Přeskočit na obsah

Mikoláš Aleš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
O životopisném hraném filmu režiséra Václava Kršky z roku 1951 pojednává článek Mikoláš Aleš (film).
Mikoláš Aleš
Narození18. listopadu 1852
Mirotice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí10. července 1913 (ve věku 60 let)
Královské Vinohrady
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Příčina úmrtícévní mozková příhoda
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov [1]
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Povolánímalíř, ilustrátor, akademický malíř a kreslíř
Manžel(ka)Maryna Alšová
PříbuzníJan Aleš a František Aleš (sourozenci)
Tomáš Famfule (strýc)
Jan Teska (bratranec)
Josef Aleš (bratranec)
PodpisPodpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice[2] – 10. července 1913 Královské Vinohrady[3]) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností takzvané „Generace Národního divadla“, klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.

Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.

Začal se učit malířem a roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho učiteli byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.

V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění v době gotické a barokní; uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. Aleš byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie.[4]

Mikoláš Aleš ve své pracovně
Busta na Vyšehradském hřbitově je dílem Bohumila Kafky

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se Mikoláš Aleš se svou macechou nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. Téhož roku, po sňatku s Marynou Kailovou (1858–1941) začala rodina bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 1880–1881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, namaloval jej na jaře roku 1913.

Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[5] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[6]

Mikoláš Aleš zemřel na mozkovou mrtvici dne 10. července 1913 na Vinohradech v ulici Bělehradská (kdysi Havlíčkova) 1018/64. Pohřben byl na Vyšehradském hřbitově (hrob 12B-60) v Praze.

Rodinný život

[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. dubna 1879 se Mikoláš Aleš v Miroticích oženil se svou dětskou láskou Marií (Marinou) Keilovou (1858–1941).[7]

Mikoláš Aleš a Maryna Alšová měli čtyři děti:[8]

  • Veronika (16.–25. ledna 1880)[9]
  • Tomáš (1881–1941)[10][11]
  • Maryna (1882–1973, provdaná Svobodová)[12]
  • Eliška (1884–1970, provdaná Hlubinková)[12]

Příbuzní

[editovat | editovat zdroj]
  • Alšovým strýcem byl svérázný vojenský vysloužilec Tomáš Famfule, švališér, jemuž je věnována stejnojmenná povídka Aloise Jiráska.
  • Vnukem Alšova bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku – profesor MUDr. Miroslav Mikulecký DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.
  • Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Aleš-Lyžec, vydavatel okultní literatury, propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.[13]

Pražské adresy

[editovat | editovat zdroj]
  1. Ostrovní čp. 126/30
  2. Nebovidská čp. 462/2
  3. Suchdol
  4. Lázeňská čp. 283/15
  5. Osada Tejnka v Břevnově
  6. Thunovská čp. 181/16
  7. Chotkova čp. 538/8
  8. Kroftova čp. 415/10 (dříve 12)
  9. Pohořelec čp. 110/26
  10. Karmelitská čp. 373/25
  11. Sokolská čp. 1492/21 (dříve 19)
  12. Na Bojišti čp. 1733/12
  13. Bělehradská čp. 1018/64 (dříve 42)

Citát

[editovat | editovat zdroj]
Podobně jako u her z vesnického života a u pohádek nenašel se u nás nikdo, kdo by prosadil Alešovu výtvarnou spolupráci na hrách z české historie, především z doby husitské, kterou malíř tolik miloval a již bezpočtukrát oslavil. Naše divadlo zůstalo tak M. Alšovi, umělci z nejlidovějších a oslavovateli národního hrdinství, dlužno téměř všechno. Leč i to, co Aleš – byť jen na okraji své mnohostranné činnosti – pro české divadlo vytvořil, náleží k pozoruhodným stránkám dějin našeho umění. A je to téměř vždy spojeno s dílem jeho kongeniálního přítele Aloise Jiráska.

