Marc Chagall

Marc Chagall
	Marc Chagall (4. července 1941)
Rodné jméno	Моисей Хацкелевич Шагал, Мовша Хацкелевич Шагал a Moïche Zakharovitch Chagalov
Narození	24. červnajul. / 6. července 1887greg.; Ljozna
Úmrtí	28. března 1985 (ve věku 97 let); Saint-Paul-de-Vence
Místo pohřbení	Cimetière de Saint-Paul-de-Vence
Národnost	Židé
Alma mater	School Yehuda Pen in Vitebsk; Académie de La Palette
Povolání	malíř, tiskař, básník, litograf, designér, grafik, ilustrátor, scénograf, sochař, projektant, keramik a kreslíř
Manžel(ka)	Bella Rosenfeld (1915–1944); Virginia Haggard (1945–1952); Valentina Brodsky (1952–1985)
Děti	David McNeil; Ida Chagall
Významná díla	Behind the House; Hommage à Apollinaire; Já a vesnice; Chagall Windows; Chagall Lounge
Ovlivněný	Niko Pirosmani; Henri Matisse; Pablo Picasso; Paul Gauguin; Marìja Ovksentìjivna Pryjmačenko
Ocenění	Carnegieho cena (1939); Erasmova cena (1960); čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě (1975); velkokříž Řádu čestné legie (1977); Wolfova cena za umění (1981); honorary doctor of the Catholic University of Louvain; Jakir Jerušalajim; … více na Wikidatech
Webová stránka	www.marcchagall.com
	multimediální obsah na Commons
	citáty na Wikicitátech
	Seznam děl v databázi Národní knihovny
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marc Chagall (vlastním jménem Мойша Хацкелевич Шагалов, Mojša Chackelevič Šagalov,^[1] později i Марк Захарович Шагалoв, Mark Zacharovič Šagalov, 24. června^jul./ 6. července 1887^greg. Ljosna u Vitebska, Ruské impérium, dnes Bělorusko – 28. března 1985, Saint-Paul-de-Vence, Francie) byl židovský bělorusko-francouzský malíř. Měl vlastní umělecký styl skládající se z expresionismu, symbolismu a kubismu. Někdy je zařazován mezi surrealisty.^[2]

Život

Narodil se v rodině židovského venkovského obchodníka se zemědělskými produkty jako nejstarší z devíti dětí. Dětství prožil sice v chudobě, ale šťastně a vzpomínky na ně se prolínají celým jeho dílem.

V letech 1898–1905 studoval na Prvním vitebském čtyřletém učilišti. Získal tradiční židovské vzdělání ve staroruštině, učil se talmud a tóru. Jeho prvním učitelem malby byl kolem roku 1906 vitebský umělec Jehuda Pen. O několik měsíců později, v roce 1907, se přestěhoval do Petrohradu. Zde studoval v Kreslířské škole Společnosti umění, vedené malířem Nikolajem Rerichem, pro svůj talent byl přijat rovnou do třetího ročníku. Setkával se zde s umělci různých směrů. V letech 1908–1910 studoval u Léona Baksta a studium si prodloužil ještě na léta 1910–1911 u Jelizavety Nikolajevny Zvancevové (1864–1921).

Toto období nebylo lehké – Židé mohli přebývat v Petrohradu pouze na povolení a on sám byl dokonce krátce vězněn. V Petrohradu zůstal až do roku 1910. Pravidelně se však vracel do své rodné vsi, kde se v roce 1909 setkal se svou budoucí manželkou, Bellou Rosenfeldovou.

V té době se mu podařilo prosadit se jako umělec, odešel do Paříže, aby byl blíže komunitě umělců na Montparnassu. Přátelil se s Guillaumem Apollinairem, spolupracoval s fauvisty. V roce 1914 se vrátil do Vitebsku a do roka se oženil se svou snoubenkou Bellou. V roce 1916 se novomanželům narodila dcera Ida.

Aktivně se účastnil Říjnové revoluce v roce 1917. Sovětské ministerstvo kultury jej jmenovalo pověřencem pro umění ve Vitebské gubernii; založil zde střední uměleckou školu. Avšak politicky si za socialistického režimu příliš dobře nevedl. V roce 1920 se s manželkou přestěhovali do Moskvy, v roce 1923 se vrátil zpět do Paříže. V té době vydal paměti v jazyce jidiš, původně napsané v ruštině a přeložené Bellou do francouzštiny. V jidiš psal i různé články a poezii, které vycházely především v novinách. V roce 1937 se stal francouzským občanem.

Když během druhé světové války okupovali nacisté Francii a začali deportovat Židy, Paříž opustil. Ukryli se s manželkou v Marseille a poté za pomoci amerického novináře Variana Frye uprchli z Francie přes Španělsko a Portugalsko, aby se v roce 1941 usadili ve Spojených státech amerických, kde žili až do roku 1948.

2. září 1944 po nemoci zemřela jeho žena Bella, jeho souputnice životem a inspirace mnohých maleb. O dva roky později se vrátil do Evropy. Do roku 1949 pobýval v Provence a téhož roku se podílel na vzniku nevládního antifašistického hnutí.

