(Linneaus, 1758)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Synonyma

Rorqualus musculus[2]

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Plejtvák obrovský (Balaenoptera musculus), známý též jako modrá velryba, je obrovský druh plejtvákovitého kytovce s kosmopolitním rozšířením ve všech oceánech. Běžně dosahuje délky kolem 20−27 m (nejdelší ověřená délka byla 29,9 m) a váhy 72−135 tun, výjimečně až kolem 200 tun, takže je nejtěžším žijícím živočichem a jedním z největších živočichů všech dob. Dlouhé úzké tělo hydrodynamického tvaru bývá zbarveno v různých odstínech šedé až modré, spodní část těla bývá světlejší. Rozeznávají se čtyři poddruhy, a sice B. m. musculus (severní Atlantik a severní Pacifik), B. m. intermedia (Jižní oceán), B. m. brevicauda (jih Pacifického a Indického oceánu), B. m. indica (sever Indického oceánu). Samostatným poddruhem může být i chilská populace.

Zatímco některé populace plejtváků obrovských jsou stálé či nomádské, jiné migrují mezi chladnými vodami u obou pólů, kde se v létě bohatě krmí, a teplými oblastmi blíže u rovníku, kde se v zimě rozmnožují. Jejich pohyb oceány je však komplexní a v zásadě ho určuje přítomnost potravy. Plejtváci obrovští se živí krilem, který filtrují mohutnými kosticemi vyrůstajícími z horní čelisti. Vyskytují se převážně samostatně nebo v párech, v místech bohatých na potravu však mohou tvořit volná stáda o 50 i více jedincích. Samice rodí každé 2−3 roky jedno mládě, které zůstává s matkou asi 6−8 měsíců a saje tučné mateřské mléko. Volání plejtváka obrovského patří k nejhlasitějším zvířecím zvukům: Nízkofrekvenční tóny se mohou nést stovky i tisíce kilometrů. Plejtvákovy písně se proměňují v závislosti na místě, chování, sezóně i denní době. Jediný predátor plejtváka obrovského je kosatka dravá.

Plejtvák obrovský byl původně početný ve všech oceánech. Od konce 19. století však začal být hromadně loven velrybáři, kteří druh přivedli na pokraj vyhynutí. Mezinárodní velrybářská komise lov plejtváka obrovského v roce 1966 zakázala a jeho počty se od té doby pomalu zotavují. Mezinárodní svaz ochrany přírody v roce 2018 odhadoval početnost druhu na 10–25 tisíc jedinců, což představuje asi 10 % z původní populace před velrybářskými výpravami. I přes vzrůstající populaci je druh hodnocen jako ohrožený, jelikož jej nadále negativně ovlivňuje lidská činnost (znečištění moří, globální oteplování, nadměrný hluk v mořích, srážky s loděmi aj.).

Systematika

[editovat | editovat zdroj]

Objev

[editovat | editovat zdroj]
Kresba zachycující výstavu kostry plejtváka obrovského (1884)

První zmínka o plejtvákovi obrovském v evropské literatuře pochází z roku 1694 z latinsky psané knihy Phalainologia Nova skotského fyzika Roberta Siddibalda. Siddibald v tomto díle popsal plejtváka obrovského vyplaveného na břeh v zálivu Firth of Forth na východě Skotska v roce 1692.[3][4] Právě na tomto Siddibaldově popisu založil svůj popis švédský přírodovědec Carl Linné, který v roce 1758 druh stručně popsal v 10. vydání Systema naturae, a je tak považován za formální taxonomickou autoritu druhu.[5] Plejtvák obrovský nicméně zůstal před zraky vědců v zásadě skryt a popisy plejtváků z literatury pozdějších desetiletí v zásadě jen opakují původní popis. Důvodem bylo hlavně to, že tehdejší velrybáři se zaměřovali na jiné druhy velkých kytovců, než byl plejtvák obrovský. Znalosti o druhu se začaly prohlubovat s nálezem a výstavou plejtvákových koster a od 2. poloviny 19. století, kdy se velrybáři začali zaměřovat i na plejtváka obrovského, i s rozvojem velrybářství.[6]

Název

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace plejtváka obrovského (George Brown Goode, 1884)

Ke starším českým názvům patří plejtvák sírový, plejtvák indický, kyt sírobřichý,[7] velryba sírobřichá[8] nebo modrá velryba.[7] Názvem „modrá velryba“, resp. ekvivalentním překladem (např. německy Blauwal, anglicky blue whale, francouzsky baleine bleue), se plejtvák obrovský označuje i v řadě jiných jazyků. Prvním, kdo tento výraz použil, byl Herman Melville ve své knize Bílá velryba (1851), kde používá anglické blue whale. Z Melvillova nakládání s výrazem nicméně není jasné, zda jím označoval plejtváka obrovského nebo jiného velkého kytovce. V souvislosti s plejtvákem obrovským začal výraz blåhval (norsky doslova „modrá velryba“) používat otec moderního velrybářství, švédský magnát Svend Foyn, který v roce 1874 navrhl, aby se výraz blåhval používal jako běžné jméno plejtváka obrovského v norštině.[9] Ve vydání anglické Encyclopædia Britannica z roku 1888 již výraz blue whale jednoznačně označuje plejtváka obrovského.[10] Český starší název odkazující k síře (plejtvák sírový, velryba sírobřichá) odkazuje ke žlutému zbarvení některých populací způsobenému koloniemi rozsivek.[11]

Rodové jméno Balaenoptera se dá přeložit jako „okřídlená velryba“ (lat. balaena = velryba, starořecké πτερά (pterá) = ploutev). Druhové jméno musculus (lat. „sval“ nebo „myš“) je patrně forma žertu poukazujícího na obrovské tělo plejtváka.[12]

Fylogeneze

[editovat | editovat zdroj]
Schematické nákresy tělních tvarů vybraných velkých kytovců. Shora dolů: vorvaň, plejtvákovec šedý, keporkak, plejtvák obrovský, velryba japonská

Plejtvák obrovský náleží do rodu Balaenoptera, čeledi plejtvákovití (Balaenopteridae) a malořádu kosticovci (Mysticeti). Fylogenetické vztahy kosticovců jsou i přes řadu studií stále předmětem vědeckých výzkumů a diskusí.[13][14] U plejtvákovitých je problematické hlavně to, že genetické a morfologické studie došly k odlišným, někdy i protichůdným závěrům.[15] Podle studie z roku 2018, jejíž autoři sekvenovali celý genom plejtváka obrovského i některých dalších plejtvákovitých, spadají počátky plejtvákovitých do miocénu do doby před 10,5–5 miliony lety. Studie identifikovala, že sesterský taxon plejtváka obrovského představuje plejtvák sejval; oba druhy se od sebe měly vydělit někdy před 5,8 miliony lety. Identifikován byl však i významný genový tok mezi plejtvákem obrovským a příbuzným plejtvákem jižním a malým.[15] Podle starších genetických studií je sesterskou skupinou plejtváka obrovského klad tvořený plejtvákem sejvalem a komplexem druhů známým jako plejtvák Brydeův.[16]

Nejstarší fosilní nález plejtváka obrovského pochází z raného pleistocénu z Itálie z doby před 1,5–1,25 milionem let.[17] Australská populace subsp. brevicauda se vydělila během posledního glaciálního maxima.[18] Jak tato australská, tak novozélandská populace mají velmi nízkou genetickou diverzitu.[18][19] Naopak antarktický poddruh intermedia má velmi vysokou genetickou diverzitu, což je spojováno s tím, že tento poddruh nezaznamenal v minulosti takový pokles jako jiné poddruhy v důsledku velrybářských výprav.[20]

Hybridizace

[editovat | editovat zdroj]

