Marie Terezie Savojská

Marie Terezie Savojská
Narození	11. května 1694 Vídeň
Úmrtí	20. února 1772 (ve věku 77 let) nebo 10. února 1772 (ve věku 77 let) Vídeň Habsburská monarchie Habsburská monarchie
Místo pohřbení	Savojská kaple (kaple prince Evžena) v katedrále sv. Štěpána ve Vídni
Titul	vévodkyně savojská, princezna z Lichtenštejna, hraběnka ze Soissons
Choť	(1713) Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský (1687–1729)
Děti	Evžen Jan František Savojský ze Soissons (1714–1734)
Rodiče	Jan Adam I. z Lichtenštejna (1657–1712) a Erdmunda Tereza z Ditrichštejna (1662–1737)
Rod	Lichtenštejnové
Příbuzní	děd: Ferdinand Josef z Ditrichštejna (1636–1698) babička: Marie Alžběta z Eggenbergu (1640–1715) děd: Karel Eusebius z Lichtenštejna (1611–1684) babička: Johana Beatrix z Ditrichštejna (1625–1676)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Terezie Anna Felicitas vévodkyně Savojská, hraběnka z Carignan, rozená princezna z Lichtenštejna (11. května 1694 – 20. února 1772 Vídeň) byla česká šlechtična, pravnučka knížete Karla I. z Lichtenštejna, majitelka českých panství Kostelec nad Černými lesy, Škvorec, Uhříněves, Čechy pod Kosířem, Kounice, Rataje nad Sázavou a dolnorakouských panství Judenau, Pixendorf a Dietersdorf.

Život

Alianční lichtenštejnsko-savojský erb Marie Terezie Savojské na průčelí kostela sv. Jakuba ve Slušticích u Prahy

Rodina a původ

Narodila se roku 1694 jako čtvrtá dcera a sedmé dítě ze dvanácti potomků knížete Jana Adama I. z Lichtenštejna (1657 nebo 1662–1712), sjednotitele Lichtenštejnského knížectví a jeho manželky, hraběnky Edmundy z Ditrichštejna (1662–1737). Po předčasné smrti jejích dvou bratrů se její otec rozhodl svých pět dcer, které se dožily dospělosti, zajistit, neboť se svým synovcem a nástupcem majorátu Antonínem Floriánem neměl dobré vztahy. V roce 1712 se tak jako osmnáctiletá ujala ve středních Čechách panství Černý Kostelec (Kostelec nad Černými lesy), Škvorec, Uhříněves a na Moravě panství Čechy pod Kosířem, které roku 1716 prodala. Antonín Florián se však panství nechtěl vzdát a s Marií se soudil. Docílil, že došlo roku 1712 k soudní separaci 29 obcí z trojice středočeských panství, z nichž Antonín Florián utvořil panství Plaňany, které jeho syn Josef Jan Adam roku 1722 prodal zpět vévodkyni. V roce 1760 Marie Terezie přikoupila Kounice a roku 1764 Rataje nad Sázavou.

Sňatek a manželství

Do organizování princeznina sňatku se zapojil její prastrýc, kníže Josef Václav z Lichtenštejna, rakouský diplomat a reformátor císařského dělostřelectva. Ten měl dobré styky s maršálem Evženem Savojským. Nakonec se Mariiným ženichem stal Evženův synovec, nositel řádu zlatého rouna, vévoda Tomáš Emanuel Savojsko-Carignanský, kníže piemontský, markrabě ze Saluzza, hrabě ze Soissons (Tommaso Emanuele vévoda de Savoy-Carignan, princ z Piemontu, markrabě de Saluzzo, hrabě de Soissons). Do příprav se zapojil také samotný princ Evžen, který jednal s kněžnou Edmundou, matkou Marie Terezie, a také ručil majetkem v Uhrách za vdovský podíl nevěsty. Svatba se uskutečnila na zámku v Černém Kostelci, kam v září 1713 přitáhl vévodův kyrysnický pluk. Zde již byl očekáván nejen svou snoubenkou, ale také obyvateli města a panství. Obřad se konal dne 24. října 1713 v zámecké kapli, jíž nechala vévodkyně později zasvětit sv. Vojtěchu. Manželé střídavě pobývali v Čechách a ve Vídni, a to až do roku 1729, kdy se vévoda během honu v oboře zámku v Kolodějích nakazil neštovicemi a brzy poté zemřel. Pohřben byl v Savojské kapli v dómu svatého Štěpána ve Vídni, kterou nechala vévodkyně vybudovat na svůj náklad. Od úmrtí manžela se vévodkyně trvale stáhla do hlavního města Vídně se sídlem na Johannesgasse 15 a na letní zámek Judenau poblíž Vídně, odkud vykonávala správu všech panství.

