Přeskočit na obsah

Ota III. Braniborský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ota III. Braniborský
markrabě braniborský
Portrét
Ota s bratrem Janem
Narození1215
Úmrtí9. říjen 1267
Pohřbenklášter Chorin
ManželkaBožena Česká
PotomciJan III. Braniborský
Ota V. Braniborský
Ota VI. Braniborský
Kunhuta Braniborská
Albrecht III. Braniborský
Matylda
DynastieAskánci
OtecAlbrecht II. Braniborský
MatkaMatylda Lužická
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ota III. Braniborský (německy Otto III. der Fromme, 1214/1215 – 9. říjen 1267) byl markrabě braniborský v letech 1220–1267 z rodu Askánců.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Ota na narodil v roce 1214, nebo 1215 jako druhorozený syn braniborského markraběte Albrechta II. a Matyldy Lužické.[1] Když v roce 1220 jeho otec zemřel, Ota i jeho starší bratr Jan I. byli ještě nezletilí. Opatrovnictví nad nimi císař Fridrich II. proto svěřil magdeburskému arcibiskupovi Albrechtovi I. O rok později poručnickou vládu od arcibiskupa skoupila Janova matka Matylda, jež v Braniborsku vládla spolu s Albrechtem I. Saským.[2]

V roce 1225 se Ota s Janem v Braniborsku chopili samostatné vlády. Jejich společná vláda byla poznamenána pozoruhodnou bratrskou soudržností a hospodářským i mocenským rozmachem. Oba bratři podporovali obchod a intenzivně se věnovali kolonizační činnosti. Za svůj vznik jim vděčí zejména města Frankfurt nad Odrou, Straußberg, Neu-Angermünde, Słupsk, Liebenwalde, Stargard, Friedland, Lychen, Neubrandenburg, Choszczno, Deutsch-Krone,[2] Gransee, Gorzów Wielkopolski a Prenzlau.[3] Braniborští bratři se zásadně podíleli rovněž na vzniku Berlína.[2] Ota byl také velkým fundátorem církve, zejména Dominikánů a německých rytířů, kvůli čemuž[1] se na přelomu let 1254 a 1255[4] a později 1265 a 1266 zúčastnil křížových výprav Přemysla Otakara II. do Pruska. Při jeho druhé cestě do Pruska ho doprovázel syn Jan III.[1]

Na počátku své vlády Ota III. s bratrem vedl válku proti svému dřívějšímu poručníkovi arcibiskupovi Albrechtovi I. Magdeburskému. Důvody této války nejsou přesně známé, Albrecht od braniborských markrabat možná vymáhal dosud nesplacenou částku, jíž si Otova matka od něj roku 1221 koupila poručnictví nad svými syny. Ačkoli tato válka pro Askánce nedopadla příliš šťastně, další Otova a Janova politika byla požehnána značnými úspěchy. Později se dostal do sporů s halberstadtským biskupem Ludolfem, jehož se mu spolu s bratrem podařilo na hlavu porazit. V roce 1240 si bratři znepřátelili nového halberstadtského biskupa Meinhard z Kranichfeldu, jenž se spojil s magdeburským arcibiskupem a markrabětem Jindřichem III. Míšeňským. I v této válce, ukončené o pět let později, ale bratři uspěli. Následně se Askánci spojili se svým dřívějším sokem magdeburským arcibiskupem, aby ovládli město Lebus a jeho okolí. V roce 1250 braniborští bratři získali zase Starou marku, mnoho menších území a měst bratři ke svým rodovým državám ale připojovali i před tím.[2]

Roku 1243 se oženil s Boženou, dcerou českého krále Václava I., čímž vyženil Dolní Lužici. Od doby svého sňatku se stal věrným příznivcem a spojencem svého švagra Přemysla Otakara II., jemuž pomáhal ve válkách proti Uhrům a zúčastnil se jeho slavného vítězství v bitvě u Kressenbrunnu. Podporoval rovněž vévodu Valdemara III. Šlesvického v jeho bojích s dánským králem Kryštofem I.[5]

I přesto, že Ota se svým bratrem Janem pevnou rukou rozšiřovali své území, k římskému císaři Fridrichovi II. Štaufskému zůstávali zcela loajální. Jejich poměr se ke Štaufům změnil v roce 1250, a to poté co Fridrich II. zemřel. Odmítli tehdy totiž uznat vládu jeho syna Konráda IV. a přiklonili se na stranu vzdorokrále Viléma Holandského. Ten se braniborským Askáncům odměnil udělením města Zerbstu. Přiřkl jim dokonce i právo na Saské vévodství, jež ovládala jiná větev askánského rodu.[2]