Plejtvák obrovský se příležitostně kříží s plejtvákem myšokem. První zmínka o možných kříženích mezi těmito druhy pochází již z roku 1887, kdy bylo hned několik domnělých kříženců pozorováno u laponských břehů.[21] Další zmínka o možném kříženci představuje popis 20 metrové samice ulovené v roce 1965 v severním Pacifiku, která vykazovala morfologické znaky plejtváka obrovského i myšoka.[22][23] V roce 1984 byla u severozápadního Španělska odchycena samice vykazující znaky hybrida. Studie z roku 2006 prokázala, že její otec byl plejtvák myšok a matka plejtvák obrovský.[23] Zmíněná pozorování se nicméně zakládala na morfologických znacích. První geneticky ověřený výskyt kříženců byl potvrzen až v roce 1991, kdy byli otestováni hned 3 domnělí kříženci odchycení u břehů Islandu v 80. letech 20. století. U všech se potvrdilo, že se jedná o křížence plejtváka obrovského a myšoka.[24][25] V Japonsku byl během genetických testů masa z trhu identifikován původ vzorku v kříženci.[26] Kříženci mohou být plodní.[25][27] Výskyt hybridů před dobou velrybářství i po ní napovídá, že se jedná o přirozeně se vyskytující fenomén spíše než výsledek nedostatku vhodných partnerů k páření.[28] I tak se jedná o vzácný úkaz a podle odhadů připadá 1 hybrid na každých 1000 myšoků.[29] Ojediněle byly reportován i záznam křížence plejtváka obrovského a keporkaka.[15]

Poddruhy a stáda

[editovat | editovat zdroj]
Plejtvák z ptačí perspektivy (Kalifornie)

Vnitřní systematika plejtváka obrovského je předmětem pokračujících debat taxonomistů. U druhu se rozeznávají 4,[30] případně 5[31][20] poddruhů, z nichž jsou některé dále děleny na místní populace / stáda / jednotky managementu. Jedná se o:

  • B. m. musculus (Linnaeus, 1758) – nominátní poddruh,[32] obývá severní Pacifik a severní Atlantik, typická délka je do 27 m.[33]
  • B. m. intermedia Burmeister, 1871 – vyskytuje se kolem Antarktidy, typicky měří do 29 m.[33]
  • B. m. indica Blyth, 1859 – obývá sever Indického oceánu, většinou dosahuje délky do 23 m.[33]
    • Celoročně obývá severozápadní Indický oceán, hlavně kolem Somálska a Šrí Lanky. Výjimečně byli plejtváci z této populace vyplaveni na pobřeží Bangladéše a Myanmaru. Typicky se vyskytují na jih až k rovníku, avšak při nejmenším část populace překračuje rovník a doplouvá až ke Crozetovým ostrovům.[35][20]
  • B. m. brevicauda Ichihara, 1966[36] – tzv. trpasličí forma z jihu Pacifického a Indického oceánu, měří do 23 m.[33]

Samostatný poddruh může představovat i geograficky oddělená populace plejtváků z pobřeží Chile, která vykazuje unikátní genetické a vokální rysy.[37][38][39] Tento potenciální poddruh, který nemá přiřazené jméno, tráví léto a podzim v jihochilských mořích a koncem podzimu migruje na sever až ke Galapágům.[40]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Plejtvák obrovský má kosmopolitní rozšíření ve všech oceánech světa. Nevyskytuje se jen v arktických vodách a semi-uzavřených oblastech jako je Hudsonův záliv, Středozemní, Beringovo, Ochotské či Rudé moře.[32] Výskyt plejtváka určuje hlavně dostupnost potravy. V některých oblastech může obývat pobřežní oblasti (záliv svatého Vavřince, Kalifornský záliv, Mexiko, Kalifornie), typicky se však vyskytuje dále od břehu na širém moři.[41] Vzácný je výskyt v rovníkových oblastech a též ve středních částech oceánů obou polokoulí, např. mezi 35−45° j. š. v Indickém oceánu.[42]

Popis

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace plejtváka obrovského

Plejtvák obrovský má dlouhé a štíhlé tělo hydrodynamického tvaru. Tělní zbarvení je individuálně podmíněno. Hřbet a boky se pohybují od tmavě šedé přes modrošedou až po světle modrou, hrudní ploutve bývají světlejší než zbytek těla.[11] Zatímco hlava je jednobarevná, hřbet a boky mají světle šedé až modré velké skvrny, které někdy pokračují až na spodinu. Tyto skvrny někdy pomáhají vědcům v identifikaci konkrétních jedinců na moři.[43] Spodní část těla je bílá až modrozelená. Plejtváci z antarktických vod mohou být šedožlutí, což je způsobeno koloniemi rozsivek přichycených na kůži.[11]

Hřbetní ploutev (fotografie ze Šrí Lanky)

Hřbet je nápadně široký a dorzoventrálně zploštělý, což je jeden v hlavních vnějších rozlišovacích znaků oproti jiným druhům plejtvákovitých.[11] Široká tlama je na konci tupá a při pohledu shora opisuje tvar písmene U, zatímco z boku je patrné její zploštění.[44] Od konce rypce k dýchacím otvorům na vrcholu hlavy vede nápadná středová čára. Tlama je vyplněna kosticemi, které s délkou přesahující 1 m představují nejdelší kostice ze všech plejtvákovitých. Vyrůstají z horní čelisti a jejich počet dosahuje 270–395.[13] Brada je pokryta 70−120 hrdelními rýhami, které plejtvákovi umožňují široké rozevření tlamy a její vyplnění vodou s potravou. Ocas je krátký a široký; jeho šířka dosahuje čtvrtiny délky těla. Konec ocasu je hladký, ve střední části se nachází výrazný výřez. Špičaté hrudní ploutve odpovídají sedminové délce těla. Nevýrazná, 45 cm vysoká hřbetní ploutev je umístěna v zadní části hřbetu.[11] Hřbetní ploutev může mít tvar jen jednoduchého trojúhelníkového nízkého či vysokého výběžku, nebo může být srpovitě zahnutá.[45] Dvojice nozder na vrcholu hlavy produkuje výdechovou fontánu vysokou 10−12 m.[13] Penis měří až 3 metry, což je vůbec nejvíce mezi všemi živočišnými druhy.[46]

Velikost

[editovat | editovat zdroj]
Porovnání velikosti kosticovitých velryb s člověkem (plejtvák obrovský tmavě červeně)

Plejtváci obrovští z jižní polokoule bývají v průměru větší než ti ze severní polokoule.[13] Většina dospělých plejtváků z jižní polokoule měří typicky do 29 m, ti ze severní polokoule dosahují délky kolem 23−27 m.[47] K největším udávaným rozměrům patří 33 m dlouhý plejtvák ulovený v roce 1930 v antarktických vodách[48] a 33,58 m dlouhá samice odchycená roku 1909 z Jižní Georgie.[49] Studie z roku 2015 nicméně upozorňuje na problematičnost těchto starších měření pocházejících od velrybářů. K důvodům patří např. nejistota, zda velrybáři měřili plejtváky ve stopách norských (0,314 m) nebo britských (0,3048 m). Pochybnosti panují i o metodě měření, jelikož plejtváci byli měřeni po usmrcení při vznášení na hladině vedle lodi, kde je velrybáři zpracovávali, a velikosti nad 30,5 m by měly být považovány za nejisté.[48] Nejdelší vědecky potvrzená délka je 29,9 m.[50] Dospělí plejtváci váží kolem 72−135 tun, vzácněji i 180 tun.[47] Nejvyšší odhady váhy jsou 190, resp. 199 tun.[48] Podle studie z roku 2022 odhadla mohou největší jedinci dosahovat váhy kolem 200 tun.[51]

5,8 m dlouhá lebka

O plejtvákovi obrovském se často uvádí, že se jedná o největšího živočicha, který kdy existoval na Zemi.[52][53][54] Z fosilních záznamů se nicméně dochovaly doklady o velikostně porovnatelných, ne-li větších a těžších živočiších. Váhově mohl plejtváka obrovského předčit eocénní předek moderních velryb Perucetus, jehož váha byla odhadnuta na 85–340 tun. Tento odhad byl nicméně založen na nálezu pouze několika obratlů.[55] Novější odhady však hmotnost rodu Perucetus výrazně snižují, a to na zhruba 60 až 70 tun při délce 17 metrů a 98 až 114 tun při délce 20 metrů.[56][57]

Podobně i délka některých ichtyosaurů nebo sauropodů jako jsou Bruhathkayosaurus, Maraapunisaurus nebo Supersaurus mohla přesahovat 20 m, nicméně i tyto výpočty jsou založeny na omezeném množství fosilního materiálu.[58][59][60] Výskyt většího a těžšího tvora je nicméně předvídatelný, neboť zatímco u plejtváka obrovského je díky bohatým vzorkům znám rozsah jeho velikosti od nejmenšího po největší, u fosilií je velmi pravděpodobné, že nalezené kosterní pozůstatky fosilního exempláře, ze kterého byla vypočtena velikost druhu, nebudou náležet těm největších jedincům.[59] V současně žijící fauně se najdou delší živočichové než je plejtvák obrovský jako je pásmovka velká.[61]

