Přeskočit na obsah

Marie Burešová

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marie Burešová
Narození1. listopadu 1907
Praha
Úmrtí14. dubna 1972
Praha
Alma materPražská konzervatoř
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Burešová (1. listopadu 1907, Praha – 14. dubna 1972, Praha) byla česká divadelní a filmová herečka.

Divadelní začátky, studium

[editovat | editovat zdroj]

S divadlem se seznámila jako ochotnice v roce 1924 v Ústí nad Labem. Později studovala na dramatickém oddělení Konzervatoře v Praze (absolutorium 1929, k jejím spolužákům patřili např. Jan Pivec, Vlasta Fabianová, Marie Glázrová, Josef Gruss a Miloš Nedbal)[1] a v roce 1930 ji přijal Karel Hugo Hilar do sboru elévů Národního divadla v Praze, kde vystupovala v menších rolích až do roku 1934.[2] Jako mladá (19 let) se v roce 1926 provdala v Praze na Žižkové za obchodníka Antonína Musila (1898), ale s ukončením studia na Konzervatoři (1929) skončilo i její manželství.

Divadelní angažmá

[editovat | editovat zdroj]
Manon Lescaut, D40 duben 1940 (Marie Burešová a Vladimír Šmeral)

V roce 1934 se stala členkou divadla D 34 E. F. Buriana, kde získala řadu významných rolí a vystupovala také ve voicebandu.[3] Po zatčení E. F. Buriana a ukončení činnosti divadla v březnu roku 1941 převzala většinu souboru D 41 (Vladimír Šmeral, Emil Bolek, Marie Burešová, Jiřina Stránská, Bohuslav Machník, Lola Skrbková a další)[4] Městská divadla pražská/Divadlo na Vinohradech a soubor dále vystupoval na scéně Divadla Na Poříčí. Zde hrála M. Burešová až do konce války, resp. do 1. září 1944, kdy byla divadla nacisty uzavřena. V roce 1940 krátce hostovala v Honzlově Divadélku pro 99[5][6] a také v Horáckém divadle, v tehdejší době přechodně působícím v Třebíči.[7]

V sezóně 1945/1946 znovu krátce spolupracovala s E. F. Burianem jako členka souboru jeho D 46. Na konci sezóny však spolu s dalšími osmnácti členy (mj. Skrbková, Machník, Bolek aj.) z divadla odešla.[8]

V letech 1946 až 1967 byla členkou souboru činohry Národního divadla v Praze (později zde hostovala až do své smrti), kde vytvořila za dobu působení více než 100 rolí.[9]

Další činnost

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1938 vystupovala ve filmu a později i v televizi.

Pro svůj hlasový projev se věnovala rovněž recitaci a spolupracovala s rozhlasem. V roce 1938 doprovodila film Jiřího Weisse Naše země recitací veršů společně s Ladislavem Boháčem a Karlem Beníškem. Spolu s Karlem Högerem vystupovala v roce 1944 v pásmu recitací Stará milostná poezie v Ústřední knihovně v Praze.[10] S Vladimírem Šmeralem uváděla ve Smetanově síni Obecního domu v roce 1944 matiné s názvem Profily. Její recitace je zachycena i na gramofonových deskách (např. Marie Pujmanová: Milióny holubiček nebo dvě scény s V. Šmeralem z Nezvalovy Manon Lescaut).

Ve druhé polovině okupace působila jako pedagog v dramatickém oddělení Pražské konzervatoře. Jejími kolegy zde byli díky řediteli oddělení M. Hallerovi i další nově přijatí učitelé střední generace, např. Jiří Frejka, František Salzer, Miloš Nedbal, Jiří Plachý, Joe Jenčík, František Tröster a další.[11] Svůj podpis připojila pod výzvu prokomunistické inteligence Kupředu, zpátky ni krok!, jež byla publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[12]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Nejaktuálnější a také nejatraktivnější ženský typ Burianova divadla vytvářela Marie Burešová, štíhlá rusovlasá herečka exotické krásy...Křehce koketní Manon v dramatu Nezvalově jí přinesla zcela mimořádný úspěch. Nebyl snad tehdy v okupovaných českých zemích v široké kulturní obci nikdo, kdy by nevěděl, že hraje tuto roli. Po uzavření Déčka přiřadila k svým hrdinkám zejména princeznu Turandot ve stejnojmenné Gozziho hře...V Národním divadle, kam přišla v roce 1946, se však její vyhraněné avantgardní herectví těžko uplatňovalo, i když se snažila přizpůsobit realistickému slohu souboru. Její snový stylizovaný hlasový projev, blížící se zpěvu, který vždy nadřazovala ostatním prostředkům, působil zde cize. I tak ovšem na této scéně vytvořila některé pozoruhodné role. “
— František Černý [13]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Divadelní role, výběr

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie, výběr

[editovat | editovat zdroj]
  • 1938 Pod jednou střechou, režie M. J. Krňanský
  • 1938 Škola základ života, role: profesorka Božena Lachoutová, režie Martin Frič
  • 1939 Muž z neznáma, děvče z přístavu, režie Martin Frič
  • 1941 Pražský flamendr, baronesa Kajetána, režie Karel Špelina
  • 1943 Experiment, recitátorka, režie Martin Frič
  • 1948 Dvaasedmdesátka, dvojrole – Julča Ramešová a herečka Burešová), režie Jiří Slavíček
  • 1959 Křižovatky, matka, režie Pavel Blumenfeld
  • 1961 Magdalena Dobromila Rettigová, režie František Filip
  • 1962 Zdravý nemocný, Belina, režie Jaromír Pleskot (záznam divadelního představení)
  • 1970 Případ Mauritius, režie Jaroslav Balík
  • 1971 Hříchy mládí, režie Jaromír Borek

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ B. Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 58.
  2. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 52
  3. ↑ Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 166
  4. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 16, ISBN 978-80-200-1502-0
  5. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 458.
  6. ↑ Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 193.
  7. ↑ Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 172.
  8. ↑ Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 76, ISBN 978-80-200-1502-0
  9. ↑ Národní divadlo v Praze: http://archiv.narodni-divadlo.cz/ Archivováno 31. 8. 2020 na Wayback Machine.
  10. ↑ Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 371–2, ISBN 80-204-0493-7
  11. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 525
  12. ↑ VEBER, Václav. Osudové únorové dny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2008. 426 s. ISBN 978-80-7106-941-6. S. 327. 
  13. ↑ František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 212
  14. ↑ Jaroslav Kladiva: E. F. Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 143
  15. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 450

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Burešová&oldid=24290894“