Malachit
| Malachit | |
|---|---|
 Surový malachit | |
| Obecné | |
| Kategorie | Minerál |
| Chemický vzorec | Cu2(OH)2CO3 |
| Identifikace | |
| Barva | zelená až tmavě zelená |
| Vzhled krystalu | krápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý |
| Soustava | jednoklonná |
| Tvrdost | 3,5 až 4 |
| Lesk | matný, hedvábný až skelný |
| Štěpnost | dokonalá podle {201}, dobrá podle {010} |
| Index lomu | nα=1,655 nβ=1,875 nγ=1,909 |
| Vryp | světle zelený |
| Hustota | 3,9 g ⋅ cm−3 |
| Rozpustnost | rozkládá se v HCl[1] |
Malachit je uhličitan mědi s OH skupinou.[2] Malachit má zpravidla zelenou barvu, která se může pohybovat v odstínech od světle zelené až po černozelenou. Je neprůhledný.[2] Nejčastěji se vyskytuje v podobě práškovitých, zemitých, vrstevnatých, ledvinitých a krápníkovitých agregátů. Příležitostně také ve formě malých sloupcovitých a jehlicovitých krystalů. Jeho výskyt je vázán na oblasti výskytů sulfidů mědi, např. chalkopyrit, jejichž přeměnou vzniká.
Historie
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Dekorativní kámen: Malachit se objevoval již ve starověkém Egyptě, kde se využíval k řezbě sošek, amuletů a kamejí. Také Řekové a Římané jej znali a užívali hojně ve šperku. Dále mletý malachit sloužil líčidlo s údajnými ochrannými účinky, také při nemocech očí. V lékařství se až do 18. století užíval pro údajné podpůrné účinky při růstu dětí a pro utišení bolesti. Byzantský císař Justinián dal malachitové sloupy použít v interiéru chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. V roce 1635 byla objevena bohatá ložiska malachitu na Urale[3] a v průběhu 18. století se malachitové nádoby, desky stolů a inkrustace kabinetů staly typicky ruskými produkty glyptiky a marketérie. Nejvýznamnější sbírku shromáždil rusky car Petr I. Veliký v Zimním paláci v Petrohradu. Populární malachitové kameje se objevily v období klasicismu v Itálii i ve Francii.
Technické využití: Malachit byl od starověku používán také jako minerální pigment v zelených barvách. Sloužil jako barvivo k malbě, býval označován jako méně výrazná ruda mědi. Je velmi citlivý na kyseliny a kolísání v barvě. V 19. století v oblastech s vyšší akumulací byl využíván jako méně významná ruda mědi,[2] jelikož obsahuje až 55 % [1] až 57,4 %[4] mědi. Nacházen byl na většině mědnatých ložisek, dříve byl nazýván skalní zeleň.[1]
Název minerálu pochází z řeckého slova malache označující sléz a sytě zelenou barvu.[4]
Vznik
[editovat | editovat zdroj]Tvoří se v alteračních a oxidačních oblastech ložisek měděných rud[5], často se sekundárními minerály včetně azuritu, kde vzniká přímo z roztoků.[4] Zjednodušeně se dá říci, že malachit vzniká na místech, kde dochází ke zvětrávání rud mědi a z jistého pohledu tak vzniká i na měděných střechách při jejich zvětrávání.[1] Často se tak vyskytuje jako povlak na jiných horninách a minerálech, ale může tvořit také krápníky.[4]
Vlastnosti
[editovat | editovat zdroj]- Fyzikální vlastnosti: Tvrdost 3,5–4, krápníkovitý, vláknitý, kulovitý, jehličkovitý, hustota 3,9 g/cm³, štěpnost dokonalá podle {201} a dobrá podle {010}, lom – nepravidelný až lasturnatý.
- Optické vlastnosti: Barvu má velmi zelenou až tmavě zelenou, vryp světle zelený, lesk skelný, matný, v některých případech hedvábný.
- Chemické vlastnosti: Složení: Cu 57,48 %, C 5,43 %, H 0,91 %, O 36,18 %, šumí v HCl.
Výskyt
[editovat | editovat zdroj]- Česko
- Příbram[5]
- Podkrkonoší[5] – vyskytuje se v permských sedimentech, kde tvoří nesouvislé horizonty.
- Měděnec a vrch Mědník
- svět – Rusko (Ural), Demokratická republika Kongo,[2] Namibie, Mexiko, Wales, ve Spojených státech obzvláště v Arizoně
Parageneze
[editovat | editovat zdroj]V časté asociaci s azuritem, atacamitem, aurichalcitem, brochantitem, kalcitem, chalcedonem, chryzokolem, kupritem, limonitem, tenoritem a wadem
Využití
[editovat | editovat zdroj]Malachit se od starověku[4] až dodnes využívá pro dekorativní účely a jako šperkařský kámen.[2][5] Dříve se rozemletý malachit používal i jako líčidlo.[4]. Ve špercích z Turecka a Ruska bývá využíván efekt spojení malachitu s tyrkysem.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d Mineraly.org – MALACHIT [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-05-16.
- ↑ a b c d e Velebil.net – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné online.
- ↑ Rudolf Ďuďa, Luboš Rejl: Drahé kameny. Avicenum 1997, s. 260–263
- ↑ a b c d e f ŘÍDKOŠIL, Tomáš. Krkonoše – Jizerské hory – Malachit [online]. [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-10-05.
- ↑ a b c d Natur.cuni.cz – Malachit a azurit [online]. Karlova univerzita [cit. 2008-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-11.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Malachit na Wikimedia Commons - (anglicky) Malachit na webu mindat.org
- (anglicky) Malachit na webu Webmineral.com
- (německy) Malachit v atlasu minerálů
