Přeskočit na obsah

Libanonci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Libanonci
Národní vlajka Libanonu
Národní vlajka Libanonu
Populace
4 miliony
(Libanon)[1]
4[2][3][4]–14 milionů[5][6][7]
(libanonská diaspora)
LibanonLibanon Libanon4 130 000[1]
BrazílieBrazílie Brazílie1 000 000[8] – 6,000,000 – 7,000,000[9][10][11]
ArgentinaArgentina Argentina1 500 000[12]
KolumbieKolumbie Kolumbie700 000[13] – 3,200,000[14][15] [16]
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké440 279[17]
VenezuelaVenezuela Venezuela340 000[18] – 500,000[19]
FrancieFrancie Francie300 000[20][21]
Saúdská ArábieSaúdská Arábie Saúdská Arábie300 000[22]
KanadaKanada Kanada250 000[23][24][25]
AustrálieAustrálie Austrálie203 139[26]
ParaguayParaguay Paraguay200 000[27]
EkvádorEkvádor Ekvádor170 000;[28]
Pobřeží slonovinyPobřeží slonoviny Pobřeží slonoviny100 000[29][30] – 300,000[31][32]
MexikoMexiko Mexiko100 000[27]
Dominikánská republikaDominikánská republika Dominikánská republika80 000[33]
Spojené arabské emirátySpojené arabské emiráty Spojené arabské emiráty80 000[34]
UruguayUruguay Uruguay70 000[35]
SenegalSenegal Senegal50 000[36][37]
NěmeckoNěmecko Německo50 000[38]
KuvajtKuvajt Kuvajt40 500[21]
GuineaGuinea Guinea40 000[39]
ChileChile Chile32 000[40][41]
NigérieNigérie Nigérie30 000 – 75 000[42]
KostarikaKostarika Kostarika30 000[21]
ŘeckoŘecko Řecko27 420[21]
SalvadorSalvador Salvador27 400[21]
KyprKypr Kypr25 700[21]
GuatemalaGuatemala Guatemala22 500[21]
KubaKuba Kuba20 000[21]
HondurasHonduras Honduras20 000[21]
Jazyk(y)
Mluvený jazyk
libanonská arabština & kyperská arabština[43]
Diaspora
francouzština, angličtina, španělština, portugalština
Náboženství
islám (59,5 % v Libanonu):2
(šíité,3 sunnité,3 alavité, Ismá'ílité[44] a drúzové)4
křesťané (40,5% v Libanonu; majorita v diaspoře):1
(maronité, Pravoslaví, melchité and protestanti)
Příbuzné národy
Syřané, Palestinci a Jordánci
Poznámky
Poznámky:
  1. Libanonští křesťané všech denominací tvoří většinu všech Libanonců na celém světě, ale v Libanonu představují pouze menšinu.
  2. Libanonští muslimové všech vyznání tvoří většinu v rámci Libanonu, ale tvoří pouze velkou menšinu všech Libanonců na celém světě.
  3. Šíité a sunnité tvoří dohromady 54 % libanonské populace, dokonce se dělí o polovinu (27 %).
  4. V Libanonu je kvazimuslimská sekta drúzů libanonskou vládou oficiálně zařazena mezi muslimská vyznání.


Libanonci (arabsky الشعب اللبناني‎, aš-šaʻb al-Lubnānī) jsou občané Libanonu nebo z něj pocházející. Pod tento pojem lze zahrnout i ty, kteří obývali pohoří Libanon a pohoří Antilibanon před vznikem moderního libanonského státu. Hlavními náboženskými skupinami Libanonců v rámci Libanonu jsou šíitští muslimové (27 %), sunnitští muslimové (27 %), maronitští křesťané (21 %), řečtí pravoslavní křesťané (8 %), melchitští křesťané (5 %), drúzové (5 %), protestantští křesťané (1 %)[45] Největší počet Libanonců však tvoří diaspora v Severní a Jižní Americe, Evropě, Austrálii a Africe, která je převážně maronitská.

Vzhledem k tomu, že relativní podíl jednotlivých skupin je politicky citlivý, neshromažďuje Libanon od roku 1932, kdy byl pod francouzským mandátem, oficiální údaje ze sčítání lidu o etnickém původu. Je proto obtížné provést přesnou demografickou analýzu libanonské společnosti.[46] Největší koncentrace lidí s libanonskými předky je patrně v Brazílii, kde žije odhadem 5,8 až 7 milionů obyvatel. Může se však jednat o přehnaný údaj vzhledem k tomu, že oficiální průzkum provedený Brazilským institutem pro geografii a statistiku (IBGE) ukázal, že k blízkovýchodnímu původu se hlásí méně než 1 milion Brazilců.[8] Libanonci vždy cestovali po světě, kde se mnozí z nich v posledních dvou stoletích usadili natrvalo.

