Přeskočit na obsah

Marie-José Natová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marie-José Natová
Marie-José Nat na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes (2002)
Marie-José Nat na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes (2002)
Rodné jménoMarie-José Benhalassa
Narození22. dubna 1940
Bonifacio, Francie
Úmrtí10. října 2019 (ve věku 79 let)
Paříž, Francie
Místo pohřbeníBonifacio cemetery
Alma materSimonův kurz
Aktivní roky1960–2006
ChoťRoger Dumas (1960–1961)
Michel Drach (1964–1981)
Cyrus Rezvani (2005–2019)
Partner(ka)Victor Lanoux
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie-José Natová, nepřechýleně Marie-José Nat, rodným jménem Marie-José Benhalassa (22. dubna 1940, Bonifacio, Francie – 10. října 2019, Paříž[1]) byla francouzská filmová, televizní a divadelní herečka.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Původ a mládí kariéra

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se jako Marie-José Benhalassa rodičům na Korsice v roce 1940. Její otec Abdelkader Benhalassa (nar. 1897) byl původem Berber z Kabylie v Alžírsku. Sloužil jako voják z povolání ve francouzské armádě. Její matka se jmenovala za svobodna Vincentine Biancarelli, povoláním pastýřka, která se narodila v roce 1911 v korsickém Bonifacio a zemřela roku 1983 v Andilly.[2]

Do svých 15 let žila na Korsice s rodiči, pak se rodina přestěhovala do Paříže. Marie-José zde velmi brzy upoutala svým zjevem pracovníky z umělecké branže a začala dostávat nabídky na práci modelky.

Herecká kariéra

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1955 vyhrála konkurs časopisu Lectures d'Aujourd'hui a stala se partnerkou herce Jean-Claude Pascala ve fotorománu L'Amour est un sogne (Láska je sen). Jean-Claude Pascal také vymyslel pro začínající herečku pseudonym Nat (natte je francouzský výraz pro pletenec vlasů), podle copů, které rámovaly její tvář. Následně se objevila i v malé, téměř komparzní, roli ve filmové adaptaci románu Le crime et le châtiment (Zločin a trest). Po těchto prvních zkušenostech v umělecké profesi začala navštěvovat známou hereckou školu René Simona. První velkou hereckou roli jí nabídl v roce 1959 režisér Denys de La Patellière ve filmu Rue des Prairies (Luční ulice). Ztvárnila roli dcery hlavního hrdiny, kterým byl Jean Gabin.

Jako začínající hvězdě jí v roce 1960 věnoval titulní stranu časopis Télé 7 jours (původně vycházející pod názvem 7 jours). Ve stejném roce se seznámila s osudovým mužem, režisérem Michelem Drachem, pod jehož vedením vytvořila v dalších letech své nejlepší filmové role, například ve filmu s názvem Amélie ou le Temps d´aimer (Amélie aneb čas na lásku) z roku a ve snímcích Les Violons du bal (Plesové housle) z roku 1974 nebo Le Passe simple (Vlastní minulost neznámá) z roku 1977. Za role ve dvou posledně jmenovaných filmech též získala na filmových festivalech ocenění jako nejlepší herečka v hlavní roli. Spolupracovala i s jinými významnými režiséry a byla partnerkou známých filmových herců a hereček. V kriminálním filmu La Vérité (Pravda) hrála spolu s Brigitte Bardotovou dvojici sester různých povah a ve filmu La Menace (Hrozba) byla filmovou partnerkou herce Roberta Hosseina. V roce 1967 se ve filmu Dacii (Dákové) představila spolu s Pierrem Bricem.

V letech 1963–1964 jí režisér André Cayatte nabídl další velkou filmovou příležitost v úspěšném dvojfilmu La Vie conjugale (Manželský život). Kromě toho ztvárnila herečka v 60. letech i řadu menších rolí v tehdy oblíbeném žánru povídkových filmů, například ve filmu La Française et l'Amour (Francouzka a láska) a dalších. Jedním z posledních filmů, ve kterém hrála, bylo válečné drama z roku 1998 Train de vie (Vlak života). Potom se Marie-José Nat věnovala především divadlu a práci pro televizi.

Po celou dobu své kariéry, až do roku 2006, natáčela herečka také televizní filmy a seriály. Mezi ty nejznámější patřily seriály Les Gens de Mogador (Lidé z Mogadoru) z roku 1972 a Les Rosenberg ne doivent pas mourir (Rosenbergovi nesmějí zemřít) z roku 1975 o osudu manželů Ethel a Julia Rosenbergových.