Z deprese, která jej tou dobou skličovala, mu pomohlo seznámení s Virginií Haggardovou, s níž žil a měl syna, a zakázky na divadelní scény a kostýmy, které jejím prostřednictvím dostával. V těchto radostných letech se vrátil k jasným pastelovým barvám a uvolněné kompozici. Díla z tohoto období se tematicky věnují lásce a radosti ze života, s postavami tvarovanými do rozvlněných křivek. Začal se rovněž věnovat sochařství, keramice a sklomalbě.

V roce 1952 se znovu oženil – s Valentinou Brodskou. Několikrát pobýval v Řecku i ve střední Evropě. Vytvořil návrhy biblického cyklu pro chrámová okna kostela sv. Štěpána v Mohuči. V roce 1957 navštívil Izrael. Zde v roce 1960 vytvořil barevná okna pro jeruzalémskou synagogu při nemocnici Hadassah Ein Kerem.

Zemřel ve věku 97 let ve Francii, v Saint-Paul de Vence; je pochován na tamním hřbitově. Jeho hrob se nachází v nejzápadnější řadě od vstupní branky.

Dílo

Jeho dílo bylo ovlivněno jednak dětskými a jednak židovsko-ruskými mytickými a náboženskými představami. Inspiroval se také životem běloruského lidu. V šedesátých a sedmdesátých letech se pustil do rozsáhlých projektů spojených s výzdobou veřejných institucí i náboženských staveb.

Jeho dílo je možno zařadit hned do několika kategorií moderního umění. V Paříži před první světovou válkou byl členem avantgardních uměleckých hnutí. Jeho pojetí se však těmto směrům, jako kubismus a fauvismus, vždy poněkud vymykalo. Úzce spolupracoval s tzv. pařížskou školou a jejími představiteli, včetně Amedea Modiglianiho.

Jeho obrazy překypují vzpomínkami na dětství a velice živými barvami. Chagall sám sebe (někdy společně se svou ženou) stylizoval do role pozorovatele, který se dívá na svět skrz okno z barevného skla.

Knižní ilustrace

Dělal ilustrace k mnoha knihám, ze nejzdařilejší bývají považovány ilustrace Gogolových Mrtvých duší (Paříž 1923–1927), La Fontainových Bajek (Paříž 1927–1936) a Bible (Paříž 1931–1936).

Nejznámější díla

Mladá žena na lehátku, 1907, soukromá sbírka
Svatba, 1910
Já a vesnice, 1911, Muzeum moderního umění v New Yorku
Houslista, 1911–1914, Kunstsammlung NRW, Düsseldorf
Adam a Eva, 1912
Narozeniny, 1915
Zelený houslista, 1923–1924, Guggenheimovo muzeum, New York
Ženský akrobat, 1930, Národní muzeum moderního umění, Paříž
Samota, 1933, Telavivské muzeum umění
Sen o letním slunovratu, 1939
Kolem ní, 1945
Svatební svícen, 1945
Milovníci na rudém nebi, 1950
Král David, 1961
Zelená noc, 1952
Exodus, 1952–1966
Bastila, 1953
Most na Séně, 1954, Hamburger Kunsthalle
Přechod přes rudé moře, 1955
Autoportrét, 1959–1960
Válka, 1964–1966, Dům umění Curych
Job, 1975
Biblické poselství (17 obrazů), Musée National Marc Chagall, Nice
Žlutý osel, 1979
Velká přehlídka, 1979–1980, Pierre Matisse Gallery, New York

Malby na okna

Několikrát přijal zakázku na malování na okna. Veškeré malby tohoto typu byly církevní zakázky a jednalo se o biblické výjevy. Jejich provedení je odborníky považováno za velice kvalitní.

Nástěnné malby

Nejvíce se proslavil nástěnnými malbami v Metropolitní opeře v New Yorku a v Opeře v Paříži.

Odkazy

Reference

↑ Matthieu Dhennin. Le lexique subjectif d'Emir Kusturica: portrait d'un réalisateur. [s.l.]: L'AGE D'HOMME, 2006. Dostupné online. ISBN 978-2-8251-3658-4. S. 22–.
↑ JEBAVÁ, Jana. Úvod do arteterapie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-394-6. S. 82.

Literatura

COMAY, Joan; COHN-SHERBOK, Lavinia. Who's Who in Jewish History: After the Period of the Old Testament. London: Routledge, 2002. 407 s. Dostupné online. ISBN 978-0415260305. (anglicky)
VYKOUPIL, Libor. Ecce homo : z rozhlasových fejetonů. Brno: Julius Zirkus, 2004. 312 s. ISBN 80-903377-0-8.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Marc Chagall na Wikimedia Commons
Osoba Marc Chagall ve Wikicitátech
Catalogue raisonné of the graphic work
Marc Chagall: A Virtual Art Gallery Archivováno 7. 3. 2007 na Wayback Machine.

[Dhennin2006-1] Matthieu Dhennin. Le lexique subjectif d'Emir Kusturica: portrait d'un réalisateur. [s.l.]: L'AGE D'HOMME, 2006. Dostupné online. ISBN 978-2-8251-3658-4. S. 22–.

[2] JEBAVÁ, Jana. Úvod do arteterapie. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1997. ISBN 80-7184-394-6. S. 82.

[1]

[2]