Syn

Se svým manželem měla jediného syna, Evžena Jana (Eugen Jean Francois vévoda de Soissons). Narodil se v roce 1714, necelý rok po svatbě. Ten se roku 1729 stal vévodou opavským a od roku 1731 mu byl v 17 letech udělen Řád zlatého rouna. V armádě dosáhl hodnosti nejvyššího polního strážmistra. Jeho manželkou se měla stát devítiletá princezna Marie Tereza z Massy, kněžna z Carrary, se níž byl v zastoupení oddán dne 10. listopadu 1734. K právnímu naplnění, tedy k řádnému obřadu, však nikdy nedošlo, neboť Evžen Jan zemřel na zimnici 24. listopadu t. r. u Mannheimu.

Závěr života a smrt

Vévodkyně Marie Terezie Savojská zemřela 20. února 1772 ve Vídni. Pohřbena byla po boku svého manžela v Savojské kapli ve vídeňské katedrále sv. Štěpána. Za svého dědice určila knížete Františka Josefa I. z Lichtenštejna. V závěti navíc odpustila poddaným nedoplatky, darovala chudým na každém svém panství několik set zlatých a přikázala vyplácet každý rok pět tisíc zlatých na výkup otroků z Turecka. Různé dary také odkázala kostelům a klášterům v Čechách a ve Vídni.

Charitativní činnost

Po smrti svého jediného potomka se Marie Terezie začala více věnovat charitě. Už v letech 1726–28, tedy ještě za života svého manžela, nechala nedaleko černokosteleckého zámku postavit špitál, v němž mohlo přebývat 12 žen a 12 mužů. Finančně podpořila řadu kostelů, např. v roce 1759 darovala peníze kostelům ve Škvorci a Úvalech. Postarala se také o založení nových far a kostelů v Aldašíně, Lstiboři, Tuklatech, ve Slušticích, na Hradešíně či Poříčanech, ostatní nechala opravit. Také těmto kostelům darovala přes 13 000 zlatých, faráři pak každé čtvrtletí sloužili mši za spásu její duše. Dne 15. srpna 1755 v rámci školské reformy nechala na jednotlivých panstvích zřídit nadaci, z níž byl učitelům vyplácen od vrchnostenského úřadu pevný plat, od lesního úřadu pak dříví na topení. Tímto krokem došlo k osvobození poddaných od školních platů. V roce 1760 odkoupila od hraběcí rodiny Morzinů panství Kounice a hned o rok později (1761) nechala v Kounicích, Vyšehořovicích a Mochově zřídit školy. V roce 1763 došlo k obnovení špitálu v Kounicích.

Dne 14. března 1736 propustila měšťany v Kostelci nad Černými lesy z nevolnictví a jelikož město nemělo dostačující kostel, nechala zde postavit kostel svatých Andělů Strážných. V letech 1752–59 nechala přestavět černokostelecký zámek do barokní podoby. Od 12. července 1760 nechala při bouřkách zvonit v kostelech či ve zvoničkách. Pro 33 obcí svých panství nechala na vlastní náklady odlít zvony a zvonky. Také nařídila, že se do konce žní mají lidé při odchodu z polí modlit u kapliček a křížů, což byla praktika přenesená na středočeská panství z dolnorakouských panství. Dne 4. ledna 1766 pak zřídila Donationsfond s základním kapitálem 22 206 zlatých ve stavovských dlužních úpisech. Tyto peníze měly být použity v případě požáru, krupobití nebo úhynu hospodářského zvířectva poddaných.

Jelikož poddaní neuměli německy, rozhodla se vévodkyně v roce 1764 vydat nařízení, že se na ni mohou obracet v českém jazyce. Zároveň si také uvědomovala, že se k ní nemusí dostat všechny informace o křivdách, protože někteří panští úředníci by mohli chtít svoje chyby zatajit. Proto v roce 1766 nechala vyhlásit:

„

Oni poddaní, kteří by od hospodářských úředníků nedovoleným způsobem byli utlačováni a ve svých spravedlivých požadavcích bez úplatků vyřízení od nich obdržeti nemohli a ostýchali se, jak v tomto případě nařízeno, hospodářskému radovi svou stížnost žalobně přednésti. Ti a takoví mají stížnost přímo na nás jakožto nejmilostivější vrchnost buďto písemně nebo sami osobně vznésti, kdež jim vždy dveře otevřeny zůstávají.

“

V roce 1764 pak nechala na svých pěti středočeských panstvích vystavět sochy svatého Donáta, aby se zabránilo neúrodě. To ovšem nepomohlo a v letech 1770–1772 vypukl v českých zemích rozsáhlý hladomor. Vévodkyně proto nechala otevřít panské sýpky.