Odhaduje se, že v samotném Libanonu ztratili status většiny, přičemž jejich počet se snížil především v důsledku jejich emigrace, přesto křesťané zůstávají jednou z hlavních náboženských skupin v zemi.[47] Potomci libanonských křesťanů tvoří většinu Libanonců na celém světě, žijí především v diaspoře.[48]

Identita

[editovat | editovat zdroj]

Libanonská identita je zakořeněna ve společné historii a kultuře. Jejich bohaté kulturní dědictví zahrnuje jídlo, hudbu, literaturu a umění, které je také formováno polohou země na křižovatce východního Středomoří. Díky tomu se stala místem setkávání různých kultur a tradic.[49][50][51]

Významnou složkou národní identity Libanonu je také náboženská rozmanitost. V zemi žije množství náboženských komunit, včetně muslimů, křesťanů a drúzů.[52] Každá komunita má své vlastní odlišné náboženské zvyky, tradice a obyčeje, které se předávají z generace na generaci.[53][54][55]

Identitu však také formovala dlouhá historie politických a sociálních konfliktů. Země zažila řadu občanských válek, zahraničních invazí a politických krizí, což prohloubilo rozpory mezi jednotlivými komunitami a narušilo důvěru ve vládu a instituce.[56][57][58]

Libanon si dokázal udržet pocit národní jednoty a identity. Tváří v tvář politickým a společenským výzvám je libanonský lid známý svou odolností a schopností spojit se v době krize, což přispělo k posílení jeho pocitu národní identity.[59][60]

Mezi libanonskými maronity zůstává aramejština stále liturgickým jazykem maronitské církve, i když ve východní aramejské podobě (syrština,[61] v níž se rané křesťanství šířilo po celém Blízkém východě), která se liší od mluvené libanonské aramejštiny, jež byla západní aramejštinou. Někteří libanonští křesťané se označují spíše za Libanonce než za Araby a snaží se čerpat z „fénické minulosti ve snaze vytvořit si identitu oddělenou od převládající arabské kultury“.[62]

Dobytí Libanonu během arabských a islámských výbojů bylo spojeno s dobytím celého Biládu al-Šámu, neboli takzvané Levanty, který byl jeho nedílnou součástí, a arabští muslimové ho za éry chalífy Umara ibn al-Chattába rychle získali od Byzantské říše, který nařídil rozdělení Levanty, když ji dobyl, na čtyři jundy, včetně Jund Damašek, který zahrnoval pohoří Libanon s příslušnými západními pobřežními rovinami a východními vnitrozemskými rovinami.[63] Arabizace a islamizace Levanty začala v 7. století a trvalo několik století, než se islám, arabská identita a jazyk rozšířily; Arabové z chalífátu se v prvních obdobích dobytí nepokoušeli šířit svůj jazyk ani náboženství a vytvořili izolovanou aristokracii. Arabové z chalífátu usídlili mnoho nových kmenů v izolovaných oblastech, aby se vyhnuli konfliktům s místním obyvatelstvem; chalífa Uthmán nařídil svému guvernérovi Mu'ávijovi I., aby nové kmeny usadil daleko od původního obyvatelstva.[64] Syřané, kteří patřili k monofyzitiským vyznáním, vítali Araby z poloostrova jako osvoboditele.[65]

Abbásovci se v osmém a devátém století snažili sjednotit národy podléhající jejich moci a jedním z nástrojů byla arabizace správy.[66] Arabizace nabrala na síle s rostoucím počtem muslimských konvertitů; nástup arabštiny jako formálního jazyka státu podnítil kulturní a jazykovou asimilaci syrských konvertitů.[67] Arabizovali se i ti, kteří zůstali křesťany; pravděpodobně v abbásovském období v 9. století přijali křesťané arabštinu jako svůj první jazyk; v tomto století došlo k prvnímu překladu evangelií do arabštiny. Mnozí historici, jako například Claude Cahen a Bernard Hamilton, navrhují, že arabizace křesťanů byla dokončena ještě před první křížovou výpravou. Do konce třináctého století se arabština v regionu stala dominantní a z jejích mluvčích se tak stali Arabové.[68]

Demografie

[editovat | editovat zdroj]

