Martin T4M
| T4M/TG | |
|---|---|
 Martin T4M | |
| Určení | torpédový bombardér |
| Výrobce | Glenn L. Martin Company / Great Lakes Aircraft Company |
| První let | 1927 |
| Zařazeno | 1928 |
| Vyřazeno | 1938 |
| Charakter | vyřazen |
| Uživatel | Spojené státy americké |
| Vyrobeno kusů | 155 |
| Vyvinuto z typu | Martin T3M |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Martin T4M byl americký torpédový bombardér z 20. let 20. století. Byl vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako pokračování jejich dřívějšího letounu Martin T3M. Tak jako předchozí typ se jednalo o jednomotorový dvouplošník, který sloužil jako hlavní torpédový bombardér na palubách letadlových lodí námořnictva Spojených států téměř celá 30. léta 20. století.
Vývoj a popis
[editovat | editovat zdroj]Martin Model 74 byl navržen a vyvinut společností Glenn L. Martin Company jako výsledek zkoušení experimentálních verzí letounu Martin T3M s označením XT3M-3 a XT3M-4, které byly zkušebně osazeny hvězdicovými motory. Výsledkem byl prototyp s označením XT4M-1, který poprvé vzlétnul v dubnu 1927,[1] a který byl následně koupen námořnictvem Spojených států pro další zkoušky.[2]
Letoun XT4M-1 měl nová plátnem potažená kovová křídla s menším rozpětím než dřevěná křídla letounu T3M.[3] Byl poháněn motorem Pratt & Whitney Hornet (rovněž použitým na letounu XT3M-3) a byl vybaven vylepšeným kormidlem. Trup letounu se podobal trupu letounu T3M-2 a stejně jako tyto letouny mohl být letoun vybaven buď klasickým podvozkem záďového typu nebo plováky.
Výsledkem úspěšných zkoušek byla objednávka námořnictva Spojených států z 30. června 1927 na 102 strojů pod označením T4M-1.[2] Společnost Martin však prodala v říjnu 1928 svou továrnu v Clevelandu, která vyráběla stroje T4M, společnosti Great Lakes Aircraft Company. To znamenalo, že společnost Great Lakes obdržela objednávku na 18 letounů s mírně upraveným podvozkem, které nesly označení TG-1.[4] 2. července 1930 námořnictvo objednalo dalších 32 letounů poháněných silnějším hvězdicovým motorem Wright Cyclone u společnosti Detroit Aircraft Corporation pod označením TE-1.[2] Detroit však postoupil objednávku společnosti Great Lakes, což byla v té době jeho dceřiná společnost, která stroje vyrobila pod označením TG-2.[2]
Operační historie
[editovat | editovat zdroj],_in_1929.jpg)
Dodávky strojů T4M k námořnictvu Spojených států byly zahájeny v srpnu 1928, přičemž nahradily stroje T3M-2 na palubě letadlových lodí USS Saratoga a USS Lexington.[4] Dodávky pokračovaly až do roku 1931.[2]
Zatímco jeho předchůdce, což byl letoun T3M, většinu času působil na plovácích, v době dodávek letounů T4M a TG americké námořnictvo již dosáhlo větší univerzálnosti používaných letadlových lodí, a proto tyto letouny většinou působily na kolových podvozcích z palub letadlových lodí.[4]
Schopnosti leteckých sil na letadlových lodích byly demonstrovány během námořního cvičení v lednu 1929, když letouny z lodi USS Saratoga včetně letounů T4M prováděly cvičné útoky na Panamský kanál. Navzdory obranným silám z lodi USS Lexington a silám z pozemních základen se dalo usoudit, že útočníkům se podařilo „zničit“ zařízení průplavu i letiště. Cvičení bylo popsáno jako „nejskvěleji pojatá a nejefektivněji provedená námořní operace v naší historii“. Tato slova pronesl admirál William V. Pratt, který se později stal velitelem amerického loďstva.[5]
Letoun T4M byl neobvyklý tím, že jeho trup byl dostatečně prostorný, aby se členové posádky mohli přesouvat mezi jednotlivými pozicemi. Byl tak prostorný, že se v něm mohl člověk téměř postavit. O jeho leteckých kvalitách se však jeden z pilotů vyjádřil, že „vzlétá, létá i přistává rychlostí 65 uzlů.“[6]
Ukázalo se, že letouny T4M a TG bude těžké nahradit, protože po vyhodnocení zkoušek letounů XT6M a XT3D se tyto stroje prokázaly jako nedostatečné, aby se vyplatil jejich nákup.[7] Zůstaly ve službě až do roku 1938,[2] kdy byly nahrazeny letouny TBD Devastator a staly se tak posledními dvouplošníky v roli torpédových bombardérů u námořnictva Spojených států.[8]
Varianty
[editovat | editovat zdroj]
XT4M-1
- Prototyp poháněný motorem Pratt & Whitney R-1690-24 s výkonem 525 k (392 kW). Postaven 1 letoun.
