Safíovci

	; vlajka
Geografie	; Safíovská říše za vlády císaře Abbáse I. Velikého
	; Safíovská říše za vlády císaře Abbáse I. Velikého
Hlavní město	Tabríz (1501–1555); Kazvín (1555–1598); Isfahán (1598–1736)
	Obyvatelstvo
Jazyky	perština, ázerbájdžánština, gruzínština, čerkeština, arménština, turečtina
Náboženství	ší'itský islám dvanáctníků
	Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Měna	tuman, abbási (a abazi), šahi
	Státní útvary a území
	Akkojunluská říše
	Tímúrovská říše
	Širvanšáhové
	Afšárovská říše
	Hotakovci
	Ruské impérium
	Osmanská říše

Safíovci (persky صفویان‎) je název dynastie perských šáhů, která vládla v letech 1501–1736/1773 a učinila z šíitismu státní náboženství své říše.

Dynastie byla kurdského původu, která emigrovala z Kurdistánu do Ardabílu.^[1]

Historie

Vznik safíovské říše

Počátky rodu Safíovců jsou spjaty se šejchem Safí ad-dínem Ardabilským (1252–1334), který roku 1301 založil v Ardabílu súfijský řád, jenž se od poloviny 15. století postupně militarizoval. Z jeho představitelů vynikl zejména šejch Džunajd, sídlící v Šívánu a udržující dobré styky s turkitskou dynastií Akkojunlu z Diyarbakıru. Za Džunajdova vnuka Ismá‘íla I. (1487–1524) se s pomocí tureckých vojáků, zvaných pro své červené čepice kizilbaši, podařilo roku 1501 dobýt Tabríz a svrhnout hašteřící se vládce z rodu Akkojunlu; krátce nato byla ovládnuta i velká část Persie spolu s Irákem (do roku 1508) a Ismá‘íl přijal titul šáha.

Safíovskou vládu hned od počátku ohrožovali dva nebezpeční soupeři – osmanští Turci na západě a Uzbekové vedení Muhammadem Šajbáním na severovýchodě. Zatímco v případě druhých dosáhl Ismá‘íl rozhodného vítězství roku 1510 u Herátu, střetnutí s osmanským sultánem Selimem I. pro něj skončilo katastrofou – v bitvě na Čaldiránské rovině bylo jeho vojsko rozdrceno a Osmané dobyli dokonce i safíovské sídelní město Tabríz. Tato porážka zbrzdila na jistý čas expanzi nově vzniklého státu.

Tahmásp I. a jeho nástupci

Ismá‘ílův syn Tahmásp I. (1524–1576), muž silně závislý na svém okolí, bojoval stejně jako otec proti Uzbekům a Osmanům, přičemž musel strpět řadu neúspěchů, především na západě. Podařilo se mu sice udržet ve své moci perský Chorásán, avšak Irák a Ázerbájdžán se ocitly v rukou istanbulského sultána. Oba následující šáhové, Ismá‘íl II. a Muhammad Chodábende, pak postrádali státnické schopnosti, takže teprve čtvrtý vladař dynastie, Abbás I., obnovil safíovskou moc v plném rozsahu.

Abbás I. Veliký

Za šáha Abbáse (1587–1629) zažila safíovská říše vrcholné období svých dějin – politicky i kulturně. Abbás byl nejmladším synem šáha Muhammada Chodábenda a již v útlém mládí se stal správcem chorásánské provincie, kde vládl jako zcela nezávislý panovník. V roce 1587, kdy byla říše vážně ohrožena vpádem osmanských vojsk, vytrhl tehdy sedmadvacetiletý princ proti otcově rezidenci Kazvínu, zmocnil se města a prohlásil se šáhem. Jedním z jeho prvních kroků bylo odstranění obou starších bratrů, kteří by mohli vznášet nároky na trůn, a potlačení vzpoury palácové gardy; tím si zabezpečil vládu.

S Osmany uzavřel Abbás v roce 1590 mír a musel jim za to odstoupit Tabríz, Šírván, Gruzii a Lúristán. Když takto zajistil klid na západních hranicích, obrátil se proti Uzbekům vedených chánem Abdulláhem II., které rozhodně porazil v roce 1598 u Herátu a odňal jim města Níšápúr, Sabzavár a Isfaráin, jichž se předtím zmocnili. Jeho vojevůdci mezitím obsadili Lúristán spolu s ostrovy v Perském zálivu a na severu dobyli Gílán a Mázanderán. Nyní teprve zahájil Abbás zamýšlenou válku s Turky, s nimiž bojoval šťastně skoro až do konce svého života: v roce 1601 jim odňal Ázerbájdžán, část Arménie a Gruzie a později přidal ke svým ziskům i města Bagdád, Nadžaf a Karbalá v Iráku.