Artur Závodský[14]

Hodnocení Mikoláše Alše za jeho života a mecenáši

[editovat | editovat zdroj]

Mikoláš Aleš byl uznáván za svého života spíše jen jako kreslíř a dekoratér; jeho olejomalba byla doceněna až ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou dvoudílnou publikaci o jeho díle, Mikoláš Aleš[15] a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[16] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok „...nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout...“[17] Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy. Mikoláš Aleš u Brandejse pobýval v letech 1877–1878 a vytvořil v Suchdole u Prahy zejména návrhy cyklu Vlast pro Národní divadlo. Svému hostiteli vyzdobil figurálními a ornamentálními kresbami některé kusy nábytku.[18] Mikoláše Alše podporoval též Josef Šebestián Daubek, majitel velkostatku Liteň a Brněnec, který jej spolu s dalšími předními umělci (Václav Brožík, Vojtěch Hynais, Josef Václav Myslbek, Max Švabinský a další) zval na zámek v Litni a do Brněnce.[19]

Posmrtné připomínky

[editovat | editovat zdroj]

Pomníky a pamětní desky

[editovat | editovat zdroj]
  • První pomník Mikoláše Alše stojí od roku 1914 v Praze 4 - Lhotce v ulici Na Větrově v Alšových sadech před Villou Voyta, autorem je sochař Josef Rada.[20][21]
  • Pamětní deska od Josefa Šejnosta z roku 1930 je na domě v Bělehradské ulici, ve kterém Mikoláš Aleš zemřel. Tex na desce zní: V tomto domě 13 let tvořil a dne 10.7.1913 zemřel Mikoláš Aleš, v tomto třípokojovém bytě bydlel od roku 1900.[22]
  • Na hrobě Mikoláše Alše je jeho busta od Bohumila Kafky
  • Pomník Mikoláše Alše do sochaře Antonína Lhotáka je v Miroticích od roku 1955[23]
  • Památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého je v Miroticích, na místě Alšova rodného domu
  • Pomník Mikoláše Alše (bronzový reliéf s pamětní deskou) od Antonína Lhotáka je od roku 1952 v Praze-Suchdole[24]

Životopisný film

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1951 natočil režisér Václav Krška životopisný film Mikoláš Aleš; jeho děj je poplatný době svého vzniku a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.[25]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Rottův dům v Praze s výzdobou od M. Alše

Obrazy

[editovat | editovat zdroj]

Domovní fasády

[editovat | editovat zdroj]

Významným dílem Mikoláše Alše[p 1] jsou jeho návrhy výzdoby domovních fasád, zejména ve spolupráci s Antonínem Wiehlem. Wiehlovy fasády byly od 70. let přijímány veřejností i odborníky příznivě jako nový prvek ve výzdobě domů a v atmosféře pražských ulic.[26] Wiehl na výzdobě domů postupně precizoval svoje pojetí české novorenesance.[27][28][28][29] Wiehl ponechával spolupracujícím malířům a sochařům prostor a v projektu pouze vymezil plochu pro sgrafita a vlastní návrhy výzdoby zpracoval v kartonech malíř. Wiehl s Mikolášem Alšem v sedmdesátých a osmdesátých letech spolupracoval na výzdobě domů čp. 1682 Na Poříčí, U Mladých Goliášů, Staroměstská vodárna. Aleš pro fasády těchto domů navrhoval sgrafita, renesanční štíty a lunety. Vrcholem této spolupráce jsou Alšovy alegorie na monumentální výzdobě Wiehlova domu.[30][31] [p 2]

Dle Alšových návrhů byly vyzdobeny domy:

  • fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
  • návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
    • fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
    • cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
    • dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
    • cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
    • fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
    • cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
    • fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
    • výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jagellonské ulice
    • fasády domů na Klatovské třídě č. 28, 30 (proti náměstí T. G. Masaryka)
  • sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
  • sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
  • výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
  • výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
  • domy v Praze

Ilustrace a drobné práce

[editovat | editovat zdroj]

Galerie

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Pozn. k tvaru Alše: Vypouštění „e“ v 2.p. j.č. u tvaru Mikoláše Alše se považuje za tradiční, v jiných případech se používá zřídka.Viz Internetová jaz. příručka: Aleš
  2. ↑ Wiehlův kolega architekt Jan Koula Wiehlovo úsilí, na kterém se podílel i Aleš, definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj ‚sgrafitový domek‘ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o ‚české renesanci‘; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...“ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8.  O uplatnění sgrafit referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“ KOULA, Jan. Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887–88, čís. sešit2, s. 2–4.  WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ hrob malíře Mikoláše Alše na Vyšehradském hřbitově v Praze[nedostupný zdroj]
  2. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  3. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu farnosti Král. Vinohrady - Sv. Ludmily
  4. ↑ Radio.cz: Mikoláš Aleš a jeho druhý život
  5. ↑ Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i čtyři Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není.
  6. ↑ E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
  7. ↑ Matrika oddaných, Mirotice, 1857-1886, snímek 115 [online]. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  8. ↑ Policejní ředitelství I, konskripce, karton 4, obraz 594 [online]. Praha: Národní archiv [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  9. ↑ Matrika zemřelých, sv. Mikuláš, 1876-1881, snímek 241 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ Matrika narozených, sv. Mikuláš, 1881-1888, snímek 111881- [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  11. ↑ Syn Mikoláše Alše dožil svůj život. S. 3. Lidová demokracie [online]. 1949-03-05. S. 3. Dostupné online. 
  12. ↑ a b Historie Suchdola: Částečný rozrod rodu Aleš [online]. Městská část Praha-Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-03-16. 
  13. ↑ http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887
  14. ↑ Artur Závodský: Alšovo tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, str. 1034
  15. ↑ Databáze NK ČR: Mikuláš Aleš
  16. ↑ ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 28. 
  17. ↑ Dr. J. Pečírka: Proslov při zahájení výstavy G. Karse. Volné směry. 1/1937, s. 203. Dostupné online. 
  18. ↑ Kde vznikl Alšův cyklus „Vlast“?. Národní listy. 9. 1. 1940, s. 3. Dostupné online. 
  19. ↑ VYBÍRAL, Jindřich. Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  20. ↑ ALEŠ Mikoláš – V Alšových sadech v ulici Na Větrově v Praze 4-Lhotce. In: Pamětní desky v Praze. Průvodce po pražských pamětních deskách. Václav Bártík, 14.10.2020. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
  21. ↑ Mikoláš Aleš, národní malíř. In: Payne.cz. Jiří Payne. [cit. 2020-12-09]. Dostupné online.
  22. ↑ Pamětní deska: Mikoláš Aleš
  23. ↑ Památkový katalog: Pomník Mikoláše Alše [online]. Národní památkový ústav [cit. 2020-12-09]. Dostupné online. 
  24. ↑ Historie Suchdola: Pomník Mikoláše Alše [online]. Městská část Praha Suchdol [cit. 2020-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-10-19. 
  25. ↑ Filmová databáze FDb.cz: Mikoláš Aleš
  26. ↑ TYRŠOVÁ, Renáta. Z pouličního života pražského na domě svatováclavské záložny v Poštovské ul.. Světozor. Roč. XX, čís. 1866, s. 1866. 
  27. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 10–15. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  28. ↑ a b PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 28–29. Dostupné online.
  29. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 26. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  30. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  31. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  32. ↑ ČÁKA, Jan. Junácká symbolika. Praha: Merkur, 1990. Dostupné online. ISBN 80-7032-876-2. Kapitola Skautská lilie, s. 31. Dostupné online po registraci. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15. 
  • KOTALÍK, Jiří, Mikoláš Aleš, NG Praha 1979
  • MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh). Dostupné online. 
  • MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13. 
  • PEŠINA, J., Mikoláš Aleš. malířská tvorba, Praha 1954
  • PORT, Jan. Mikoláš Aleš a divadlo, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1018–1027
  • ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha: Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25. 
  • VOLAVKOVÁ H., Mikoláš Aleš, Praha 1982
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58. 
  • ZÁVODSKÝ, Artur. Alšovo tvůrčí přátelství s dramatikem Jiráskem, In.: Časopis DIVADLO, roč. 3, č. 11–12, listopad–prosinec 1952, Praha: Ministerstvo školství, věd a umění, S. 1029–1034

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
neexistoval 		1887–1896
Mikoláš Aleš 		Nástupce:
Stanislav Sucharda
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mikoláš_Aleš&oldid=24368968“