Přeskočit na obsah

Ankylosauria

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxAnkylosauria
Stratigrafický výskyt: Spodní jura až svrchní křída (před 200 až 66 miliony let)
alternativní popis obrázku chybí
Kostra mymoorapelty, zástupce skupiny
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebrata)
Třídaplazi (Reptilia)
Nadřáddinosauři (Dinosauria)
Řádptakopánví (Ornithischia)
PodřádThyreophora
InfrařádAnkylosauria
Osborn, 1923
Čeledi
Sesterská skupina
Stegosauria
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ankylosauria je poměrně rozsáhlou skupinou býložravých, obvykle silně "opancéřovaných" ptakopánvých dinosaurů, kteří žili v období střední jury až nejpozdnější křídy na všech kontinentech s výjimkou Afriky. Většina z nich byla vybavena jakýmsi pancířem z kostěných štítků (osteodermů), který je chránil před dravými teropodními dinosaury.[1]

Rozšíření a paleoekologie

[editovat | editovat zdroj]

Jejich fosilie jsou známé od spodní jury až do samého konce křídy (rozpětí asi 200 až 66 milionů let před současností).[2] Zřejmě nejstarší zástupci se objevují ve spodní juře Číny.[3] Jeden rod byl v roce 2006 popsán také z Antarktidy (Antarctopelta oliveroi) a další objevy tělesných "pancířů" ankylosaurů známe i z jiných antarktických lokalit.[4] Mezi nejstarší prokazatelné zástupce tohoto kladu patří asi 168 milionů let starý marocký rod Spicomellus.[5]

Fosilní nálezy dokládají, že mnozí obrnění dinosauři žili pospolitě, v menších skupinách (tj. gregaricky).[6][7]

Vzácné objevy fosilních otisků stop ankylosauridů z Colorada a Kanady (ichnorod Tetrapodosaurus) dokládají vysokou variabilitu (různorodost) ve stylu jejich chůze, a to v rámci běžné "chodecké" rychlosti.[8]

Fosilie mnohých ankylosaurů byly objeveny v poloze "na hřbetě", což přimělo vědce, aby se touto otázkou zabývali. Výsledkem je předpoklad, že při uhynutí těchto dinosaurů a následném splavení jejich mršiny na otevřenou vodní plochu mělo vyklenuté tělo těchto dinosaurů tendenci se ve vodě převrátit na hřbet, a tak být později také uloženo v sedimentu u dna.[9]

Systematika a evoluce

[editovat | editovat zdroj]

Skupina byla pojmenována roku 1923 americkým paleontologem Henrym F. Osbornem. Patří jako infrařád do podřádu Thyreophora, kam řadíme také populární stegosaury.[10] Skupina Ankylosauria se obvykle dělí na čeledi Nodosauridae a Ankylosauridae, někdy se také samostatně vyčleňuje čeleď Polacanthidae. V roce 2019 byla publikována studie o objevu fragmentu tělního "pancíře" neznámého archaického ankylosaura z období spodní jury v souvrství Kota v Indii. Jedná se o jeden z nejstarších fosilních objevů zástupců této skupiny na světě.[11] Ačkoliv z kontinentů někdejší Gondwany neznáme mnoho jejich pojmenovaných a formálně popsaných zástupců, různé izolované objevy fragmentů kostry, osteodermů nebo otisků stop ukazují, že ankylosauři byli poměrně početně zastoupeni také na území Austrálie, Oceánie a Jižní Ameriky.[12]

Bazálním (vývojově primitivním) zástupcem skupiny byl raně jurský rod Scelidosaurus a jeho nejbližší příbuzní z čeledi Scelidosauridae.[13]

Druhová rozmanitost

[editovat | editovat zdroj]

Ankylosauři patří ke středně početným a druhově rozmanitým vývojovým skupinám dinosaurů, celkem je k červenci roku 2020 známo asi 95 druhů těchto ptakopánvých dinosaurů. To z nich činí momentálně pátou nejpočetnější skupinu druhohorních dinosaurů, po teropodech (486), sauropodomorfech (373), ornitopodech (216) a rohatých dinosaurech (ceratopsech, 114).[14] (česky)

Zástupci

[editovat | editovat zdroj]

Paleobiologie

[editovat | editovat zdroj]