Tyto úspěchy umožnila důkladná reforma vojska, do té doby tvořeného hlavně jízdou, při níž šáh využil služeb dvou anglických dobrodruhů, Anthonyho a Roberta Sherleyů. Jeden příslušník jejich družiny začal pro Peršany odlévat děla a brzy byly zformovány nejen první perské dělostřelecké jednotky, ale i pěchotní oddíly vyzbrojené mušketami (tzv. tufangčíové). Abbás však myslel i na státní reprezentaci, takže jeho sídelní město Isfahán zažilo v té době pravý rozkvět – počet obyvatel stoupl prý až na 600 000. Po celé zemi vznikaly pevné cesty vroubené karavanseráji, budovaly se nové mosty, vzkvétalo hospodářství. Když Abbás v roce 1629 umíral, byla safíovská říše důstojnou protihráčkou obou významných velmocí v oblasti – osmanského impéria na západě a říše Velkých Mughalů na východě.

Úpadek safíovského státu

Žádný z pozdějších Safíovců nedosáhl Abbásova formátu. Jeho vnuk a nástupce Safí I. bojoval sice úspěšně s uzbeckými Džánovci, ale ztratil dočasně ve prospěch Velkých Mughalů Kandahár a na západě ve prospěch Osmanů Tabríz a Bagdád. Za Abbáse II. (1642–1666) došlo poprvé k intenzivnějším kontaktům s carským Ruskem, avšak slibně se rozvíjející vztahy ukončil konflikt, provázený vpádem kozáků do Mázandaránu. Na východě se v té době podařilo opět ovládnout Kandahár.

Nový šáh Safí II., známý též pod jménem Sulajmán, musel strpět okupaci přístavu Kišmu Holanďany, útoky a drancování kaspického pobřeží kozáky pod vedením atamana Stěpana Razina a vedl drobnou válku s Uzbeky na severovýchodě, jejichž vpády byly odraženy. Jinak to byl panovník nebojovný, podléhající vlivu harému a eunuchů. Za šáha Husajna (1694–1722) nastal ponenáhlý rozvrat říše, zčásti způsobený šáhovou bigotností a závislostí na bohoslovcích a právnících. Úpadek urychlovaly též společenské faktory, vysoké daně, korupce úřednictva atd.

V roce 1722 oblehl safíovské hlavní město Isfahán náčelník afghánského kmene Ghilzáj Mír Mahmúd, který posléze donutil šáha Husajna k rezignaci a sám převzal vládu. Ačkoli byl brzy zavražděn svým bratrancem Ašrafem, způsobila tato událost úplnou ztrátu vážnosti safíovského rodu a slabošský syn Husajnův Tahmásp II. na tom nebyl schopen nic změnit. Ve zmatcích, jež následovaly, soustředil veškerou moc do svých rukou náčelník kmene Afšárů Nádirkulí Beg, jemuž se v letech 1729–1730 podařilo porazit Afghánce vedené Ašrafem. Nádirkulí Beg vystupující jako vojevůdce Tahmáspa II. (přijal na šáhovu počest jméno Tahmáspkulí Chán) obnovil rychle jednotu říše, v roce 1732 svrhl svého pána a po krátké periodě, kdy se kryl jménem loutkového šáha Abbáse III., přijal v roce 1736 panovnický titul jako Nádir Šáh.

Safíovci pak do perských dějin zasáhli už jen jednou – když měl jejich rod poskytnout legitimitu jinému uzurpátorovi trůnu, Karímu Chánovi, jenž po zavraždění Nádira Šáha (1747) ovládl většinu Íránu. Avšak Safíovec Ismá‘íl III. byl spíše Karímovým vězněm než suverénem. V roce 1773 končí definitivně vláda safíovské dynastie v zemi.

Náboženská politika

Ačkoli Safíovci nebyli prvními šiítskými vládci Persie, jejich zásluhou je, že se ze šíitismu stalo dominantní vyznání v zemi. Před výboji Ismá‘íla I. existovaly velké šíitské komunity například v Kummu či Sabzeváru a ší‘u podporovali v 10. a 11. století i příslušníci rodu Bújovců, vládnoucí jádru někdejší abbásovské říše. Přesto však většina obyvatel Íránu zůstala až do safíovských dob sunnitská.

Nástup nové dynastie přinesl do náboženské situace v oblasti pronikavé změny. Postupně se ší‘a prosadila ve všech sférách života společnosti a utvořila hierarchická struktura duchovních (‘ulamá) na vrcholu se samotným šáhem, jehož hodnost se začala pokládat za posvátnou. Írán se stal feudální teokracií. Ruku v ruce s tím šlo protežování perštiny na úkor arabského jazyka, takže i literatura bohoslovná a právnická, kde dosud převládal jazyk Muhammadův, byla ve značné míře psána persky. Se sunnitskými dynastiemi v zahraničí se Safíovci nacházeli ve stálém konfliktu.

Obchod a hospodářství

Pro hospodářství safíovské doby měla značný význam poloha Íránu mezi Středomořím se stále náročnějšími evropskými trhy a Indií a střední Asií na východě. Hedvábná stezka, vedoucí jednou ze svých větví přes severní Írán do Indie, byla obnovena v 16. století, především díky stabilitě nastolené Safíovci. Abbás I. podporoval přímý obchod s Evropou, zejména s Anglií a Nizozemskem, kde vzrůstala poptávka po perských kobercích, hedvábí a textiliích. K dalším exportním artiklům patřili koně, kozí kůže a perly, dovážely se naopak kovové peníze, vlněné textilie z Evropy a bavlněné z Gudžarátu, koření, kovy, káva a cukr.

Vnitřní prosperitu se snažili šáhové zajistit podporou řemesel a zemědělství a za tímto účelem někdy přesouvali z místa na místo celé skupiny obyvatelstva, např. arménské řemeslníky do Isfahánu atd.

Kultura

V poezii a písemnictví nepřinesla doba vlády safíovské dynastie mnoho nových podnětů. Oslavné veršované historie se dochovaly jen o Ismá‘ílovi I., přičemž autorem první byl Hátífí a druhé Kásimí. Jednou z příčin, proč se šáhové příliš nezajímali o poezii, bylo tvrdé pronásledování mystiky, z níž perské básnictví dosud čerpalo hlavní inspiraci. V historické produkci je situace o něco lepší, zejména zásluhou Jahjy ibn Abdullatífa al-Kazvíního (práce Lubbu-t-tavárích – Jádro dějin), Hasana Bega Rúmlú (Ahsanu-t-tavárích – Nejkrásnější z dějepisů) a Iskandara Munšího (Ta‘rích-e ‘álamárá-je Abbásí – Svět krášlící historie Abbásova).

V oblasti architektury a výtvarného umění je naproti tomu safíovská epocha jednou z nejvýznamnějších period v historii Íránu, a nejen jeho. Hlavní město Isfahán ozdobilo tehdy rozlehlé náměstí Majdán-e šáh (rozloha 510 × 165 m), kolem něhož se seskupily význačné stavby – komplex bazarů, karavanserájů, medres a mešit (největší je Šáhova mešita – Masdžid-e šáh). Také v ostatních městech vyrostlo mnoho skvostných budov, z nichž vyniká zvláště hrobka zakladatele dynastie Safíuddína v Ardabílu či palác v mázandaránském Ašrafu.

Z malířů vynikl zejména Alí Rezá-je Abbásí (1565–1635), jehož kaligrafický styl ovlivnil řadu následovníků (isfahánská škola) a který zavedl do žánru takové prvky, jako např. polonahé ženy či zvýšený důraz na individuální rysy portrétovaných. Intenzivnější kontakt s Evropou přinesl obohacení stávajících výtvarných forem, přičemž v této oblasti lze pozorovat dokonce i vlivy čínské. Celkem vzato, zažila perská miniatura nebývalý rozkvět a byla napodobována v mnoha muslimských i nemuslimských zemích východu.

Za vlády šáha Abbáse I. žil i jeden z nejproslulejších perských filozofů, známý pod jménem Sadrá či Sadruddín al-Šírází (1572–1641), který se pokusil sloučit Avicennovo učení, sufickou mystiku a šíitskou teologii v jeden celek.

Politické dědictví

Hlavní zásluhou Safíovců je, že po letech cizí nadvlády vytvořili silný perský národní stát, který navzdory dočasnému rozpadu v 18. století přečkal v podstatě nedotčený až do moderní doby. Vezme-li se v úvahu, že tento stát vznikl v době největšího rozmachu osmanského impéria a jen o něco dříve než mocná říše Velkých Mughalů v Indii, je samotný fakt, že Safíovci dokázali těmto velmocím vzdorovat a ubránit svojí existenci, hodný respektu.

Seznam safíovských šáhů

Ismá‘íl I. (1501–1524)
Tahmásp I. (1524–1576)
Ismá‘íl II. (1576–1577)
Muhammad Chodábende (1577–1587)
Abbás I. Veliký (1587–1629)
Safí I. (1629–1642)
Abbás II. (1642–1666)
Safí II. (Sulajmán I.) (1666–1694)
Husajn (1694–1722)
Tahmásp II. (1722–1732)
Abbás III. (1732–1736)
Sulajmán II. (1749–1750)
Isma‘íl III. (1750/1752–1773, jen nominálně v západních provinciích Persie)

Reference

↑ https://www.encyclopedia.com/religion/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/empires-safavid-and-qajar

Literatura

Tauer, Felix, Svět islámu, Praha, Vyšehrad, 1984.
Krejčí, Aleš, Indo-perské umění, Panorama (KPVU), Praha, 2014. Dostupné online

Související články

Dějiny Íránu

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Safíovci na Wikimedia Commons
Safíjovci a Mughalové (česky)
Safíovci na BBC stránkách (anglicky)
Dějiny Safíovců na stránkách Iran Chamber Society (anglicky)

[1] ttps://www.encyclopedia.com/religion/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/empires-safavid-and-qajar

[1]