Biologie a chování

[editovat | editovat zdroj]

Plejtvák obrovský se nejčastěji vyskytuje samostatně nebo v páru, avšak v místech bohatých potravních zdrojů se mohou vyskytovat volná sdružení plejtváků i o více než 50 jedincích.[41] Zatímco někdy se plejtváci zvědavě přibližují k lodím, jindy vykazují nezájem a někdy se jim vyhýbají. Mladí jedinci mohou občas vyskakovat částečně nad hladinu v úhlu 45 stupňů.[62]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]
Dvojité nozdry na vrcholu hlavy

Plejtvák obrovský se živí primárně krilem.[41] Jakmile plejtvák nalezne místo s dostatečně vysokou koncentrací krilu, krátce zrychlí, rozevře svou mohutnou tlamu, do které nabere velké množství krilu společně s vodou, načež tlamu takřka zavře a na její obsah začne vyvíjet tlak pomocí jazyka a spodní části tlamy. Zatímco přebytečná voda projde skrze kostice a vyteče mírně pootevřenou tlamu ven, kořist zůstane uvnitř. Jakmile plejtvák takto odfiltruje mořskou vodu, kořist spolkne. Pokud se plejtvák krmí několik metrů pod hladinou, po nabrání kořisti se pomalu vynoří k hladině břichem nahoru. Při krmení těsně u hladiny plejtvák může během nad hladinu vynořit svůj bok a občas dokonce kořist polapí tak, že při chňapnutí vystrčí hlavu 4–6 metrů nad hladinu. Při hladině se krmí hlavně v noci, avšak během dne kril sestupuje do 100 a více metrových hloubek, kam jej plejtvák následuje.[41] Podobně jako ostatní plejtvákovití, i plejtvák obrovský dokáže svou tlamu rozevřít do cirka 80stupňového úhlu,[63] což spolu s hrdelními rýhami umožňuje expanzi tlamy tak dalece, že dokáže nabrat zhruba tolik tun vody jako je samotná váha plejtváka.[64] 80 tunový plejtvák denně spotřebuje kolem 1,5 milionu kalorií, což je více než jakýkoliv jiný živočich. Dospělý plejtvák spořádá až 4 tuny krilu denně, což odpovídá cca 40 milionům drobných korýšů.[45]

Světélkovec atlantský, typická potrava plejtváků obrovských

Při pasení plejtvák obrovský optimalizuje přijímání kořisti tak, že v oblastech s vysokými hustotami krilu nabírá kořist mnohem častěji než v místech s řídkým výskytem krilu. To mu umožňuje nejen uspokojit momentální denní energetické nároky, ale i uchovat přebytečnou energii v podobě tuku do doby migrace a rozmnožování.[63][65] Studie z roku 2011 uvádí, že energie získaná z jediného nabrání potravy se pohybuje mezi 35 000–1 913 000 kJ, což představuje 7–237× větší množství energie, než je spotřebováno pro nabrání kořisti. Z tohoto velmi širokého rozsahu je patrné, že se plejtvákům vyplatí po kvalitních krmištích pátrat.[63] Ke konkrétním běžně konzumovaným druhům patří v severním Atlantiku Meganyctiphanes norvegica (světélkovec atlantský), Thysanoessa raschii, T. inermis a T. longicaudata. V severním Pacifiku to je Euphausia pacifica, Thysanoessa inermis, T. longipes, T. spinifera, Nematoscelis megalops a Nyctiphanes symplex. V antarktických vodách požírá mj. Euphausia superba (krunýřovka krillová), E. crystallorophias a E. vallentin.[41][45] V jižním Indickém oceánu to je hlavně Euphausia vallentin a E. recurva.[45]

Pohyb

[editovat | editovat zdroj]
Výdechová fontána plejtváka obrovského

Plejtvák obrovský se potápí pro kril typicky do 200m hloubek, avšak může se potopit i hlouběji.[63] U subsp. brevicauda byl dokonce zaznamenán ponor hluboký 506 m, což byl v době publikace studie (2016) nejhlubší známý ponor plejtváka obrovského.[66] Obecně platí, že k hlubším ponorům dochází během dne, kdy kril sestupuje v rámci vodního sloupce hlouběji.[45] Typická délka ponoru je nejčastěji kolem 10 minut (interval 3–15 minut),[63] vzácněji přes 20 minut[45] a zcela výjimečně i přes 30 minut. Nejdelší naměřený ponor měl 36 minut.[41] Po ponoru následuje 2–6 minut dlouhá série krátkých 15–20 vteřinových vynoření.[45] Při potopení kolem 18 % plejtváků ze severozápadního Atlantiku a severovýchodního Pacifiku máchne nad vodou svým ocasem. U Šrí Lanky to bylo až 55 % tamější populace.[41] Během ponorů se u plejtváků může snížit tepová frekvence až k pouhým 2 úderům za minutu, zatímco po vynoření na hladinu může stoupnout na 37 úderů za minutu.[67]

Ocas plejtváka obrovského (Kalifornie)

Některé populace jsou převážně stálé, jiné potulné a další podnikají každoroční dlouhé migrační cesty. Někdy migruje celá populace, jindy jen její část v závislosti na pohlaví a věku. Typicky se jedná o přesuny z teplých vod nižších zeměpisných šířek, kde tráví zimu, do chladných vod vyšších zeměpisných poloh, které bývají bohaté na potravní zdroje. Na rozdíl od některých jiných velkých kosticovců se však plejtvák obrovský krmí po celý rok, tzn. nemá striktně definovaná krmiště. Jeho migrační chování je komplexní, silně ovlivněno dostupností potravy a jen špatně prozkoumáno.[68][42][69] Rychlost plavání je typicky kolem 3–6 km/h, avšak plejtvák může vyvinout rychlost až 20 km/h a v krajním případě během pronásledování kosatkami nebo loděmi až 35 km/h.[41]

Rozmnožování

[editovat | editovat zdroj]
Matka s mládětem (Island)

Plejtvák dosahuje pohlavní dospělosti ve věku 8–10 let. Jsou známy samice, které se rozmnožovaly i ve věku 35–40 let.[70] Na severní polokouli samice pohlavně zrají při dosažení délky 21–23 m, u samců to je 20–21 m. Na jižní polokouli samice dosahují pohlavní dospělosti při délce 23–24 m a samci při 22 m.[41] U subsp. brevicauda to je kolem 19 m.[71] O rozmnožovacím chování je jinak známo jen málo informací. V zálivu svatého Vavřince jsou páry plejtváků pravidelně pozorovány od léta do konce podzimu. Páry spolu zůstávají až po dobu 5 týdnů. V případě, že se k páru přiblíží další plejtvák (typicky jiný samec), dochází k náruživým honičkám a vizuálnímu předvádění u hladiny, které může trvat až 50 minut.[41] Třetí samec se tímto patrně snaží vyhnat samce z páru a získat tak samici pro sebe. K rozmnožování dochází od podzimu do zimy.[70]

Doba březosti trvá 10–12 měsíců. Samice vrhá jedno mládě každé 2–3 roky.[70] Výjimečně může porodit i dvojčata.[72] Mládě při narození měří 6–7 m a váží 2–3 tuny.[70] V následujícím období mládě přibírá až 90 kg denně,[73] pročež konzumuje kolem 200 litrů tučného mateřského mléka (110–320 l).[74] První video laktace bylo natočeno v roce 2016 u Nového Zélandu.[75] K odstavení dochází kolem 6. až 8. měsíce věku, kdy mládě dosahuje délky kolem 16 metrů.[70] Po celé toto období se mládě zdržuje v blízkosti samice, samec se mateřské péči nevěnuje.[72]

Dožití

[editovat | editovat zdroj]

Délka života plejtváka obrovského se odhaduje na 80−90 let.[41] Věk plejtváků a i některé další informace jako je hladina stresu lze odhadnout na základě rozboru ušního mazu, který se každoročně ve vrstvách ukládá ve zvukovodech. Tento maz nemizí, avšak pouze přibývá ve střídavě světlé a tmavé vrstvě, která každá reprezentuje zhruba 6 měsíců v roce. U starších jedinců ušní maz zcela zaplňuje zvukovody, až vytvoří jakousi zátku, jejíž vrstvy lze analyzovat podobně jako léta stromu.[76][77]