Nejlépe obrněnými zástupci jsou ankylosauridi, z nichž někteří mají dokonce kostěná oční víčka a na ocase obvykle velkou kostěnou palici, používanou jako obrannou zbraň proti predátorům.[15] I když rány touto tělesnou zbraní nebyly vedeny tak precizně, jako v případě ocasu stegosaurů, pokud se ankylosaurid trefil, její dopad měl zdrcující účinky.[16] Svými "ozbrojenými" ocasy však bojovali ankylosauři také navzájem mezi sebou.[17] Tělo ankylosaurů bylo kryto pevnými kostěnými destičkami, zvanými osteodermy.[18]

Největším dosud známým zástupcem je svrchnokřídový Ankylosaurus magniventris, jehož délka možná dosáhla 8 až 9 metrů a hmotnost kolem 8000 kilogramů.[19][20] Nejstarší formy ankylosaurů však byly poměrně lehce stavěné a běhaly ještě po dvou končetinách. Zajímavá je stavba mozku těchto dinosaurů, podrobně zkoumaná moderními technologiemi.[21] Výrazně zatočené nosní kanálky v lebce pravděpodobně sloužily jako výkonný výměník tepla, který těmto dinosaurům zajišťoval aktivní a kvalitní termoregulaci.[22]

Tito býložravci se pravděpodobně živili spásáním nízko rostoucí vegetace, především pak kapradin a v menší míře i mechorostů, plavuní, nahosemenných a v malé míře i krytosemenných rostlin.[23] Ukazál ro rozbor fosilního obsahu žaludku nodosaurida rodu Borealopelta, objeveného roku 2011 v Kanadě.[24]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ SOCHA, Vladimír. Ankylosaurus reloaded. OSEL.cz [online]. 19. října 2017. Dostupné online.  (česky)
  2. ↑ Rubén A. Rodríguez-de la Rosa; et al. (2018). Middle Jurassic ankylosaur tracks from Mexico. [Huellas de anquilosaurios del Jurásico Medio de México]. Boletín de la Sociedad Geológica Mexicana. 70 (2): 379 ‒ 395. doi: http://dx.doi.org/10.18268/BSGM2018v70n2a8
  3. ↑ Felix J. Augustin, Andreas T. Matzke, Michael W. Maisch & Hans-Ulrich Pfretzschner (2020). First evidence of an ankylosaur (Dinosauria, Ornithischia) from the Jurassic Qigu Formation (Junggar Basin, NW China) and the early fossil record of Ankylosauria. Geobios. https://doi.org/10.1016/j.geobios.2020.06.005
  4. ↑ Brum, A. S.; et al. (2023). Ankylosaurian body armor function and evolution with insights from osteohistology and morphometrics of new specimens from the Late Cretaceous of Antarctica. Paleobiology (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1017/pab.2023.4
  5. ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauří smršť posledních dní. OSEL.cz [online]. 6. října 2021. Dostupné online.  (česky)
  6. ↑ Gábor Botfalvai, Edina Prondvai & Attila Ősi (2020). Living alone or moving in herds? A holistic approach highlights complexity in the social lifestyle of Cretaceous ankylosaurs. Cretaceous Research, 104633. doi: https://doi.org/10.1016/j.cretres.2020.104633
  7. ↑ https://www.nhm.ac.uk/discover/news/2020/september/dinosaur-diaries-were-ankylosaurs-socially-distancing.html
  8. ↑ Martin Lockley, Kyung Soo Kim & Jong Deock Lim (2021). Tetrapodosaurus trackways from the Cretaceous of Colorado and Canada: observations on variability in ankylosaurian gaits. In: Lucas, S. G., Hunt, A. P. & Lichtig, A. J. (2021). Fossil Record 7. New Mexico Museum of Natural History and Science Bulletin. 82: 227-235.
  9. ↑ V. Socha v pořadu ČRo Meteor (1. 5. 2021; čas 34:48 min.)
  10. ↑ Thomas J. Raven, Paul M. Barrett, Chris B. Joyce & Susannah C. R. Maidment (2023). The phylogenetic relationships and evolutionary history of the armoured dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora). Journal of Systematic Palaeontology. 21 (1): 2205433. doi: https://doi.org/10.1080/14772019.2023.2205433
  11. ↑ Peter M. Galton (2019). Earliest record of an ankylosaurian dinosaur (Ornithischia: Thyreophora): Dermal armor from Lower Kota Formation (Lower Jurassic) of India. Neues Jahrbuch für Geologie und Paläontologie - Abhandlungen 291(2): 205-219. doi: https://doi.org/10.1127/njgpa/2019/0800
  12. ↑ Alejandro Murray, Facundo Riguetti & Sebastián Rozadilla (2019). New ankylosaur (Thyreophora, Ornithischia) remains from the Upper Cretaceous of Patagonia. Journal of South American Earth Sciences. doi: https://doi.org/10.1016/j.jsames.2019.102320
  13. ↑ Archivovaná kopie. dinosaurusblog.com [online]. [cit. 2020-09-04]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-03. 
  14. ↑ SOCHA, Vladimír. Dinosauří statistika roku 2020. OSEL.cz [online]. 8. července 2020. Dostupné online. 
  15. ↑ Victoria M. Arbour & Lindsay E. Zanno (2019). Tail Weaponry in Ankylosaurs and Glyptodonts: An Example of a Rare but Strongly Convergent Phenotype. The Anatomical Record. doi: https://doi.org/10.1002/ar.24093
  16. ↑ Bakker, R. T. (1986). The Dinosaur Heresies, Zebra Books, New York (str. 237).
  17. ↑ https://phys.org/news/2022-12-ankylosaurs-fought-rex.html
  18. ↑ https://equatorialminnesota.blogspot.com/2020/03/on-nuances-of-ankylosaurs.html
  19. ↑ http://www.osel.cz/9604-ankylosaurus-reloaded.html
  20. ↑ Victoria M. Arbour & Jordan C. Mallon (2017). Unusual cranial and postcranial anatomy in the archetypal ankylosaur Ankylosaurus magniventris. FACETS 2: 764–794. doi: https://doi.org/10.1139/facets-2017-0063
  21. ↑ Ariana Paulina-Carabajal, Yuong-Nam Lee, Yoshitsugu Kobayashi, Hang-Jae Lee & Philip J. Currie (2017). Neuroanatomy of the ankylosaurid dinosaurs Tarchia teresae and Talarurus plicatospineus from the Upper Cretaceous of Mongolia, with comments on endocranial variability among ankylosaurs. Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology. doi: https://doi.org/10.1016/j.palaeo.2017.11.030
  22. ↑ Jason M. Bourke, Wm. Ruger Porter & Lawrence M. Witmer (2018). Convoluted nasal passages function as efficient heat exchangers in ankylosaurs (Dinosauria: Ornithischia: Thyreophora). PLoS ONE. 13 (12): e0207381. doi: https://doi.org/10.1371/journal.pone.0207381
  23. ↑ Antonio Ballell, Bohao Mai & Michael J. Benton (2023). Divergent strategies in cranial biomechanics and feeding ecology of the ankylosaurian dinosaurs. Scientific Reports. 13: 18242. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-023-45444-1
  24. ↑ https://www.osel.cz/11228-jak-nakrmit-nodosaurida.html