Po smrti Viléma Holandského v roce 1256 se Ota, podporován saským vévodou Albrechtem I. a braniborským markrabětem Janem II., pokusil o kandidaturu na římský trůn. Nakonec si pro nevelký ohlas vše rozmyslel a stáhl se. Posléze se proto jako jeden z kurfiřtů ve volbě římskoněmeckého krále vyslovil pro Alfonse X. Kastilského.[6] V roce 1258 si oba bratři rozdělili své majetky, čímž se braniborští Askánci rozštěpili na jánskou a otonskou linii.[2] Ota III. zemřel roku 1267 a byl pohřben v dominikánském klášteře ve Strausbergu, který roku 1252 založil.[1]

Potomci

[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ 1243 Božena Česká

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
 Ota z Ballenstedtu
 
 
 Albrecht I. Medvěd
 
 
 
 
 
 
 Eilika Billung Saská
 
 
 Oto I. Braniborský
 
 
 
 
 
 
 Heřman I. z Winzenburgu (?)
 
 
 Žofie z Winzenburgu
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 Albrecht II. Braniborský
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 ?
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 Adelheida
 
 
 
 
 
 
 ?
 
 
 ?
 
 
 
 
 
 
 ?
 
Jan I. Braniborský
 
 
 
 
 
 Konrád Míšeňský
 
 
 Dedo III. Lužický
 
 
 
 
 
 
 Luitgarda z Ravensteinu
 
 
 Konrád II. Lužický
 
 
 
 
 
 
 Goswin II. z Heinsbergu
 
 
 Matylda z Heinsbergu
 
 
 
 
 
 
 Adelaida ze Sommerschenburgu
 
 
 Matylda Lužická
 
 
 
 
 
 
 Boleslav III. Křivoústý
 
 
 Měšek III. Starý
 
 
 
 
 
 
 Salomena z Bergu
 
 
 Eliška Polská
 
 
 
 
 
 
 Béla II. Uherský
 
 
 Alžběta Uherská
 
 
 
 
 
 
 Helena Srbská
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d ESCHER, Felix. Oto III. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1999. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 19. S. 676. (německy)
  2. ↑ a b c d e f HEINEMANN, Otto von. Johann I., Markgraf von Brandenburg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1881. Dostupné online. Svazek 14. S. 151–153. (německy)
  3. ↑ SCHULTZE, Johannes. Johann I. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1974. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 10. S. 472. (německy)
  4. ↑ NOVOTNÝ, Václav. České dějiny I./IV. Rozmach české moci za Přemysla II. Otakara (1253–1271). Praha: Jan Laichter, 1937. 499 s. Dostupné online. S. 22–24. [dále jen České dějiny I./IV.]. 
  5. ↑ HEINEMANN, Otto von. Otto III., Markgraf von Brandenburg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1887. Dostupné online. Svazek 24. S. 659. (německy)
  6. ↑ České dějiny I./IV., s. 53–67.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Brandenburg, Anhalt und Thüringen im Mittelalter. Askanier und Ludowinger beim Aufbau fürstlicher Territorialherrschaften. Příprava vydání Tilo Köhn. Köln/Weimar/Wien: Böhlau, 1997. ISBN 3-412-02497-X. (německy) 
  • ASSING, Helmut. Die frühen Askanier und ihre Frauen. Bernburg: Kulturstiftung Bernburg, 2002. ISBN 3-9805532-9-9. (německy) 
  • SCHRECKENBACH, Hans-Joachim. Bibliographie zur Geschichte der Mark Brandenburg. Köln: Böhlau, 1970–1986. (německy) 
  • SCHWEBEL, Oskar. Die Markgrafen Johann I. und Otto III. In: GEORGE, Richard. Hie gut Brandenburg alleweg! Geschichts- und Kulturbilder aus der Vergangenheit der Mark und aus Alt-Berlin bis zum Tode des Großen Kurfürsten. Berlin: Verlag von W. Pauli’s Nachf, 1900. (německy)
  • ERDMANN, Wolfgang. Zisterzienser-Abtei Chorin. Geschichte, Architektur, Kult und Frömmigkeit, Fürsten-Anspruch und -Selbstdarstellung, klösterliches Wirtschaften sowie Wechselwirkungen zur mittelalterlichen Umwelt. [s.l.]: Königstein im Taunus: Langewiesche, 1994. Dostupné online. ISBN 978-3-7845-0352-3. (německy) 
  • VON MÜLLER, Adriaan. Gesicherte Spuren. Aus der frühen Vergangenheit der Mark Brandenburg. Berlin: Bruno Hessling Verlag, 1972. ISBN 3-7769-0132-2. (německy) 
  • WARNATSCH, Stephan. Geschichte des Klosters Lehnin 1180–1542. Berlin: Lukas Verlag, 2000. ISBN 3-931836-45-2. (německy) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ota_III._Braniborský&oldid=24171906“