Přeskočit na obsah

Ludvík II. Bourbonský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Ludvík II. Bourbonský
Narození4. srpna 1337
Úmrtí19. srpna 1410 (ve věku 73 let)
Montluçon
PohřbenKlášter Souvigny
ManželkaAnna z Auvergne
PotomciJan I. Bourbonský a Louis de Bourbon
OtecPetr I. Bourbonský
MatkaIzabela z Valois
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ludvík II. Bourbonský (francouzsky Louis II de Bourbon, 4. února 133710. srpna 1410 Montluçon) byl vévoda bourbonský, hrabě z Clermontu a Forezu a švagr krále Karla V.

Byl synem bourbonského vévody Petra I. a Isabely, dcery dcera Karla z Valois, zakladatele dynastie Valois. Po otci zdědil sklony k duševnímu onemocnění[1] a po jeho smrti na bitevním poli se roku 1356 stal vévodou bourbonským. Roku 1360 byl po uzavření tzv. míru v Bretigny jedním ze čtyřiceti rukojmích, kteří putovali výměnou za francouzského krále Jana na anglický dvůr a tam v poměrném blahobytu setrval až do roku 1366.

Po návratu musel obnovit svou autoritu ve vévodství a roku 1371 oženil s Annou z Auvergne, hraběnkou z Forezu a pak se na Pyrenejském poloostrově zúčastnil boje proti Maurům. Jindřich II. Kastilský chtěl křižáky využít ve válce proti Portugalsku, což Ludvík odmítl a vrátil se zpět do Francie. Po návratu bojoval v Normandii proti Karlovi Navarrskému. Na přelomu let 1377 a 1378 se zúčastnil slavnostního přivítání císaře Karla IV. a byl jedním z hlavních organizátorů oslav během celé císařské návštěvy francouzského dvora.

Po smrti švagra Karla V. roku 1380 byl na základě jeho poslední vůle společně s dalšími francouzskými princi jmenován poručníkem nezletilého následníka Karla VI. Na rozdíl od svých švagrů neměl přílišné politické ambice a lid ho nazýval "dobrým vévodou".[2]

Ludvík Bourbonský

V roce 1390 uspořádal společně s Janovany výpad proti Tunisu, který se do dějin zapsal jako nepříliš úspěšná Mahdijská křížová výprava.

Můj pane, snažně vás prosím, abyste mě za všechny služby, které jsem pro vás kdy mohl vykonat, pověřil tímto úkolem, abych mohl pracovat pro vás, pro vaše jméno a pro službu Boží. Neboť je to mé nejvroucnější přání na světe a po všech světských činech je také dobré sloužit Bohu...
— Ludvík Bourbonský v dopise Karlu VI.[3]

O dva roky později mladý král Karel při cestě na vojenské tažení do Bretaně prodělal první ataku duševní choroby. Období vzplanutí nemoci se střídala s obdobím uzdravení, kdy si chorý panovník uvědomoval svůj stav a propadal se do depresí. V období psychotických atak ničil vše okolo sebe a nebyl schopen vládnout.[4] [pozn. 1]

K moci se v roli královských rádců vrátil Jan z Berry, jeho bratr Filip Smělý a králův bratr Ludvík Orleánský, protože své předchůdce v rolích rádců obvinili z neschopnosti a zpronevěr. Každý z nich vyznával jiný politický kurz, což zemi oslabilo a s pokračující stoletou válkou se Francie ocitla až na pokraji zkázy. Ludvík Bourbonský se roku 1401 pokoušel společně s Janem z Berry zprostředkovat mezi Ludvíkem Orleánským a Filipem Smělým mír. Od roku 1405 stál na straně Ludvíka Orleánského a po jeho zavraždění roku 1407 se rozhodl odejít do ústraní. Na sklonku života se vévoda přes počáteční nesouhlas rozhodl napodobit krok svého syna a připojit se ke straně Armagnaků, zemřel v srpnu 1410 a byl pohřben do rodové nekropole v benediktinském klášteře Souvigny.

Vévodův sekretář Jan z Orronville sepsal Kroniku dobrého vévody Ludvíka Bourbonského.

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
Robert z Clermontu
 
 
 
 
 
 
Isabela Aragonská
 
 
Ludvík I. Bourbonský
 
 
 
 
 
 
Karel II. Neapolský
 
 
Beatrix Burgundská
 
 
 
 
 
 
Marie Uherská
 
 
Petr I. Bourbonský
 
 
 
 
 
 
Hugo IV. Burgundský
 
 
Jan II. Holandský
 
 
 
 
 
 
Jolanda z Dreux
 
 
Marie z Avesnes
 
 
 
 
 
 
Ludvík IX. Francouzský
 
 
Filipa Lucemburská
 
 
 
 
 
 
Markéta Provensálská
 
Ludvík II. Bourbonský
 
 
 
 
 
Ludvík IX. Francouzský
 
 
Filip III. Francouzský
 
 
 
 
 
 
Markéta Provensálská
 
 
Karel I. z Valois
 
 
 
 
 
 
Jakub I. Aragonský
 
 
Isabela Aragonská
 
 
 
 
 
 
Jolanda Uherská
 
 
Isabela z Valois
 
 
 
 
 
 
Vít II. ze Châtillonu
 
 
Vít III. ze Châtillonu
 
 
 
 
 
 
Matylda Brabantská
 
 
Mahaut ze Châtillonu
 
 
 
 
 
 
Jan II. Bretaňský
 
 
Marie Bretaňská
 
 
 
 
 
 
Beatrix Anglická
 
  1. Po roce 1415 se zcela propadl do spárů nemoci, během života údajně prodělal minimálně 43 atak.[4]
  1. Leo van de Pas. Isabelle de Valois [online]. Genealogics [cit. 2010-05-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. TUCHMANOVÁ, Barbara. Zrcadlo vzdálených časů. Praha: BB/art, 2005. ISBN 80-7341-438-4. S. 402. 
  3. SOUKUP, Pavel; SVÁTEK, Jaroslav, a kol. Křížové výpravy v pozdním středověku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. ISBN 978-80-7422-055-5. S. 134. 
  4. a b EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888-1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 291. Dále jen Francouzští králové. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]