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Obsborn, H. F. (1923). "Two Lower Cretaceous dinosaurs of Mongolia." American Museum Novitiates", 95: 1–10.
  • Carpenter K. (2001). "Phylogenetic analysis of the Ankylosauria". in Carpenter, Kenneth(ed). The Armored Dinosaurs. Indiana University Press. pp. 455–484. ISBN 0-253-33964-2.
  • Hayashi, S., Carpenter, K., Scheyer, T. M., Watabe, M. and Suzuki. D. (2010). "Function and evolution of ankylosaur dermal armor." Acta Palaeontologica Polonica, 55(2): 213-228. doi:10.4202/app.2009.0103
  • Thompson, R. S., Parish, J. C., Maidment, S. C. R. and Barrett, P. M. (2012). "Phylogeny of the ankylosaurian dinosaurs (Ornithischia: Thyreophora)." Journal of Systematic Palaeontology, 10(2): 301-312. doi:10.1080/14772019.2011.569091
  • Timothy G. Frauenfelder, Phil R. Bell, Tom Brougham, Joseph J. Bevitt, Russell D. C. Bicknell, Benjamin P. Kear, Stephen Wroe and Nicolás E. Campione (2022). New Ankylosaurian Cranial Remains From the Lower Cretaceous (Upper Albian) Toolebuc Formation of Queensland, Australia. Frontiers in Earth Science. 10: 803505. doi: https://doi.org/10.3389/feart.2022.803505

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ankylosauria&oldid=23326467“