Černé klobouky
Kara-kalpakové nebo Černé klobouky, Karakalpak kmen (turecky Karakalpaki boyu, ázerbájdžánsky Qaraqalpaqilər, Qaraqalpaqi Türkləri, rusky Чёрнии клобуки, ukrajinsky Чорні Клобуки) byla skupina polokočovných turkických kmenů, které se usadily v pontských stepích (severně od Černého moře). Zformovaly se z několika kočovných turkických etnik, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů (Torki). V průběhu 11. - 12. století byly organizovány do pohraničních strážných oddílů (žoldáci) v službě Kyjevské Rusi a Perejaslavského knížectví. V ruských letopisech je najdeme pod názvem „Чёрнии клобуки“. Pod vlivem Rusů opustili „Kara kalpakové“ původní náboženství tengrismu a kočovnictví a přijali křesťanství.
Původ a jméno
[editovat | editovat zdroj]
Název „Kara kalpakové“ se poprvé objevil v jediných kronikách Kyjevské Rusi: „Letopisy - Pověst dávných let“ na konci 11. století, ve kterých jsou uváděni jako strážní elementy pod označením „Чёрнии клобуки“. Jejich jméno znamenalo „Černé klobouky“ nebo také „Černé kapuce“ a pravděpodobně bylo spojováno s jejich národním odíváním. Není zcela jasné, jestli „Kara kalpakové“ nějak souvisí s dnešním Karakalpackým národem sídlícím v Uzbekistánu.[1]
Krátké dějiny
[editovat | editovat zdroj]V roce 1054 se poprvé objevili při jižních hranicích ruských knížectví Kumáni a poté, když v roce 1068 porazili syny Jaroslava Moudrého - kyjevského knížete Izjaslava (1054–1068, 1069–1073, a 1076–1078, [pozn. 1]), černigovského knížete Svjatoslava (1073–1076) a perejaslavského knížete Vsevoloda (1076–1077, 1078–1093), za několik následujících let zaujali pod svou moc celou stepní oblast od dolního Dunaje až po řeku Irtyš a jezero Balchaš s centrem v povodí Dněpru. Uzové dosáhli Dněpru v roce 1055 odkud v roce 1060 byli Kumány a kyjevskými knížaty zahnáni k západu na útek. Takto oslabení Uzové se na přelomu let 1064–1065 dostali na byzantské hranice na dolní Dunaji. Podle Michaelose Attaliatese, tak jako předtím v ruských stepích, velkou roli při zdecimování Uzů sehrála studená zima, nakažlivé nemoci a hladomor. Za její oběť padly i ti, kteří se vraceli za Dunaj, a jen málo z nich se před ní zachránilo. Takto zdecimovaní Uzové poté vešli do služeb ruských knížat a usadili se převážně na jih od Kyjevského a Perejaslavského knížectví.
Zde se z několika kočovných turkických etnik zformovali „Kara-kalpakové“, v jejichž čele stál nejsilnější a nejpočetnější kmen Uzů, poté Pečeněhů a méně známých kmenů Berendejů, Kujů, Turpejů a Butů.[2][3][4] V období 1060–1140 nebyli formálně organizováni v rámci ruských knížectví, ale byli víceméně kočovnými skupinami, které kooperovaly s tamními knížaty jako jejich spojenci. V různých obdobích jejich bojové oddíly hledaly útočiště v rámci ruských hranic na oplátku za své služby.
Vojenskými vpády Kumánů na území Byzance, Uher a Rusi bylo poznamenáno celé třicetileté období od 1070 do 1100. Kromě toho, tato oblast pořád obsahovala zbytky kočovných elementů Uzů, Pečeněhů, kteří byli poměrně rychle, i když neochotně, začleněni do etnického rámce Kumánů.
