Panamericana

Panamericana je síť silnic přibližně 47 000 kilometrů dlouhá. Bez 87 kilometrů dlouhého přerušení v deštném pralese v Panamě spojuje všechny pevninské národy^[zdroj?] obou Amerik a jejich silniční systémy. Je to nejdelší dálniční síť na světě.

Panamerický silniční systém je téměř kompletní a táhne se od Fairbanks na Aljašce v Severní Americe až k nejjižnějšímu konci Jižní Ameriky. Některé končiny jsou na silnici závislé, jako např. Puerto Montt a Quellón v Chile nebo Ushuaia v Argentině. Panamericana není oficiálně ustanovená v USA a v Kanadě. Panamericana prochází mnoha rozdílnými klimatickými oblastmi a ekosystémy od hustých džunglí až po vysokohorské průsmyky. Panamericana prochází velkým počtem států, proto má daleko do jednoty. Některé úseky jsou průjezdné pouze v období sucha a v mnoha oblastech je někdy průjezd nebezpečný. Mezi nejznámější části Panamericany patří Aljašská dálnice a Interamericana, novější úsek mezi Spojenými státy a Panamským průplavem (známá mezi americkými turisty jedoucími do Mexika).

V roce 2006 popsal Jake Silverstein Panamericanu jako „systém tak rozsáhlý, nekompletní a nepochopitelný, že není tolik jako silnice, než myšlenka Panamerikanismu samotného…“ (Jake Silverstein, str. 71)

Souhrn Panamerického systému

Panamericana vede přes následujících 14 států:

Důležité odbočky také vedou do Bolívie, Brazílie, Paraguaye, Uruguaye a Venezuely. Pro turistické účely je jako součást Panamericany severně od Latinské Ameriky považována Aljašská dálnice, dále dálnice vedoucí po západním pobřeží Kanady a Spojených států, až východně od San Diega (Kalifornie) odbočuje k Nogales v Arizoně.

První Čech

Prvním Čechem, který projel celou Panamericanu na kole, se stal Vítězslav Dostál, který ale vynechal úsek v Dariénském pralese. Na cestu se vydal 29. 7. 2006 z Anchorage, do Ushuaiy dorazil 8. 3. 2007.

Darién

Důležitý úsek, který chybí ke kompletnímu dokončení Panamericany mezi Panamou a Kolumbií, leží v provincii Darién (Darién Gap). Jedná se o 87 km dlouhý úsek procházející hustým tropickým pralesem. Ačkoliv byl prales již několikrát překročen dobrodruhy na kole (první přejezd na kole - Chris Bechard v roce 1981), motorce, terénními vozidly i pěšky, cestovatelé se musí potýkat s džunglí, pohyblivými písky, rozlehlými bažinami a hmyzem, a jsou ohrožováni pronikáním ozbrojených skupin z Kolumbie.^[1]

Mnoho lidí, skupin, domorodců a vlád protestuje proti dokončení Dariénského úseku Panamericany. Oponují důvody jako třeba snaha zachránit prales, ochránit živobytí domorodých lidí v oblasti a zabránit rozšíření slintavky a kulhavky do Severní Ameriky. Mezi zkušenosti z prodlužování v posledním desetiletí až do Yavizy patří i vážné odlesňování podél silnice.

Bio-Pacifico ve své studii navrhuje vytvořit novou trajektovou linku z Kolumbie do nově zbudovaného přístavu v Panamě a prodloužit existující silnici, což by dokončilo Panamericanu bez porušení těchto ekologických zájmů. Trajekt by překonáním zálivu Urabá z kolumbijského Turba do nového panamského přístavu (třeba Carreto) spojil oba konce silnice. Účinná oklika by pravděpodobně způsobila ponížení stávající silnice do Yavizy na status druhé třídy.

Výstavba a dokončování

První návrh trasy z jednoho konce Ameriky na druhý byl předložen na První Panamerické konferenci v roce 1889 jako železniční trať. Nicméně tento návrh nebyl nikdy uskutečněn. Myšlenka vybudovat Panamerickou dálnici se objevila na Páté mezinárodní konferenci amerických států v roce 1923, kde byla nejprve naplánována jako obyčejná silnice. První Konference o Panamerické dálnici byla svolána 5. října 1925 v Buenos Aires. Mexiko bylo první latinskoamerickou zemí, která dokončila svoji část silnice - v roce 1950.^[2]