T4M-1
- Původní sériová verze společnosti Martin poháněná motorem R-1690-24. Postaveno 102 strojů.
TG-1
- Verze společnosti Great Lakes s mírně upraveným podvozkem, poháněná motorem Pratt & Whitney R-1690-28 s výkonem 525 k (392 kW). Postaveno 18 strojů.
TG-1 Commercial
- Civilní verze letounu TG-1. Postaveny dva letouny.[9]
TG-2
- Verze společnosti Great Lakes poháněná motorem Wright R-1820-86 Cyclone s výkonem 620 k (463 kW). Původní označení verze bylo TE-1. Postaveno 32 letounů.
Specifikace (T4M-1)
[editovat | editovat zdroj].jpg)
_on_29_November_1928_(NH_51371).jpg)
Technické údaje pocházejí z publikace „United States Navy Aircraft since 1911“.[8]
Technické údaje
[editovat | editovat zdroj]- Posádka: 3
- Rozpětí: 16,16 m
- Délka: 10,85 m
- Výška: 4,50 m
- Nosná plocha: 70 m²
- Plošné zatížení: 61,7 kg/m²
- Prázdná hmotnost: 2 643 kg
- Vzletová hmotnost: 4 320 kg
- Pohonná jednotka: 1× hvězdicový motor Pratt & Whitney R-1690 Hornet
- Výkon pohonné jednotky: 525 k (392 kW)
Výkony
[editovat | editovat zdroj]- Cestovní rychlost: 158 km/h (98 mph, 85 uzlů) ve výšce ? m
- Maximální rychlost: 184 km/h (114 mph, 99 uzlů) ve výšce ? m
- Dolet: 584 km (363 mil, 316 námořních mil) s torpédem, „téměř 700 mil“[10] (610 námořních mil, 1 100 km) jako průzkumný letoun
- Dostup: 3 095 m (10 150 stop)
- Stoupavost: ? m/s (? m/min)
- Poměr výkon/hmotnost: 0,091 kW/kg
Výzbroj
[editovat | editovat zdroj]- 1× pohyblivý kulomet ráže 7,62 mm v zadním kokpitu
- 1× torpédo nebo bomby pod trupem
Uživatelé
[editovat | editovat zdroj]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Martin T4M na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c d e f Grossnick 1995, str. 508.
- ↑ Taylor 1981, str. 93.
- ↑ Polmar 2004, str. 41–43
- ↑ Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
- ↑ Johnson 2005, str. 4–5
- ↑ Great Lakes Aerofiles. Citováno: 17. září 2012.
- ↑ Polmar 2005, str. 41
- ↑ Johnson 1977, str. 96
- ↑ Johnson 1977, str. 107.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Angelucci, Enzo (ed.). World Encyclopedia of Military Aircraft. London: Jane's, 1981. ISBN 0-7106-0148-4.
- Donald, David (editor). The Encyclopedia of World Aircraft. Aerospace Publishing. 1997. ISBN 1-85605-375-X.
- Grossnik, Roy A. Dictionary of American Naval Aviation Squadrons: Volume 1 The History of VA, VAH, VAK, VAL, VAP and VFA Squadrons Archivováno 15. 9. 2008 na Wayback Machine.. Washington DC: Naval Historical Centre, 1995. ISBN 0-945274-29-7.
- Johnson, Edward C. Marine Corps Aviation: The Early Years 1912–1940. Washington DC: U.S. Marine Corps, 1977.
- Melton USNR, Lt. Comdr. Dick. the Forty Year Hitch. Wyandotte, Michigan: Publishers Consulting Services, 1970
- Polmar, Norman. Historic Naval Aircraft: From the Pages of Naval History Magazine. Washington, D.C. : Brassey's, 2004. ISBN 1-57488-572-3.
- Swanborough, Gordon and Bowers, Peter M. United States Navy Aircraft since 1911. London:Putnam, Second edition 1976. ISBN 0-370-10054-9.
- Taylor, M.J.H. Warplanes of the World: 1918–1939. Shepperton, Surry, UK: Ian Allen, 1981. ISBN 0-7110-1078-1.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Související vývoj
[editovat | editovat zdroj]Podobná letadla
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Martin T4M na Wikimedia Commons - Aerofiles, Martin
- Maryland Aviation Museum
- Naval Air Station Grosse Point Ile Virtual Museum.