Vokalizace

[editovat | editovat zdroj]
Zvukové ukázky vokalizace plejtváka obrovského z různých lokací
Atlantik
Blue
severovýchodní Pacifik
jižní Pacifik
západní Pacifik

Hlas plejtváka obrovského představuje jeden z nejhlasitějších a frekvenčně nejnižších vokálních projevů v živočišné říši.[20] Většina vokálních projevů se pohybuje na nízkých frekvencích nejčastěji mezi 17–20 Hz[41] (rozptyl 11–100 Hz[78]), tedy pod hranicí slyšitelnosti člověka.[41] Některé z těchto zvuků mohou dosahovat 189 decibelů, což v ideálních oceánských podmínkách umožňuje komunikaci mezi plejtváky na stovky až tisíce kilometrů daleko.[78] Takovéto nízkofrekvenční a hlasité zvuky s dalekým dosahem jsou ideálním komunikačním prostředkem pro nomádský, vysoce mobilní druh jako je plejtvák obrovský.[41] K vokalizaci dochází po celý rok, avšak nejčastěji od poloviny léta do zimy.[41] Plejtvákovy písně jsou populačně, sezónně a geograficky podmíněny a liší se i v závislosti na denní době.[79][41]

Vokální projevy plejtváka se dají rozdělit na kontaktní volání a zpěv. Kontaktní volání zahrnuje krátké pulzní či tónové, nepravidelné zvukové jednotky, které slouží jako dorozumívací prostředek mezi dvěma či více plejtváků. Používají jej samci i samice. Zpěvem se rozumí stereotypní volání s pravidelnou sekvencí, čímž se vytváří rozpoznatelné písně. Takovýto zpěv je spojován s navigací, vábením partnera, agresí a patrně i krmením. Zpěv využívají pouze samci.[78][80][81][82][83] Svou specifickou píseň má každá z geografických populací, což pomáhá vědcům pracujícím v terénu přiřadit konkrétního zpívajícího jedince k populaci.[78]

Již nejméně od 60. let 20. století dochází po celém světě ke snižování frekvence vokálních projevů plejtváků obrovských.[84][85][86][87] U plejtváků ze severozápadního Pacifiku klesla frekvence od 60. let 20. století do počátku 21. století o 31 %.[84][88] Tento trend byl dáván do souvislosti s pohlavním výběrem, zvýšenou hladinou hluku v oceánech, globálním oteplováním, zvětšující se populací po období velrybářství nebo s rušivými zpěvy jiných druhů.[84] Žádná z těchto teorií však nedokázala vysvětlit fenomén poklesu frekvence v jeho komplexnosti.[84][86]

Predátoři a parazité

[editovat | editovat zdroj]
Kosatky dravé, jediní doložení predátoři plejtváků obrovských

Hlavním predátorem plejtváka obrovského je kosatka dravá, nicméně doložených útoků není mnoho. Podle foto dokumentační studie z Kalifornského zálivu nesla zhruba čtvrtina tamějších plejtváků obrovských hrábovité jizvy na ocase, což je typický tvar jizev po útoku kosatek. Ty by sice mohlo vypovídat o pravidelných útocích kosatek, nicméně se předpokládá, že kosatky jsou ve svých útocích úspěšné jen vzácně.[41][70] U břehů jihovýchodní Austrálie neslo hrábovité jizvy 3,7 % vyfotografovaných plejtváků obrovských subsp. intermedia, a hned 42,1 % ze zaznamenaných plejtváků subsp. brevicauda.[89] V průběhu let došlo k několika záznamům o kosatkách pronásledujících plejtváky[90] a k první ověřené predaci došlo v září 2003, kdy bylo ve středovýchodním Pacifiku pozorováno stádo kosatek požírající čerstvě zesnulého nedospělého plejtváka obrovského.[91] V březnu 2014 bylo na kameru zachyceno, jak stádo kosatek pronásleduje plejtváka obrovského v zálivu Monterey v Kalifornii. Plejtvák se při útoku bránil pleskáním ocasu.[92] K podobnému incidentu došlo v té samé oblasti v květnu 2017.[93] První přímé pozorování predace kosatek dravých, které pronásledovaly a usmrtily plejtváka obrovského, pochází z jihozápadní Austrálie z let 2019 (2 případy) a 2021 (1 případ). Ve všech 3 případech na plejtváka útočilo stádo kosatek o 12–25 jedincích. V jednom případě zabitý plejtvák měřil 18–22 m, ostatní dva byli menší.[94]

Svijonožci Coronula diadema žijí na kůži velkých kosticovců včetně plejtváka obrovského (na fotografii přichycení na keporkakovi)

A oblasti Antarktidy jsou těla plejtváků obrovských často obsypána rozsivkami z rodů Cocconeis (Cocconeis ceticola) a Navicola. Tyto miniaturní organismy žijí přisáté na kůži plejtváků. Jejich kolonie mohou dosahovat vysoké početnosti, čímž dávají plejtvákům obrovským nažloutlou barvu. Při průniku infestovaného plejtváka do teplejších vod rozsivky odpadávají. K dalším ektoparazitům patří svijonožci Coronula diadema, C. reginae a Crytolepas rhachianecti, kteří se mohou zarýt do kůže plejtváka natolik hluboko, že pro odpadnutí zanechávají v kůži dolíčkovaté jizvy. V prasklinkách na kůži zase žijí velrybí vši (Cyamidae), které však nepředstavují pro plejtváky větší hrozbu. Mnohem nebezpečnějším parazitem je klanonožec Pennella balaenopterae, který se umí zarýt hluboko do kůže, kde se živí tkání plejtváka. K endoparazitům patří motolice (Ogmogaster, Lecithodesmus, Nasitrema) tasemnice (Priapocephalus, Phyllobotrium, Tetrabothrius, Diphyllobotrium, Diplogonoporus) , vrtejši (Bolbosoma) nebo hlístice (Anisakis, Contracaecum, Porrocaecum, Crassicauda, Stenurus).[95]

Ohrožení a početnost

[editovat | editovat zdroj]

Početnost a ochrana

[editovat | editovat zdroj]

Celková početnost druhu se v roce 2018 odhadovala na 10–25 tisíc jedinců, což odpovídá 5–10 tisícům dospělých plejtváků. I když je populace plejtváků na vzestupu, jedná se o zlomek celkové populace před velrybářskými výpravami. K roku 1926 jsou počty plejtváků obrovských odhadovány na nejméně 140 tisíc dospělých jedinců, tedy zhruba 10× více než je jejich současný odhad.[32]

Plejtvák obrovský je na většině jižní polokoule chráněn od roku 1939. V roce 1955 začal být ochraňován v rámci Mezinárodní úmluvy o regulaci velrybářství v severním Atlantiku (Island nicméně s lovem plejtváka obrovského pokračoval až do roku 1960[96]), a poté v rámci stejné úmluvy i v Antarktických vodách (1965) a nakonec i severním Pacifiku (1966).[97] Mezinárodní svaz ochrany přírody druh považuje za ohrožený,[32] stejně jako řada místních vlád (např. USA[68]). Plejtvák obrovský je chráněn v rámci CITES (viz příloha I, II a II[98]) i Bonnské úmluvy.[99]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]
Zpracovávání plejtváka obrovského na olej na ostrově Vancouver

Počátky moderního velrybářství sahají někdy do 16. století. Plejtvák obrovský však dlouho unikal pozornosti velrybářů z důvodu vysoké rychlosti a mohutné velikosti. To se začalo měnit v 60 letech 19. století s vyvinutím parních a později dieselových motorů a hlavně vystřelovací harpunou, kterou vyvinul norský velrybář Sven Foyn.[20] To umožnilo posunout lov velkých druhů kytovců včetně plejtváka obrovského do průmyslových měřítek. Odhaduje se, že mezi lety 1868–1978 bylo zabito 380 000 plejtváků obrovských, a to převážně v atlantických vodách.[20] Plejtvák obrovský byl nicméně loven i v Tichém oceánu a u antarktických břehů. Velrybáři jej měli zvláště v oblibě z důvodu vysokého výnosu tuku, který mohli vyextrahovat z jediného exempláře.[78] K největšímu počtu zabitých plejtváků obrovských došlo v letech 1930–1931, kdy bylo odchyceno takřka 30 000 kusů.[41] I přes mezinárodní celosvětovou ochrany, kterou se plejtvákům dostalo v roce 1966, sovětští rybáři pokračovali s lovem až do 70. let 20. století.[100]

Mrtvý plejtvák obrovský po srážce s lodí

K moderním hrozbám patří srážky s loděmi. Nejméně 25 % plejtváků obrovských ze zálivu svatého Vavřince mělo na těle jizvy po lodních kolizích.[41] Srážky byly zdokumentovány i u severního pobřeží Spojených států,[101] kde jen mezi lety 1998–2019 zemřelo následkem srážky 17 plejtváků obrovských,[20] Chile[102] nebo Šrí Lanky.[103] K dalším hrozbám patří zamotání do rybářského náčiní. Hned 12 % plejtváků obrovských ze severozápadního Atlantiku mělo na těle jizvy způsobené rybářským náčiním a jsou známy i případy úmrtí.[41] Je zdokumentováno, že zvukové znečištění má na plejtváky obrovské vliv.[104] Např. u kalifornských břehů plejtváci obrovští vydávají menší množství hlasových projevů v přítomnosti aktivních sonarů[105] a sonary ovlivňují i chování plejtváků při hlubších ponorech.[106] Problémem je i komerční doprava, jelikož zvuk dopravních lodí se frekvenčně překrývá se zvuky vydávanými plejtváky obrovskými, což může vést ke zvýšenému stresu nebo přehlušení komunikace plejtváků.[107][108] Dalšími producenty zvukového znečištění na moři jsou sonary námořnictva a hluk vydávaný při těžbě ropy a plynu. Hrozbu představuje i potenciální expanze odchytu krilu v okolí Antarktidy člověkem nebo znečištění oceánů (hlavně PCB).[70] Ze zálivu svatého Vavřince jsou doloženy úmrtí plejtváků po uvěznění pod ledem během nenadálého ochlazení na konci zimy.[41] Globální oteplování může mít vliv na změnu distribuce nebo rovnou úbytek potravních zdrojů plejtváků.[20]