Úsek Prudhoe Bay – Yaviza

Žádná trasa nebyla oficiálně ustanovena v USA a Kanadě, a proto Panamericana začíná na americko-mexické hranici. Původně vedla z města Nuevo Laredo (naproti městu Laredo v Texasu) a pokračovala jižně přes Ciudad de México. Pozdější větve byly vybudovány k hranici v Nogales v Sonoře (u Nogales v Arizoně), Ciudad Juárez (u El Pasa), Piedras Negras (Eagle Pass, Texas), Reynosa (Pharr, Texas), a Matamoros (Brownsville, Texas). Na druhé straně hranic bylo několik amerických dálnic lokálně pojmenováno po Panamericaně. Když byla vybudována část I 35 v San Antoniu, byla pojmenována jako Pan Am Expressway, což bylo napojení na původní silnici z Lareda. I 25 v Albuquerque se nazývá Pan-American Freeway, jako prodloužení trasy z El Pasa. U.S. 85 severně od El Pasa se nazývá CanAm Highway. Pokračuje do kanadského Saskatchewanu, kde končí v La Ronge. Z Lareda vede silnice po mexické Federal 85 do Mexico City. Vedlejší trasy:

z Nogales po Federal 15
z El Pasa po Federal 45
z Eagle Pass pravděpodobně po Federal 57
z Pharr po Federal 40 do Monterrey
z Brownsville po Federal 101 do Ciudad Victoria

Z Ciudad de México na hranici s Guatemalou vede Panamericana po Federal 190. Přes středoamerické státy sleduje Central American 1 a končí v Yavize na okraji Dariénu. Konec silnice byl dříve v Canitě, 178 km (110 mil) severně od Yavizy. V letech, kdy byl Panamský průplav pod správou USA, byla finanční podpora USA výhradně zaměřena na výstavbu vysokého mostu Puente de las Américas přes průplav.

Úsek Turbo–Ushuaia

Socha indiána stojícího u vchodu do Fusagasugá, Kolumbie nad Panamericanou

Jižní část silnice začíná v severozápadní Kolumbii v Turbu, odkud vede po Colombia 52 do Medellínu. Z Medellínu vede Colombia 54 do Bogoty, ale Colombia 11 míří jižně přímější cestou. Colombia 72 se jihozápadně od Bogoty spojuje s Colombia 11 v Murillu. Colombia 11 pokračuje až k ekvádorským hranicím. Ecuador 35 představuje Panamericanu po celou cestu Ekvádorem, což platí i o Peru 1 vedoucí až na chilské hranice.

V Chile sleduje Panamericana Chile 5 až k obci Llay Llay severně od Santiaga, kde odbočuje po Chile 60 přes San Felipe a Los Andes. Tato silnice se na hranicích s Argentinou mění na Argentina National Route 7 vedoucí do Buenos Aires, konce hlavní části Panamericany. Silniční síť dále pokračuje po Argentina National Route 3 směrem k Ushuaie a mysu Horn Další větve vedou do Venezuely, Paraguaye, Uruguaye a Brazílie.

V Chile se za Panamericanu považuje celá silnice 5, tj. i část jižně od Santiaga vedoucí městy Rancagua, Curicó, Talca, Chillán, Los Ángeles, Temuco, Osorno a Puerto Montt. Součástí silnice 5 je i úsek vedoucí na ostrov Chiloé, takže nejjižnějším bodem chilské Panamericany je město Quellón.

Názvy

Španělsky Carretera Panamericana, Autopista Panamericana nebo Vía PanAmericana
Anglicky Pan-American Highway
Portugalsky Estrada Panamericana
Nizozemsky Pan-Amerikaanse Snelweg
Francouzsky Autoroute Panaméricaine
Italsky Autostrada Panamericana

Odkazy

Reference

Literatura

Plán federální dálniční sítě, New York Times 15. května 1932, strana XX7
Reportáž ze světa automobilismu, New York Times 26. ledna 1936, strana XX6
Silnice západní polokoule je blízko reality, New York Times 7. ledna 1953, strana 58
Mapa Karibiku, Střední a Severní Ameriky Americké automobilová asociace (1997/8)
Jake Silverstein, „Highway Run“, Harper's, červenec 2006, str. 70–80.

Externí odkazy

Galerie Panamericana na Wikimedia Commons
Obrázky, zvuky či videa k tématu Panamericana na Wikimedia Commons
Stránky Vítězslava Dostála o jeho cestě Archivováno 3. 5. 2007 na Wayback Machine.
Microsoft Encarta – Panamericana

[mzvcr-1] Všeobecné informace Ministerstva zahraničních věcí České republiky pro cestování do Panamské republiky

[2] (Jake Silverstein, str. 71)

[1]

[2]