Pro divadlo ji objevil režisér a herec Raymond Rouleau. Na jevišti zaujala svými výkony ještě v době studií. Následovaly role v řadě divadelních inscenací na různých pařížských divadelních scénách. Mimořádným úspěchem byla hra Voisin Voisine (Dva na schodišti), ve které hrála po boku herce Victora Lanouxe v divadle Théâtre du Palais-Royal.

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1960 se vdala za hereckého kolegu Rogera Dumase, manželství ale skončilo po roce rozvodem. V roce 1964 se provdala podruhé za filmového režiséra Michela Dracha, se kterým prožila téměř 20 let života a stala se jeho filmovou múzou. Do jejich manželství se narodili tři synové – David, Julien a Aurélien. V roce 1981 se rozvedli a na dlouhou dobu se stal jejím životním partnerem herec Victor Lanoux, se kterým se sblížila při filmování. Spolu se pak věnovali především divadlu.

Dalším mezníkem v jejím soukromém životě se stal rok 2005, kdy se setkala s ovdovělým dlouholetým známým, hercem a písničkářem íránského původu Sergem Rezvanim a provdala se za něho. Spolu žili na Korsice v hereččině rodném městě Bonifaciu.

V roce 2012 vyjádřila svůj souhlas s výzvou 18 francouzských umělců a intelektuálů na podporu prezidentského kandidáta Nicolase Sarkozyho.[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Filmografie (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Celovečerní filmy

[editovat | editovat zdroj]
  • Rue des prairies, režie: Denys de La Patellière, 1959
  • La Française et l'Amour, povídka: Le Mariage, režie: René Clair, 1960
  • La Vérité, režie: Henri-Georges Clouzot, 1960
  • Amélie ou le Temps d'aimer, režie: Michel Drach, 1960
  • Jean-Marc ou la Vie conjugale, režie: André Cayatte, 1963
  • Françoise ou la Vie conjugale, režie: André Cayatte, 1964
  • Dacii, režie: Sergiu Nicolaescu, 1967
  • Les Violons du bal, režie: Michel Drach, 1973
  • Le Passé simple, režie: Michel Drach, 1977
  • Rio Negro, režie: Atahualpa Lichy, 1990
  • Train de vie, režie: Radu Mihaileanu, 1998

Televizní filmy a seriály

[editovat | editovat zdroj]
  • Le Mariage de Figaro, režie: Marcel Bluwal, 1961
  • Hélène ou la joie de vivre, režie: Claude Barma, 1968
  • Les Gens de Mogador, režie Robert Mazoyer, 1972
  • Les Rosenberg ne doivent pas mourir, režie: Stellio Lorenzi a Alain Decaux, 1975
  • Le Clan, režie: Claude Barma, 1988
  • La Mort a dit peut-être, režie: Alain Bonnot, 1990
  • Deux mamans pour Noël, režie Paul Gueu, 1998
  • Colette, une femme libre, režie: Nadine Trintignant, 2004
  • L'Oncle de Russie, režie: Francis Girod, 2006

Divadlo (výběr)

[editovat | editovat zdroj]
  • Virage dangareux, režie: John Boynton Pristley, Théâtre Michel, 1958
  • Blaise, režie: Claude Magnier, Théâtre des Nouveautés, 1959
  • Médor, režie: Roger Vitrac, Studio des Champs-Élysées, 1966
  • Désiré, režie: Sacha Guitry, Théâtre Édouard VII, 1984
  • Voisin Voisine, režie: Jean-Michel Rouzière, Théâtre du Palais-Royal, 1985
  • Avec ou sans arbres, režie: Jeannine Worms, Théâtre Hébertot, 1990

Fotoromány

[editovat | editovat zdroj]
  • L'amour est un songe, v časopise Lectures d'Aujourd'hui, 1955, v Itálii vydáno pod názvem Tristezza di un tempo perduto, v časopise Boléro Film 1958
  • Notre amour est sans issue, v časopise Lectures d'Aujourd'hui, 1957

Autobiografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Je n΄ai pas oublié (Nezapomněla jsem), 2006

Ocenění nejlepší herečka

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ L'actrice Marie-José Nat est décédée à l'âge de 79 ans. www.corsematin.com [online]. [cit. 2019-10-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-10-10. (francouzsky) 
  2. ↑ NATOVÁ, Marie-José. Je n'ai pas oublié. Paříž: Plon, 2006. 166 s. ISBN 2259196632. (francouzsky) 
  3. ↑ VALERIO, Ivan. Le choix de la vérité [online]. lafranceforte.fr, 2012 [cit. 2013-05-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-08. (francouzsky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie-José_Natová&oldid=23272790“