Odkaz v kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k obrovské velikosti plejtváka obrovského je zobrazení jeho kostry v muzeích poměrně vzácné. K institucím vystavujícím kostru tohoto kytovce patří Přírodopisné muzeum v Londýně, kde je kostra uchycena na stropě coby upomínka odpovědnosti lidstva za ochranu planety.[109] Kostru plejtváka obrovského vystavuje i kampus Kalifornské univerzitě v Santa Cruz,[110] muzeum na ostrově Vancouver[111] nebo Pákistánské muzeum přírodní historie.[112] Americké přírodovědné muzeum zase vlastní model plejtváka obrovského v životní velikosti.[113] Po plejtvákovi obrovském je pojmenována nechvalně proslulá sociální hra modrá velryba.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ HASSANIN, Alexandre; DELSUC, Frédéric; ROPIQUET, Anne. Pattern and timing of diversification of Cetartiodactyla (Mammalia, Laurasiatheria), as revealed by a comprehensive analysis of mitochondrial genomes. Comptes Rendus Biologies. 2012-01-01, roč. 335, čís. 1, s. 32–50. Dostupné online [cit. 2023-12-08]. ISSN 1631-0691. DOI 10.1016/j.crvi.2011.11.002. 
  3. ↑ Bortolotti 2008, s. 14-15.
  4. ↑ SIBBALDUS, Robertus.; SIBBALDUS, Robertus; WHITE, Benjamin. Phalainologia nova, sive Observationes de rarioribus quibusdam balaenis in Scotiae littus nuper ejectis. Londini: apud Benj. White, 1692. Dostupné online. DOI 10.5962/bhl.title.119975. S. 675–678. (latinsky) 
  5. ↑ LINNAEUS, Carolus. Systema naturae per regna tria naturae, secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Tomus I. Editio decima, reformata. 10. vyd. Stockholm: Holmiae. (Laurentii Salvii), 1758. Dostupné online. S. 76. (latinsky) 
  6. ↑ Bortolotti 2008, s. 1-24.
  7. ↑ a b Kiefner 2002, s. 53.
  8. ↑ COUSTEAU, Jacques-Yves. Velryba: vládce moří. Praha: Mladá fronta, 1977. S. 170. 
  9. ↑ Bortolotti 2008, s. 19-20.
  10. ↑ Bortolotti 2008, s. 18-19.
  11. ↑ a b c d e Kiefner 2002, s. 52.
  12. ↑ BESTER, Marthán N.; BORNEMANN, Horst; MCINTYRE, Trevor. Antarctic marine mammals and sea ice. Příprava vydání David N Thomas. 1. vyd. [s.l.]: Wiley Dostupné online. ISBN 978-1-118-77838-8, ISBN 978-1-118-77837-1. DOI 10.1002/9781118778371.ch22. S. 534–555. (anglicky) 
  13. ↑ a b c d Sears a Perrin 2018, s. 111.
  14. ↑ RYCHEL, Amanda L; REEDER, Tod W; BERTA, Annalisa. Phylogeny of mysticete whales based on mitochondrial and nuclear data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2004-09, roč. 32, čís. 3, s. 892–901. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. DOI 10.1016/j.ympev.2004.02.020. (anglicky) 
  15. ↑ a b c ÁRNASON, Úlfur; LAMMERS, Fritjof; KUMAR, Vikas. Whole-genome sequencing of the blue whale and other rorquals finds signatures for introgressive gene flow. Science Advances. 2018-04-04, roč. 4, čís. 4, s. eaap9873. PMID: 29632892 PMCID: PMC5884691. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 2375-2548. DOI 10.1126/sciadv.aap9873. PMID 29632892. (anglicky) 
  16. ↑ SASAKI, Takeshi; NIKAIDO, Masato; HAMILTON, Healy. Mitochondrial Phylogenetics and Evolution of Mysticete Whales. Systematic Biology. 2005-02-01, roč. 54, čís. 1, s. 77–90. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 1076-836X. DOI 10.1080/10635150590905939. (anglicky) 
  17. ↑ BIANUCCI, Giovanni; MARX, Felix G.; COLLARETA, Alberto. Rise of the titans: baleen whales became giants earlier than thought. Biology Letters. 2019-05-31, roč. 15, čís. 5, s. 20190175. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2019.0175. PMID 31039728. (anglicky) 
  18. ↑ a b ATTARD, Catherine R. M.; BEHEREGARAY, Luciano B.; JENNER, K. Curt S. Low genetic diversity in pygmy blue whales is due to climate-induced diversification rather than anthropogenic impacts. Biology Letters. 2015-05, roč. 11, čís. 5, s. 20141037. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 1744-9561. DOI 10.1098/rsbl.2014.1037. PMID 25948571. (anglicky) 
  19. ↑ BARLOW, Dawn R.; TORRES, Leigh G.; HODGE, Kristin B. Documentation of a New Zealand blue whale population based on multiple lines of evidence. Endangered Species Research. 2018-05-17, roč. 36, s. 27–40. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 1863-5407. DOI 10.3354/esr00891. (anglicky) 
  20. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o OLIVER, Chris W. Recovery Plan for the Blue Whale (Balaenoptera musculus): first revision. repository.library.noaa.gov [online]. [cit. 2023-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ COCKS, Alfred Heneage. The finwhale fishery on the Lapland coast in 1886. S. 207–222. Zoologist [online]. 1887 [cit. 2023-08-27]. Roč. 7, čís. 1, s. 207–222. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ DOROSHENKO, V. N. A whale with features of the fin and the blue whale. Izvestia TINRO. 1970, roč. 70, s. Doroshenko. (255–257) 
  23. ↑ a b BERUBE, Martine; AGUILAR, Alex. A new hybrid between a blue whale, Balaenoptera Musculus, and a fin whale, "B. Physalus:" frequency and implications of hybridization. Marine Mammal Science. 1998-01, roč. 14, čís. 1, s. 82–98. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.1998.tb00692.x. (anglicky) 
  24. ↑ ÁRNASON, úLfur; SPILLIAERT, RéMi; PÁLSDÓTTIR, áStríDur. Molecular identification of hybrids between the two largest whale species, the blue whale ( Balaenoptera musculus ) and the fin whale ( B. physalus ). Hereditas. 1991-12, roč. 115, čís. 2, s. 183–189. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. DOI 10.1111/j.1601-5223.1991.tb03554.x. (anglicky) 
  25. ↑ a b SPILLIAERT, R.; VIKINGSSON, G.; ARNASON, U. Species Hybridization between a Female Blue Whale (Balaenoptera musculus) and a Male Fin Whale (B. physalus): Molecular and Morphological Documentation. Journal of Heredity. 1991-07, roč. 82, čís. 4, s. 269–274. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 1465-7333. DOI 10.1093/oxfordjournals.jhered.a111085. (anglicky) 
  26. ↑ PALUMBI, A. R. Species identification using genetic tools: the value of nuclear and mitochondrial gene sequences in whale conservation. Journal of Heredity. 1998-09-01, roč. 89, čís. 5, s. 459–464. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 1471-8505. DOI 10.1093/jhered/89.5.459. (anglicky) 
  27. ↑ PAMPOULIE, Christophe; GÍSLASON, Davíð; ÓLAFSDÓTTIR, Guðbjörg. Evidence of unidirectional hybridization and second‐generation adult hybrid between the two largest animals on Earth, the fin and blue whales. Evolutionary Applications. 2021-02, roč. 14, čís. 2, s. 314–321. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 1752-4571. DOI 10.1111/eva.13091. PMID 33664778. (anglicky) 
  28. ↑ BÉRUB, Martine, et al. Are the “Bastards” coming back? Molecular identification of the first live blue and fin whale hybrids in the North Atlantic Ocean [online]. Halifax, Canada: 22nd Biennial Conference on the Biology of Marine Mammals (22-Oct-2017 → 27-Oct-2017), 2017 [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. ↑ WESTBURY, Michael V.; PETERSEN, Bent; LORENZEN, Eline D. Genomic analyses reveal an absence of contemporary introgressive admixture between fin whales and blue whales, despite known hybrids. PLOS ONE. 25. 9. 2019, roč. 14, čís. 9, s. e0222004. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0222004. PMID 31553763. (anglicky) 
  30. ↑ List of Marine Mammal Species and Subspecies. Society for Marine Mammalogy [online]. 2016-11-13 [cit. 2023-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ↑ Carwardine et al. 2020, s. 85.
  32. ↑ a b c d COOKE, J. G. Balaenoptera musculus (Blue Whale). www.iucnredlist.org [online]. The IUCN Red List of Threatened Species, 2018 [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. DOI 10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T2477A156923585.en. (anglicky) 
  33. ↑ a b c d e f Carwardine et al. 2020, s. 87.
  34. ↑ Carwardine et al. 2020, s. 88.
  35. ↑ a b Carwardine et al. 2020, s. 89.
  36. ↑ ICHIHARA, Tadayoshi. 6. The Pygmy Blue Whale, Balaenoptera musculus brevicauda, a New Subspecies from the Antarctic. California: University of California Press Dostupné online. ISBN 978-0-520-32137-3. DOI 10.1525/9780520321373-008/html?lang=en. S. 79–113. (anglicky) 
  37. ↑ TORRES‐FLOREZ, Juan Pablo; OLSON, Paula A.; BEDRIÑANA‐ROMANO, Luis. First documented migratory destination for eastern South Pacific blue whales. Marine Mammal Science. 2015-10, roč. 31, čís. 4, s. 1580–1586. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12239. (anglicky) 
  38. ↑ BUCHAN, Susannah J.; RENDELL, Luke E.; HUCKE-GAETE, Rodrigo. Preliminary recordings of blue whale ( Balaenoptera musculus ) vocalizations in the Gulf of Corcovado, northern Patagonia, Chile. Marine Mammal Science. 2010-04, roč. 26, čís. 2, s. 451–459. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. DOI 10.1111/j.1748-7692.2009.00338.x. (anglicky) 
  39. ↑ LEDUC, R. G.; DIZON, A. E.; GOTO, M. Patterns of genetic variation in Southern Hemisphere blue whales and the use of assignment test to detect mixing on the feeding grounds. J. Cetacean Res. Manage.. 2007, roč. 9, čís. 1, s. 73–80. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 2312-2706. DOI 10.47536/jcrm.v9i1.694. (anglicky) 
  40. ↑ Carwardine et al. 2020, s. 89-90.
