Mandátní území
Mandátní území byla mezi lety 1919–1946 území, odebraná Německé a Osmanské říši, jež v 1. světové válce patřily k poraženým, a svěřená mandátem Společnosti národů do dočasné správy několika jejím členským státům z řad vítězných, obvykle koloniálních mocností (které již během války dotyčná území obsadily). Mateřské země měly mandátní území – v podstatě kolonie – spravovat do té doby, než bude tamní obyvatelstvo připraveno na samostatnost. Rozlišovaly se 3 typy mandátních území, podle plánů, které s nimi mateřské země měly: A, B a C.
V roce 1946 po založení Organizace spojených národů (OSN) nahradila mandátní území tzv. poručenská území OSN (kromě Jihozápadní Afriky, jíž Jihoafrická unie, později Jihoafrická republika odmítla status poručenského území přiznat a dál ji ovládala z titulu mandátu).
Mandátní území typu A
[editovat | editovat zdroj]Mandátní území typu A byla bývalá území Osmanské říše (kromě Hidžázu), která byla obsazena za války vojsky Dohody. Mandátoři měli za úkol přivést tato území v dohledné době k nezávislosti, protože byla považována za natolik vyspělá, aby zvládla řízení nového samostatného státu. Do konce 2. světové války však získal nezávislost pouze Irák a Libanon, u ostatních bylo předání správy do vlastních rukou pod různými důvody oddalováno.
Britské:
- Irák – získal nezávislost roku 1932
- Palestina – v září 1922 Velká Británie toto území rozdělila na Palestinu a Zajordánsko. Obě území získala nezávislost až po 2. světové válce: Transjordánsko se roku 1946 stalo Jordánskem a v části Palestiny byl v roce 1948 vyhlášen Stát Izrael.
Francouzské:
- Sýrie a Libanon – od Sýrie byl roku 1925 Francouzi oddělen Velký Libanon, následujícího roku vyhlášený za republiku (jež se skutečně samostatnou stala až roku 1944); dále byl z území Velké Sýrie roku 1937 vydělen Alexandrettský sandžak, aby se stal formálně samostatným Hatayským státem, roku 1939 anektovaným Tureckem, které si na něj dlouho činilo nároky. Takto okleštěná Sýrie se osamostatnila roku 1946, když odešla francouzská vojska.
Mandátní území typu B
[editovat | editovat zdroj]Mandátní území typu B byly bývalé německé kolonie v subsaharské Africe (kromě Německé jihozápadní Afriky). Území zahrnovala Togoland, Kamerun a Německou východní Afriku. Samostatnost těchto území se předpokládala ve vzdálené budoucnosti.[1]
- Britské:
- Tanganika – součást německé východní Afriky
- Severozápadní část německé kolonie Kamerun
- Západní část německé kolonie Togoland – připojena k britské kolonii Ghaně
Belgické:
- Ruanda-Urundi – součást Německé východní Afriky, území dnešní Rwandy a Burundi
Mandátní území typu C
[editovat | editovat zdroj]Mandátní území typu C byly bývalé německé kolonie a protektoráty v Pacifiku a Německá jihozápadní Afrika. Stejně jako u bývalých německých afrických kolonií se samostatnost těchto území předpokládala snad jen ve vzdálené budoucnosti. Správa mandátních území zakazovala stavbu opevnění na ostrovech, ale to např. Japonce nezajímalo a některé ostrovy opevnili. Britská mandátní území byla svěřena Austrálii a Novému Zélandu.[1]
Japonské:
- Mandátní území Tichomořské ostrovy – území dnešních Palau, Mikronésie (souostroví Karolíny), Severních Marian a Marshallových ostrovů.
Australské:
- Teritorium Nová Guinea – Německá Nová Guinea, severní část území dnešní Papuy Nové Guiney (Země císaře Viléma), Bismarckovo souostroví a ostrovy Bougainville a Buka v souostroví Šalomounovy ostrovy.
-
Pod společnou správou Austrálie, Nového Zélandu a Velké Británie:
- ostrov Nauru – bývalý německý protektorát, část německé kolonie Německé Nové Guiney
- Novozélandské:
Jihoafrické:
- Jihozápadní Afrika – bývalá Německá jihozápadní Afrika, dnešní Namibie
Reference
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Mandátní území na Wikimedia Commons