Charitativní činnosti se věnovala také ve Vídni. Zde založila Savojský ústav šlechtičen a darovala mu dva domy a zahradu. Jedním z nich byl i palác na Johannesgasse 15, kde vévodkyně žila a po jejíž smrti připadl ústavu. Na jeho provoz odkázala ročně vyplácet 19 180 zlatých. Dědicové navíc měli každé chovance ústavu (chudé šlechtičně, jejíž majetek nepřesáhl 4 000 zlatých), která zde stráví tři roky a následně se provdá nebo ústav opustí, vyplatit 2 000 zlatých. Další nadací, určenou na výchovu mladých šlechticů, založila pod názvem Savojská rytířská akademie, na jejíž provoz ročně určila vyplácet 16 000 zlatých. Později došlo k jejímu spojení s vojenskou akademií „Theresianum“ založenou roku 1778 královnou Marií Terezií.

V letech 1746–49 navíc nechala na Favoritenstrasse vystavět budovy rytířské akademie: „Akademietrakt“, jezdeckou školu a v roce 1752 křídlo „Pflanzschule“ (dnes „Sappeurtrakt“).

Sochy svatého Donáta

Socha svatého Donáta ze Svatbína, dnes umístěná v Muzeu lidových staveb v Kouřimi

Sochy svatého Donáta jsou typickou památkou pro období Marie Terezie Savojské. Svatý Donát z Arezza patřil v Itálii k velmi oblíbeným svatým, a to především u rolníků, kterým měl chránit úrodu a dobytek před bouřkami a krupobitím. Roku 1765 vévodkyně objednala pro pětici středočeských panství jeho sochy, které nechala umístit v geografickém středu každého panství, a to: panství Černý Kostelec - u Svatbína (dříve Svrabova), panství Uhříněves - u hřbitova v Kolovratech, panství Škvorec - na křižovatce cest zaniklé vsi Křimín u Škvorce, panství Kounice - u Vykáně a panství Rataje - u Chlumu, místní části obce Staňkovice. Dne 31. května 1985 byla poškozená socha od Svatbína přemístěna do skanzenu v Kouřimi, kde byla restaurována. Dodnes se k místu, kde socha původně stávala váže rčení „Stojíš jako Donát u Svrabova“.

Kolem soch bývala vysázena do čtverce čtveřice lip. Z okolních obcí sem o svatodušních svátcích chodívala procesí za odvrácení špatné úrody a počasí. Na svátek sv. Donáta (7. srpna) bývaly u soch zapalovány ohně.

Zajímavosti

• Na její památku je pojmenována Savojská ulice na Pražském předměstí v Kostelci nad Černými lesy.^[zdroj?]
• Na její počest vydalo roku 1980 Lichtenštejnské knížectví poštovní známku s jejím portrétem.^[zdroj?]

Vývod z předků

Hartmann II. z Lichtenštejna

Karel I. z Lichtenštejna

Anna Marie Ortenburská

Karel Eusebius z Lichtenštejna

Jan Šembera z Boskovic

Anna Marie Šemberová z Boskovic a Černé Hory

Anna Krajířová z Krajku

Jan Adam I. z Lichtenštejna

Zikmund II. z Ditrichštejna

Maxmilián z Ditrichštejna

Johana Scaligerová

Johana Beatrix z Ditrichštejna

Karel I. z Lichtenštejna

Anna Marie Františka z Liechtensteinu

Anna Marie Šemberová z Boskovic a Černé Hory

Marie Terezie z Lichtenštejna

Zikmund II. z Ditrichštejna

Maxmilián z Ditrichštejna

Johana Scaligerová

Ferdinand Josef z Ditrichštejna

Karel I. z Lichtenštejna

Anna Marie Františka z Liechtensteinu

Anna Marie Šemberová z Boskovic a Černé Hory

Erdmunda Tereza z Ditrichštejna

Jan Oldřich z Eggenbergu

Jan Antonín I. z Eggenbergu

Marie Zdeňka z Thannhausenu

Marie Alžběta z Eggenberka

Kristián Braniborsko-Bayreuthský

Anna Marie Braniborsko-Bayreuthská

Marie Pruská

Odkazy

Literatura

• JUŘÍK, Pavel. Vévodkyně zvaná Savojka. Tajemství české minulosti. 2011, čís. 10, s. 30–33. 
• PSOTA, Jan. Škvorecké panství za vlády vévodkyně Marie Terezie Savojské. Hradešín: Jan Psota, 2022. 128 s. ISBN 978-80-11-01443-8.
• OULÍKOVÁ, Petra, a kol. Marie Terezie vévodkyně Savojská a české země. Praha: NLN, 2019. 251 s. ISBN 978-80-7422-695-3. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie Terezie z Lichtenštejna na Wikimedia Commons
• Cesty víry: Vévodkyně savojská (ČT)

Autoritní data	AbARTP: 45934 Biblio: 94be6792-e61f-458b-965c-75aeeadd4f0f NKC: ola20201062635 LCCN: nb2020007496 PLWABN: 9812628045705606 VIAF: 58158066515508431447 WorldCat Entities: E39PBJgmPYp3xmGMRppmmM8V4q

Portály: Česko | Historie | Lidé | Rakousko