  41. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u Sears a Perrin 2018, s. 113.
  42. ↑ a b Carwardine et al. 2020, s. 86-87.
  43. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 49-50.
  44. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 49.
  45. ↑ a b c d e f g Carwardine et al. 2020, s. 91.
  46. ↑ Blue Whale Reproduction. bioweb.uwlax.edu [online]. University of Wisconsin-La Crosse [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. ↑ a b Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 50.
  48. ↑ a b c MCCLAIN, Craig R.; BALK, Meghan A.; BENFIELD, Mark C. Sizing ocean giants: patterns of intraspecific size variation in marine megafauna. PeerJ. 2015-01-13, roč. 3, s. e715. PMID: 25649000 PMCID: PMC4304853. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 2167-8359. DOI 10.7717/peerj.715. PMID 25649000. (anglicky) 
  49. ↑ Largest whale. Guinness World Records [online]. [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. ↑ SEARS, r.; CALAMBOKIDIS, J. COSEWIC assessment and update status report on the Blue Whale in Canada 2002. www.sararegistry.gc.ca [online]. Committee on the Status of Endangered Wildlife in Canada / Government of Canada, 2009-10-01 [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  51. ↑ PAUL, Gregory S. Restoring the True Form of the Gigantic Blue Whale for the First Time, and Mass Estimation. bioRxiv [online]. 2022 [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. DOI 10.1101/2022.08.28.505602. (anglicky) 
  52. ↑ Record-breakers [online]. Whale and Dolphin Conservation [cit. 2023-08-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. ↑ Sears a Perrin 2018, s. 110.
  54. ↑ The Blue Whale. Scientific American [online]. [cit. 2023-08-24]. DOI: 10.1038/scientificamerican1256-46. Dostupné online. DOI 10.1038/scientificamerican1256-46. (anglicky) 
  55. ↑ BIANUCCI, Giovanni; LAMBERT, Olivier; URBINA, Mario. A heavyweight early whale pushes the boundaries of vertebrate morphology. Nature. 2023-08, roč. 620, čís. 7975, s. 824–829. Dostupné online [cit. 2023-08-24]. ISSN 1476-4687. DOI 10.1038/s41586-023-06381-1. (anglicky) 
  56. ↑ MOTANI, Ryosuke; PYENSON, Nicholas D. Downsizing a heavyweight: factors and methods that revise weight estimates of the giant fossil whale Perucetus colossus. PeerJ. 2024-02-29, roč. 12, s. e16978. Dostupné online [cit. 2024-03-01]. ISSN 2167-8359. DOI 10.7717/peerj.16978. (anglicky) 
  57. ↑ Gayford, J. H.; et al. (2024). Cautionary tales on theuse of proxies to estimate body size and form of extinct animals. Ecology and Evolution. 14 (9): e70218.
  58. ↑ LOMAX, Dean R.; SALLE, Paul De la; MASSARE, Judy A. A giant Late Triassic ichthyosaur from the UK and a reinterpretation of the Aust Cliff ‘dinosaurian’ bones. PLOS ONE. 9. 4. 2018, roč. 13, čís. 4, s. e0194742. Dostupné online [cit. 2023-08-24]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0194742. PMID 29630618. (anglicky) 
  59. ↑ a b PAUL, Gregory S.; LARRAMENDI, Asier. Body mass estimate of Bruhathkayosaurus and other fragmentary sauropod remains suggest the largest land animals were about as big as the greatest whales. Lethaia. 2023-04-11, roč. 56, čís. 2, s. 1–11. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 0024-1164. DOI 10.18261/let.56.2.5. (anglicky) 
  60. ↑ LOVELACE, David M; LOVELACE, David M.; HARTMAN, Scott A. Morphology of a specimen of Supersaurus (Dinosauria, Sauropoda) from the Morrison Formation of Wyoming, and a re-evaluation of diplodocid phylogeny. Archivos do Museu Nacional do Rio de Janeiro. 2007, roč. 65, čís. 4, s. 527––544. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. (anglicky) 
  61. ↑ Longest solitary animal. Guinness World Records [online]. [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  62. ↑ Carwardine et al. 2020, s. 90.
  63. ↑ a b c d e GOLDBOGEN, J. A.; CALAMBOKIDIS, J.; OLESON, E. Mechanics, hydrodynamics and energetics of blue whale lunge feeding: efficiency dependence on krill density. Journal of Experimental Biology. 2011-01-01, roč. 214, čís. 1, s. 131–146. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 1477-9145. DOI 10.1242/jeb.048157. 
  64. ↑ Meals on the go: The physics of baleen whales' eating habits. ScienceDaily [online]. [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  65. ↑ HAZEN, Elliott Lee; FRIEDLAENDER, Ari Seth; GOLDBOGEN, Jeremy Arthur. Blue whales ( Balaenoptera musculus ) optimize foraging efficiency by balancing oxygen use and energy gain as a function of prey density. Science Advances. 2015-10-02, roč. 1, čís. 9. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 2375-2548. DOI 10.1126/sciadv.1500469. PMID 26601290. (anglicky) 
  66. ↑ OWEN, Kylie; JENNER, Curt S.; JENNER, Micheline-Nicole M. A week in the life of a pygmy blue whale: migratory dive depth overlaps with large vessel drafts. Animal Biotelemetry. 2016-08-12, roč. 4, čís. 1, s. 17. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 2050-3385. DOI 10.1186/s40317-016-0109-4. (anglicky) 
  67. ↑ GOLDBOGEN, J. A.; CADE, D. E.; CALAMBOKIDIS, J. Extreme bradycardia and tachycardia in the world’s largest animal. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2019-12-10, roč. 116, čís. 50, s. 25329–25332. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1914273116. PMID 31767746. (anglicky) 
  68. ↑ a b Blue Whale. NOAA Fisheries [online]. 2023-01-27 [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  69. ↑ GEIJER, Christina K.A.; NOTARBARTOLO DI SCIARA, Giuseppe; PANIGADA, Simone. Mysticete migration revisited: are Mediterranean fin whales an anomaly?. Mammal Review. 2016-10, roč. 46, čís. 4, s. 284–296. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. DOI 10.1111/mam.12069. (anglicky) 
  70. ↑ a b c d e f g Carwardine et al. 2020, s. 92.
  71. ↑ BRANCH, T. A.; ABUBAKER, E. M. N.; MKANGO, S. SEPARATING SOUTHERN BLUE WHALE SUBSPECIES BASED ON LENGTH FREQUENCIES OF SEXUALLY MATURE FEMALES. Marine Mammal Science. 2007-10, roč. 23, čís. 4, s. 803–833. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/j.1748-7692.2007.00137.x. (anglicky) 
  72. ↑ a b DEWEY, Tanya; FOX, David L. Balaenoptera musculus (blue whale). Animal Diversity Web [online]. [cit. 2023-08-18]. Dostupné online. (anglicky) 
  73. ↑ Jefferson, Webber a Pitman 2015, s. 52.
  74. ↑ OFTEDAL, Olav T. Lactation in Whales and Dolphins: Evidence of Divergence Between Baleen- and Toothed-Species. Journal of Mammary Gland Biology and Neoplasia. 1997-07-01, roč. 2, čís. 3, s. 205–230. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 1573-7039. DOI 10.1023/A:1026328203526. (anglicky) 
  75. ↑ Exclusive Video May Show Blue Whale Calf Nursing. Animals [online]. 2016-03-02 [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  76. ↑ MAGAZINE, Smithsonian; NUWER, Rachel. Blue Whale Earwax Reveals Pollution Accumulated Over a Lifetime. Smithsonian Magazine [online]. [cit. 2023-08-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  77. ↑ TRUMBLE, Stephen J.; ROBINSON, Eleanor M.; BERMAN-KOWALEWSKI, Michelle. Blue whale earplug reveals lifetime contaminant exposure and hormone profiles. Proceedings of the National Academy of Sciences. 2013-10-15, roč. 110, čís. 42, s. 16922–16926. Dostupné online [cit. 2023-08-25]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.1311418110. PMID 24043814. (anglicky) 
  78. ↑ a b c d e Carwardine et al. 2020, s. 93.
  79. ↑ MCDONALD, Mark A.; MESNICK, Sarah L.; HILDEBRAND, John A. Biogeographic characterisation of blue whale song worldwide: using song to identify populations. J. Cetacean Res. Manage.. 2006, roč. 8, čís. 1, s. 55–65. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 2312-2706. DOI 10.47536/jcrm.v8i1.702. (anglicky) 
  80. ↑ MCDONALD, Mark A.; CALAMBOKIDIS, John; TERANISHI, Arthur M. The acoustic calls of blue whales off California with gender data. The Journal of the Acoustical Society of America. 2001-04-01, roč. 109, čís. 4, s. 1728–1735. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 0001-4966. DOI 10.1121/1.1353593. (anglicky) 
  81. ↑ OLESON, EM; CALAMBOKIDIS, J.; BURGESS, WC. Behavioral context of call production by eastern North Pacific blue whales. Marine Ecology Progress Series. 2007-01-01, roč. 330, s. 269–284. ADS Bibcode: 2007MEPS..330..269O. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. DOI 10.3354/meps330269. (anglicky) 
  82. ↑ SCHALL, Elena; DI IORIO, Lucia; BERCHOK, Catherine. Visual and passive acoustic observations of blue whale trios from two distinct populations. Marine Mammal Science. 2020-01, roč. 36, čís. 1, s. 365–374. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12643. (anglicky) 
  83. ↑ LEWIS, Leah A.; CALAMBOKIDIS, John; STIMPERT, Alison K. Context-dependent variability in blue whale acoustic behaviour. Royal Society Open Science. 2018-08, roč. 5, čís. 8, s. 180241. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 2054-5703. DOI 10.1098/rsos.180241. PMID 30225013. (anglicky) 
  84. ↑ a b c d MCDONALD, Mark A.; HILDEBRAND, John A.; MESNICK, Sarah. Worldwide decline in tonal frequencies of blue whale songs. Endangered Species Research. 2009-10-23, roč. 9, čís. 1, s. 13–21. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 1863-5407. DOI 10.3354/esr00217. (anglicky) 