Po roce 1140 se vztah „Kara-kalpaků“ s Kyjevskou Rusí vyvinul do formálnějšího systému zahrnujícího jak vazalské, tak i žoldnéřské elementy. Jejich vazalská a ne vždy dokonalá oddanost byla víceméně vůči funkci knížete, než k jeho konkrétní osobě. Zároveň však existovala také nezávislá nomádská seskupení Uzů, Pečeněhů a Berendejů sloužící u Rusů jako žoldnéři. Mnoho z těchto kmenů „Kara-kalpaků“ se stalo usedlými a městsky založenými. Usadili se jihozápadně od Kyjeva, zakládajíce vesnice s tureckými názvy. Z politického hlediska měli „Kara-kalpakové“ pro Kyjevskou Rus velkou hodnotou. Spolu s bojary rozhodovali při výběru nových vládců Kyjevské Rusi. V roce 1240 před obležením Kyjeva byly poslední zbytky těchto kmenů rozdrceny Mongoly. Podle archeologických údajů, po mongolském dobytí byla část „Kara-kalpaků“ přesunuta do Povolží a Moldávie a následně zahrnuta do vojenské a aristokratické struktury Ulusu Džuči (Kypčacký chanát čili Zlatá horda). Nicméně, polousedlá a usedlá část „Kara-kalpaků“ zůstala v oblasti Porossja a časem byla asimilována místním slovanským obyvatelstvem.[5]
Toponyma
[editovat | editovat zdroj]Toponymickou stopu po jejich přítomnosti na ruském území zachovávají místní názvy jako Torčesk (město Torků), či Čurnaj nebo Kuľdur, což jsou jména jejich náčelníků, a dále Karabačin v Žytomyrské oblasti. Existuje také teorie, která spojuje původ Gagauzů s kmenem „Kara-kalpaků“.[6] Toponymie se odráží také u části místního slovanského obyvatelstva Ukrajiny.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ v roce 1068 byl Izjaslav sesazen a uprchl do Polska, jež se v roce 1069 vrátil do Kyjeva s pomocí polské armády, nicméně v roce 1073 byl opět vyhnán svými bratry. Za pomoci papeže Řehora VII. se v roce 1075 stal prvním králem Rusy. V roce 1078, v bitvě pod Černigovem, byl zabit v bratrovražedné válce proti oběma bratrancům, princům Olegovi I. Černigovičovi a Borisovi Vjačeslavičovi
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Чёрные клобуки na ruské Wikipedii.
- ↑ David Nicolle, Angus McBride (2001), „Armies of Medieval Russia“, Osprey Publishing, ISBN 1855328488, ISBN 978-1-85532-848-8
- ↑ Lucenko, Vladimir. Tjurkskij faktor v istorii i etnogeneze ukraincev i ich predkov (ukrajinsky)
- ↑ Golubovsky Peter V. (1884), Pechenegs, Torks and Cumans before the invasion of the Tatars. „History of the South Russian steppes IX-XIII centuries“, Runivers.
- ↑ Stojanov, Valeri. Kumanologija. Opit za istoriografsko-reciptivističen analiz na proučvanijata vrch edin izčeznal narod. Avtoreferat na disertacija za prisyždane na naučnata stepen „Doktor na istoričeskite nauki“, Sofija 2003. Archivováno 12. 12. 2009 na Wayback Machine. (bulharsky)
- ↑ Чёрные Клобуки. slovari.yandex.ru [online]. [cit. 2019-06-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-03-03.
- ↑ Moškov, V.А. „Tureckie plemena na Balkanskom poluostrove“, Izvestija Russkogo istoričeskago obščestva, t. 40, Sankt-Petersburg 1905, с.407-409.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- The Cambridge History Of Early Inner Asia „The Oghuz (Torki) in the south Russian steppes. The peoples of the south Russian steppes“. Edited by Denis Sinor
- Golubovsky Peter V. (1884) Pechenegs, Torks and Cumans before the invasion of the Tatars. History of the South Russian steppes IX-XIII centuries (Печенеги, Торки и Половцы до нашествия татар. История южно-русских степей IX—XIII вв.) at Runivers.ru in DjVu format
- Чёрные Клобуки z Velké sovětské encyklopedie
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Černé klobouky na Wikimedia Commons - „The Cambridge History Of Early Inner Asia “. (dostupné online) Archivováno 16. 12. 2012 na Wayback Machine.
