Magnentius

Magnentius
Magnentius
Narození	303; Amiens
Úmrtí	11. srpna 353 (ve věku 49–50 let); Lyon
Povolání	politik
Choť	Justina
Příbuzní	Decentius (sourozenec)
Funkce	Roman usurper (350–353); římský senátor; římský konzul
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Flavius Magnus Magnentius (kolem 303,^[1] Ambianum – 10. srpna 353, Lugdunum) byl římský vojevůdce a vzbouřenec proti císaři Constantovi. Od 18. ledna 350 až do své sebevraždy v roce 353 ovládal západní polovinu římské říše.

Původ a kariéra

Magnentius byl z poloviny barbarského původu, po otci měl britské, po matce francké kořeny.^[2] Vychován byl spolu se svým bratrem Decentiem k pohanské víře, které zůstal věrný po celý život.^[3] Ze soudobých zpráv není jasné, kdy a za jakých okolností vstoupil do armády, ve vojenských strukturách však udělal rychlou kariéru, naposledy v hodnosti protectora a comita rei militaris. Jeho manželka Justina pocházela z rodiny místodržitele v Picenu, senátora Justa. Svazek zůstal bezdětný, údajně pro Justinino mládí. Děti Justina měla až se svým druhým mužem císařem Valentinianem I.).^[4]

Revolta a uchvácení moci

Na přelomu let 349 a 350 se v armádě projevovala silná nespokojenost s vládou císaře Constanta, syna Konstantina Velikého, který spravoval západní provincie římské říše. Vytvořily se podmínky pro spiknutí a násilný převrat, jehož organizace se ujal Constantův comes rerum privatarum Marcellinus. Magnentius se jím nechal přesvědčit, aby přijal purpur, a 18. ledna 350 byl v Autunu proklamován za císaře. Constanta, jehož všichni opustili, brzy nato dopadl a zabil oddíl lehké jízdy v předhůří Pyrenejí.^[5]

V západních provinciích dosáhl Magnentius rychlého uznání, v neposlední řadě díky své náboženské toleranci. Dal obsadit Itálii a spolu se svým bratrem Decentiem nastoupil konzulát.^[6] Jeho snahy, aby převrat akceptoval východní císař Constantius II. (Constantův bratr), neuspěly. Constantius naopak přerušil válku s Persií a chystal se vytáhnout na západ. Počátkem roku 351 jmenoval ohrožený Magnentius bratra Decentia caesarem.

V boji s Constantiem II. dosáhly Magnentiovy legie v létě 351 několika úspěchů, avšak v bitvě u Mursy 28. září byly rozhodně poraženy. Magnentius se stáhl do severní Itálie, aby zde shromáždil novou armádu. V roce 352 byl nucen uprchnout do Galie.^[7] Po další porážce v roce 353 spáchal vzhledem k bezvýchodné situaci sebevraždu.^[8]

Poznámky

↑ Epitome de Caesaribus 42, 6.
↑ Prosopography of the Later Roman Empire, sv. 1, s. 532.
↑ Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Magnentius, sloupec 883.
↑ Kleine Pauly, sv. 3, článek Iustina, sloupec 19.
↑ Epitome de Caesaribus 42; Zósimos 2, 42; Zonaras 13, 6; Chronica minora 1, 237.
↑ Dalšího bratra Desideria zmiňuje jen Zonaras 13, 9 – pravděpodobně jde o omyl.
↑ Zosimos 2, 53; Iulianus, Oratio 1, 38; 2, 71n.
↑ Sókratés Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 32; Sozomenos 4, 7; Zonaras 13, 9.

Literatura

ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8.
GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Magnentius na Wikimedia Commons
Galerie Magnentius na Wikimedia Commons
(anglicky) Magnentiova biografie od M. DiMaia

[1] Epitome de Caesaribus 42, 6.

[2] Prosopography of the Later Roman Empire, sv. 1, s. 532.

[3] Der Kleine Pauly, sv. 3, článek Magnentius, sloupec 883.

[4] Kleine Pauly, sv. 3, článek Iustina, sloupec 19.

[5] Epitome de Caesaribus 42; Zósimos 2, 42; Zonaras 13, 6; Chronica minora 1, 237.

[6] Dalšího bratra Desideria zmiňuje jen Zonaras 13, 9 – pravděpodobně jde o omyl.

[7] Zosimos 2, 53; Iulianus, Oratio 1, 38; 2, 71n.

[8] Sókratés Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 32; Sozomenos 4, 7; Zonaras 13, 9.

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]