  85. ↑ LEROY, Emmanuelle C.; ROYER, Jean-Yves; BONNEL, Julien. Long-Term and Seasonal Changes of Large Whale Call Frequency in the Southern Indian Ocean. Journal of Geophysical Research: Oceans. 2018-11, roč. 123, čís. 11, s. 8568–8580. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. DOI 10.1029/2018JC014352. (anglicky) 
  86. ↑ a b RICE, Ally; ŠIROVIĆ, Ana; HILDEBRAND, John A. Update on frequency decline of Northeast Pacific blue whale (Balaenoptera musculus) calls. PLOS ONE. 1. 4. 2022, roč. 17, čís. 4, s. e0266469. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0266469. PMID 35363831. (anglicky) 
  87. ↑ GAVRILOV, Alexander N.; MCCAULEY, Robert D.; GEDAMKE, Jason. Steady inter and intra-annual decrease in the vocalization frequency of Antarctic blue whales. The Journal of the Acoustical Society of America. 2012-06-01, roč. 131, čís. 6, s. 4476–4480. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. ISSN 0001-4966. DOI 10.1121/1.4707425. (anglicky) 
  88. ↑ Blue whale songs get even bluer. NBC News [online]. 2009-12-16 [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  89. ↑ MEHTA, Av; ALLEN, Jm; CONSTANTINE, R. Baleen whales are not important as prey for killer whales Orcinus orca in high-latitude regions. Marine Ecology Progress Series. 2007-10-25, roč. 348, s. 297–307. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 0171-8630. DOI 10.3354/meps07015. (anglicky) 
  90. ↑ FORD, John K. B.; REEVES, Randall R. Fight or flight: antipredator strategies of baleen whales. Mammal Review. 2008-01, roč. 38, čís. 1, s. 50–86. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 0305-1838. DOI 10.1111/j.1365-2907.2008.00118.x. (anglicky) 
  91. ↑ PITMAN, Robert L.; FEARNBACH, Holly; LEDUC, Richard. Killer whales preying on a blue whale calf on the Costa Rica Dome: genetics, morphometrics, vocalisations and composition of the group. J. Cetacean Res. Manage.. 2007, roč. 9, čís. 2, s. 151–157. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 2312-2706. DOI 10.47536/jcrm.v9i2.683. (anglicky) 
  92. ↑ PUBLISHED, Nina Sen. Killer Whales Bully Lone Blue Whale in Rare Video. livescience.com [online]. 2014-03-05 [cit. 2023-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  93. ↑ Killer Whales Attacked a Blue Whale—Here's the Surprising Reason Why. Animals [online]. 2017-05-25 [cit. 2023-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  94. ↑ TOTTERDELL, John A.; WELLARD, Rebecca; REEVES, Isabella M. The first three records of killer whales ( Orcinus orca ) killing and eating blue whales ( Balaenoptera musculus ). Marine Mammal Science. 2022-07, roč. 38, čís. 3, s. 1286–1301. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 0824-0469. DOI 10.1111/mms.12906. (anglicky) 
  95. ↑ HERMOSILLA, Carlos; SILVA, Liliana M. R.; PRIETO, Rui. Endo- and ectoparasites of large whales (Cetartiodactyla: Balaenopteridae, Physeteridae): Overcoming difficulties in obtaining appropriate samples by non- and minimally-invasive methods. International Journal for Parasitology: Parasites and Wildlife. 2015-12-01, roč. 4, čís. Including articles from the inaugural conference on “Impact of Environmental changes on Infectious Diseases (IECID)”, s. 414–420. Dostupné online [cit. 2023-08-27]. ISSN 2213-2244. DOI 10.1016/j.ijppaw.2015.11.002. PMID 26835249. (anglicky) 
  96. ↑ Whaling in Iceland. The Reykjavik Grapevine [online]. 2011-108-08 [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  97. ↑ BEST, P. Increase rates in severely depleted stocks of baleen whales. ICES Journal of Marine Science. 1993-05, roč. 50, čís. 2, s. 169–186. Dostupné online [cit. 2023-08-28]. DOI 10.1006/jmsc.1993.1018. (anglicky) 
  98. ↑ Přílohy I, II a III k Úmluvě o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin, platné od 23. února 2023 [online]. Ministerstvo životního prostředí / UNEP, 2023 [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. 
  99. ↑ Fact Sheet on Blue Whales and Climate Change. www.cms.int [online]. CMS [cit. 2023-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  100. ↑ IVASHCHENKO, Yulia V.; CLAPHAM, Phillip J.; BROWNELL, Jr. Soviet Illegal Whaling: The Devil and the Details. Marine Fisheries Review. 2011, roč. 73, čís. 1, s. 1–19. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 0090-1830. (anglicky) 
  101. ↑ Association Between Blue Whale (Balaenoptera musculus) Mortality and Ship Strikes Along the California Coast [online]. [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. DOI 10.1578/am.36.1.2010.59. (anglicky) 
  102. ↑ WESSEL, Lindzi. Following whale deaths, Chilean researchers call for greater protections. Science. 2021-05-11. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 0036-8075. DOI 10.1126/science.abj4223. (anglicky) 
  103. ↑ RANDAGE, Sameera Madusanka; ALLING, Abigail; CURRIER, Kitty. Review of the Sri Lanka blue whale (Balaenoptera musculus) with observations on its distribution in the shipping lane. J. Cetacean Res. Manage.. 2014, roč. 14, čís. 1, s. 43–49. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 2312-2706. DOI 10.47536/jcrm.v14i1.522. (anglicky) 
  104. ↑ WIGGINS, Sean M.; OLESON, Erin M.; HILDEBRAND, John A. Blue whale call intensity varies with ambient noise level. The Journal of the Acoustical Society of America. 2001-11-01, roč. 110, čís. 5_Supplement, s. 2771–2771. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 0001-4966. DOI 10.1121/1.4777708. (anglicky) 
  105. ↑ MELCÓN, Mariana L.; CUMMINS, Amanda J.; KEROSKY, Sara M. Blue Whales Respond to Anthropogenic Noise. PLOS ONE. 29. 2. 2012, roč. 7, čís. 2, s. e32681. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 1932-6203. DOI 10.1371/journal.pone.0032681. PMID 22393434. (anglicky) 
  106. ↑ SOUTHALL, Brandon L.; DERUITER, Stacy L.; FRIEDLAENDER, Ari. Behavioral responses of individual blue whales (Balaenoptera musculus) to mid-frequency military sonar. Journal of Experimental Biology. 2019-03-01, roč. 222, čís. 5. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 1477-9145. DOI 10.1242/jeb.190637. (anglicky) 
  107. ↑ SZESCIORKA, Angela R.; ALLEN, Ann N.; CALAMBOKIDIS, John. A Case Study of a Near Vessel Strike of a Blue Whale: Perceptual Cues and Fine-Scale Aspects of Behavioral Avoidance. Frontiers in Marine Science. 2019, roč. 6. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 2296-7745. DOI 10.3389/fmars.2019.00761. (anglicky) 
  108. ↑ MCKENNA, Megan F.; ROSS, Donald; WIGGINS, Sean M. Underwater radiated noise from modern commercial ships. The Journal of the Acoustical Society of America. 2012-01-01, roč. 131, čís. 1, s. 92–103. Dostupné online [cit. 2023-08-29]. ISSN 0001-4966. DOI 10.1121/1.3664100. (anglicky) 
  109. ↑ Hintze Hall. www.nhm.ac.uk [online]. [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  110. ↑ FERRELL, Jamie. This Blue Whale Skeleton In Santa Cruz Is One Of The World’s Largest On Display. Secret San Francisco [online]. 2021-12-15 [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  111. ↑ Meet Big Blue! | Beaty Biodiversity Museum. beatymuseum.ubc.ca [online]. [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. 
  112. ↑ ALI, Saleha. A Guide to Pakistan Museum of Natural History. Graana.com [online]. 2022-12-14 [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 
  113. ↑ Blue Whale Model [online]. American Museum of Natural History [cit. 2023-08-29]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
česky
  • ANDĚRA, Miloš; ČERVENÝ, Jaroslav, 2000. Savci. (3), Kytovci, sirény, chobotnatci, damani, lichokopytníci, sudokopytníci, zajíci, bércouni. Praha: Albatros. ISBN 80-00-00829-7. 
  • KIEFNER, Ralf, 2002. Velryby a delfíni: Kytovci celého světa. Uherské Hradiště: Rajzl. ISBN 8090317103. 
  • MAZÁK, Vratislav, 1988. Kytovci. Praha: Státní zemědělské nakladatelství. 
anglicky
  • BAKER, A. N., 1990. Whales and dolphins of New Zealand and Australia : an identification guide. Wellington, N.Z.: Victoria University Press. ISBN 0864730993. (anglicky) 
  • BERTA, Annalisa, 2015. Whales, dolphins, & porpoises: a natural history and species guide. Chicago: The University of Chicago Press. ISBN 978-0-226-18319-0. S. 68–69. (anglicky) 
  • BORTOLOTTI, Dan, 2008. Wild Blue: A Natural History of the World's Largest Animal. New York: St. Martin's Press. Dostupné online. ISBN 0-312-38387-8. (anglicky) 
  • CARWARDINE, Mark; CAMM, Martin; ROBINSON, Rebecca; LLOBET, Toni, 2020. Handbook of whales, dolphins and porpoises. London Oxford New York New Delhi Sydney: Bloomsbury. ISBN 978-1-4729-0814-8. (anglicky) 
  • JEFFERSON, Thomas A.; WEBBER, Marc A.; PITMAN, Robert L., 2015. Marine mammals of the world : a comprehensive guide to their identification. Amsterdam: Elsevir. ISBN 978-0-12-409542-7. (anglicky) 
  • SEARS, Richard; PERRIN, William F., 2018. Blue Whale. In: WÜRSIG, Bernd; THEWISSEN, J. G. M.; KOVACS, Kit M. Encyclopedia of Marine Mammals. United States of America: Elsevier. ISBN 978-0-12-804327-1. S. 110–114. (anglicky)
  • TODD, Barbara, 2014. Whales and dolphins of Aotearoa New Zealand. Wellington, New Zealand: Te Papa Press. ISBN 9781877385711. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Plejtvák_obrovský&oldid=24353351“