Žaloba z lepšího práva
Žaloba z lepšího práva je žaloba, směřující proti žalovanému, který byl neoprávněně zvýhodněn před žalobcem, ačkoli žalobcovo právo k určité věci bylo „lepší“. Prostřednictvím této žaloby lze ale vymáhat jen nároky vyplývající z bezdůvodného obohacení žalovaného, nikoli náhradu vzniklé škody.
Svou povahou je žalobou z lepšího práva i žaloba publiciánská, sloužící k ochraně držitele věci jako jejího domnělého vlastníka, protože ten prosazuje své „lepší právo“ vůči žalovanému.[1]
Exekuce
[editovat | editovat zdroj]Touto žalobou lze napravit situaci, kdy je v rámci exekuce vyplacena alespoň část pohledávky, výtěžku z nuceného prodeje nebo jiného zpeněžení někomu jinému, než je ten, komu k dané pohledávce nebo věci svědčilo z pohledu hmotného práva „lepší právo“. Může jít např. o vlastníka vydražené věci nebo věřitele povinného, vůči němuž byla exekuce vedena, vždy však o třetí osobu, která se exekuce přímo neúčastnila, jejíž ochraně žaloba z lepšího práva slouží. Odůvodněna je tím, že zisk byl vyplacen bez právního důvodu a kdyby bylo postupováno správně, náležel by žalobci.
Projednává se nikoli přímo v exekučním, ale v klasickém sporném soudním řízení jako tzv. žaloba na plnění, neboť náprava vzniklé situace ve formě uvedení v předešlý stav je v exekučním řízení vyloučena.[2] Žalovaná částka odpovídá plnění, které už bylo žalovanému vyplaceno, žalobcem je osoba, která byla takovým provedením exekuce poškozena, a žalovaným ten, který se takto neoprávněně, bez právního důvodu obohatil.[3] Z hlediska hmotného práva jí proto není vymáhána náhrada škody, ale nárok z bezdůvodného obohacení.[4][5] Pro opodstatněnost žaloby z lepšího práva není rozhodující byť i správný postup podle procesního práva, ale jen to, zda obohacený žalovaný měl nebo neměl hmotněprávní důvod si exekuční výnos ponechat.[3] Také zamítnutí nebo dokonce nepodání vylučovací žaloby nemá na její úspěch vliv.[6]
Její pojmenování má kořeny v posledním odstavci § 231 exekučního řádu z roku 1896,[7] který výslovně umožňoval tomu, kdo podal odpor proti rozvrhovému usnesení, aby mohl „své lepší právo žalobou ku platnosti přivésti“. V současnosti není upravena přímo, protože je ale jejím podkladem bezdůvodné obohacení žalovaného, vyplývá z § 2991 občanského zákoníku.[3]
Insolvenční řízení
[editovat | editovat zdroj]Kromě exekucí ji lze uplatnit také v případě, že k neoprávněnému obohacení došlo při vyplacení výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Také zde může směřovat jen vůči těm, mezi něž byl výtěžek zpeněžení vyplacen, protože nelze napadnout vlastnické právo nabyvatele zpeněženého majetku.[8]
Žalobu z lepšího práva ale nemůže uplatnit zástavní věřitel, který svou pohledávku do řízení nepřihlásil, o jeho „lepším právu“ po vyplacení výtěžku zpeněžení už nelze rozhodnout.[9] Nelze ji také použít proti insolvenčnímu správci a jeho odměně, protože ta je určena jinak, než rozvrhovým usnesením, které deklaruje žalobou napadnutelné pohledávky konkursních věřitelů.[10]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Spáčil a kol.: Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474), Praha : C. H. Beck, 2013, ISBN 978-80-7400-499-5, s. 250
- ↑ § 57 zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád
- ↑ a b c Bureš, Drápal, Krčmář a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. II. díl, Praha: C. H. Beck, 2009, ISBN 978-80-7400-107-9, s. 2223–2224
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2489/2003, uveřejněn pod č. 74/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- ↑ Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1580/2005
- ↑ Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 11. 1. 1974, sp. zn. Cpjf 79/72, uveřejněné pod č. 20/1974 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- ↑ Zákon č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád)
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněn pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2782/2008, uveřejněn pod č. 102/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 432/2011, uveřejněn pod č. 126/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek