Megalaimidae

Megalaimidae
	Vousák velký
Vědecká klasifikace
Říše	živočichové (Animalia);
Kmen	strunatci (Chordata);
Třída	ptáci (Aves);
Podtřída	letci (Neognathae);
Řád	šplhavci (Piciformes);
Čeleď	Megalaimidae; Blyth, 1852
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Megalaimidae je čeleď ptáků z řádu šplhavců, kteří obývají orientální oblast.

Systematika

Megalaimidae je poměrně nově rozeznanou čeledí. Status skupiny se měnil s tím, jak se vyvíjela klasifikace šplhavců, která byla překopána zejména po příchodu genetických analýz. Druhy, které se dnes řadí k Megalaimidae , byly původně řazeny k vousákovitým (Capitonidae), kteří obývají Jižní a Střední Ameriku.^[1]^[2] Někdy se naopak vousákovití i Megalaimidae řadili k tukanovitým (Ramphastidae),^[3] kde po vydělení vousákovitých a Megalaimidae do samostatných čeledí zbyli už jen praví tukani a arassariové. Moderní výzkumy DNA z počátku 21. století ukázaly, že Megalaimidae z orientální oblasti tvoří samostatnou skupinu, která byla vyčleněna do samostatné čeledi.^[1]^[2]

Seznam druhů

Rozeznávají se následují druhy:^[4]

podčeleď Megalaiminae

rod Psilopogon
- vousák pruhozobý (Psilopogon pyrolophus)
- vousák velký (Psilopogon virens)
- vousák červenořitý (Psilopogon lagrandieri)
- vousák hnědohlavý (Psilopogon zeylanicus)
- vousák čárkovaný (Psilopogon lineatus)
- vousák zelený (Psilopogon viridis)
- vousák zelenouchý (Psilopogon faiostrictus)
- vousák hnědohrdlý (Psilopogon corvinus)
- vousák zlatovousý (Psilopogon chrysopogon)
- vousák pestrobarvý (Psilopogon rafflesii)
- vousák harlekýn (Psilopogon mystacophanos)
- vousák jávský (Psilopogon javensis)
- vousák žlutočelý (Psilopogon flavifrons)
- vousák žlutohrdlý (Psilopogon franklinii)
- Psilopogon auricularis
- vousák černobrvý (Psilopogon oorti)
- Psilopogon annamensis
- Psilopogon faber
- Psilopogon nuchalis
- vousák modrolící (Psilopogon asiaticus)
- Psilopogon chersonesus
- vousák bornejský (Psilopogon monticola)
- vousák černouzdičkový (Psilopogon incognitus)
- vousák malajský (Psilopogon henricii)
- vousák plamenočelý (Psilopogon armillaris)
- vousák zlatošíjný (Psilopogon pulcherrimus)
- vousák proměnlivý (Psilopogon australis)
- Psilopogon duvaucelii
- vousák černohrdlý (Psilopogon eximius)
- vousák indický (Psilopogon rubricapillus)
- Psilopogon malabaricus
- vousák zvučnohlasý (Psilopogon haemacephalus)

podčeleď Caloramphinae

rod Caloramphus
- vousák hnědý (Caloramphus fuliginosus)
- Caloramphus hayii

Popis

Jedná se o menší ptáky s délkou těla kolem 15–25 cm. Tělo je malé, avšak statné, krk natolik krátký, až se zdá, že není vůbec přítomen. Zobák kónického tvaru je krátký, avšak velmi silný s ostrou špičkou.^[3] Zástupci čeledi Megalaimidae jsou známí svým nápadně zbarveným opeřením, které je většinou zelené až olivově hnědé, některé druhy mají v oblasti hlavy nápadné kontrastní vzorce. Mívají u kořene zobáků štětiny.^[5]

Biologie

Tito ptáci jsou častěji slyšet, než vidět. Většinou se pohybují vysoko v korunách stromů, kde sbírají ovoce, hlavní složku jídelníčku většiny druhů. Mnoho druhů pojídá především fíky (Ficus). Některé jiné druhy však pojídají hlavně hmyz a další bezobratlé, případně i menší obratlovce, jako jsou žáby.^[5] Jak už se sluší na zástupce řádu šplhavců, jedná se o velmi dobré šplhače po stromech.^[6]

Většina druhů je monogamních. Stavba hnízda, inkubace i péče o mláďata je sdílená mezi oběma partnery, některé druhy mají kooperativní rozmnožovací systém, kdy tyto zmíněné činnosti pomáhá zajišťovat skupina. Hnízdí hlavně v dutinách, které si partneři společně vydlabou v uschlém dřevě nebo případně v termitištích. Kladou 1–6 vajec přímo na dno dutiny bez vystýlky. Vývoj ptáčat po vyklubání je jen pomalý, hnízdo opouští kolem věku 5–6 týdnů.^[5]

Výskyt

Hlavní habitat druhu tvoří lesy, v nichž tito ptáci nejsou příliš vybíraví. Vyskytují se v opadavých i stálezelených lesích primárního i sekundárního typu, od nížin po vysoké hory. Některé druhy lze nalézt i v oblastech lidských sídel jako jsou zahrady a sady.^[5]

Ohrožení

Obecně se dá říci, že tyto ptáky nic akutně neohrožuje, nicméně zánik lesních habitatů v jižní Asii pokračuje rychlým tempem, a tak se dá předpokládat, že zejména druhy s omezenou oblastí výskytu budou v budoucnu čelit ohrožení následkem úbytku přirozených stanovišť.^[5]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b BARKER, F. Keith; LANYON, Scott M. The Impact of Parsimony Weighting Schemes on Inferred Relationships among Toucans and Neotropical Barbets (Aves: Piciformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2000-05-01, roč. 15, čís. 2, s. 215–234. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1006/mpev.2000.0752. (anglicky)
↑ ^a ^b MOYLE, Robert G. Phylogenetics of barbets (Aves: Piciformes) based on nuclear and mitochondrial DNA sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2004-01-01, roč. 30, čís. 1, s. 187–200. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/S1055-7903(03)00179-9. (anglicky)
↑ ^a ^b ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 168–172. (anglicky)
↑ Jacamars, puffbirds, barbets, toucans, honeyguides. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Asian Barbets (Megalaimidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. DOI 10.2173/bow.megala2.01. (anglicky)
↑ GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. S. 113–123. (anglicky)

Literatura

ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 (anglicky)
GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. (anglicky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Megalaimidae na Wikimedia Commons
Taxon Megalaimidae ve Wikidruzích

[:0-1] BARKER, F. Keith; LANYON, Scott M. The Impact of Parsimony Weighting Schemes on Inferred Relationships among Toucans and Neotropical Barbets (Aves: Piciformes). Molecular Phylogenetics and Evolution. 2000-05-01, roč. 15, čís. 2, s. 215–234. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1006/mpev.2000.0752. (anglicky)

[:1-2] MOYLE, Robert G. Phylogenetics of barbets (Aves: Piciformes) based on nuclear and mitochondrial DNA sequence data. Molecular Phylogenetics and Evolution. 2004-01-01, roč. 30, čís. 1, s. 187–200. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. ISSN 1055-7903. DOI 10.1016/S1055-7903(03)00179-9. (anglicky)

[Elphick-3] ELPHICK, Jonathan, 2019. The handbook of bird families. London: Natural History Museum. OCLC 1028614864 S. 168–172. (anglicky)

[4] Jacamars, puffbirds, barbets, toucans, honeyguides. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-04-17]. Dostupné online. (anglicky)

[:2-5] WINKLER, David W.; BILLERMAN, Shawn M.; LOVETTE, Irby J. Asian Barbets (Megalaimidae), version 1.0. Birds of the World. 2020. Dostupné online [cit. 2023-04-29]. DOI 10.2173/bow.megala2.01. (anglicky)

[:12-6] GRZIMEK, Bernhard, et al., 2003. Grzimek's animal life encyclopedia, Volume 10, Birds III. Detroit: Gale. ISBN 0-7876-5362-4. S. 113–123. (anglicky)

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]