Celkový počet Libanonců se odhaduje na 8 až 18 milionů. Z toho naprostá většina, tj. 4[2][3][4]–14[6] milionů, tvoří část libanonské diaspory (žijící mimo Libanon), přičemž přibližně 4,7 milionu občanů žije v samotném Libanonu.[45]

Libanon

[editovat | editovat zdroj]

V Libanonu žije přibližně 4,7 milionu libanonských občanů.[45] Kromě tohoto počtu žije v zemi další 1 milion zahraničních pracovníků (především Syřanů) a přibližně 470 000 palestinských uprchlíků.[69][70]

Libanon je také domovem různých etnických menšin, které v zemi v průběhu staletí našly útočiště. Mezi významné etnické menšiny v zemi patří Arméni, Kurdové, Turci, Asyřané, Íránci a některá evropská etnika (Řekové, Italové, Francouzi).

Žije zde také malý počet kočovných domských Romů (součást romského národa jihoasijského, zejména indického původu).

Diaspora

[editovat | editovat zdroj]

Libanonskou diasporu tvoří přibližně 4[2][3][4] – 14[6] milionů lidí, a to jak narozených v Libanonu a žijících v zahraničí, tak narozených v zahraničí libanonského původu. Většina Libanonců v diaspoře jsou křesťané,[71] a to nepoměrně více v Americe, kde jich žije naprostá většina. Odhadovaný údaj ukazuje, že představují asi 75 % všech Libanonců. Libanonci v zahraničí jsou považováni za "bohaté, vzdělané a vlivné"[72] a v průběhu času imigrace vytvořila po celém světě libanonské "obchodní sítě".[73]

Nejvíce Libanonců žije v Brazílii,[74] kde podle tvrzení brazilské a libanonské vlády žije 7 milionů Brazilců libanonského původu.[9][10][11] Tyto údaje však mohou být přehnané, vzhledem k tomu, že podle průzkumu IBGE z roku 2008, který se týkal pouze států Amazonas, Paraíba, São Paulo, Rio Grande do Sul, Mato Grosso a Distrito Federal, uvedlo 0,9 % bílých brazilských respondentů, že mají rodinný původ na Blízkém východě.[8]

Velký počet osob žije také jinde v Severní Americe, především ve Spojených státech amerických (490 000)[75] a v Kanadě, kde se počet osob libanonského původu (úplného nebo částečného) pohybuje podle odhadů mezi 190 000 (podle původu, sčítání lidu 2011)[76] a 250 000.[25] Ve zbytku Ameriky se významné komunity nacházejí v Argentině (1 500 000),[12] Mexiku (400 000);[77] Chile,[78] Kolumbii[79] a Venezuele, přičemž téměř každá další latinskoamerická země má alespoň malé zastoupení.

V Africe žije v Ghaně a na Pobřeží slonoviny více než 100 000 Libanonců.[80] Významné libanonské komunity jsou i v dalších zemích západní a střední Afriky.[81][82] V Austrálii žije více než 180 000. V arabském světě žije v arabských státech Perského zálivu přibližně 400 000 Libanonců.[83] V Izraeli zůstává více než 2 500 bývalých příslušníků Jiholibanonské armády.[84]

Donedávna Libanon neposkytoval automatické právo na libanonské občanství emigrantům, kteří ztratili občanství po získání občanství hostitelské země, ani potomkům emigrantů narozených v zahraničí. Tato situace neúměrně postihovala křesťany. V roce 2008 vyzval Maronitský institut emigrantů k vytvoření cesty, kterou by emigranti, kteří ztratili občanství, mohli toto občanství získat zpět, nebo by ho mohli získat jejich potomci narození v zahraničí (pokud si to přejí).[85]

V listopadu 2015 přijaly libanonské úřady zákon č. 41 „O znovuzískání libanonského občanství“. Podle tohoto zákona mohou členové libanonské diaspory požádat o znovunabytí libanonského občanství, přičemž stanoví, že žádosti musí být podány do listopadu 2025.[86]

V roce 2017 zahájilo Ministerstvo zahraničních věcí a emigrantů iniciativu nazvanou „Program libanonského občanství“ neboli „Lebanity“,[87] v rámci které mohou lidé libanonského původu z celého světa požádat o libanonské občanství, což jim umožní využívat obchodní, finanční, konzulární, osobní, sociální a politická práva Libanonců, ať už se nacházejí kdekoli. Tato iniciativa se týká zejména početných libanonských komunit v různých zemích světa.[88]

Žádosti posuzuje výbor v rámci libanonského ministerstva vnitra a obcí. Pokud je žádost zamítnuta, může se žadatel proti rozhodnutí odvolat do jednoho měsíce ode dne, kdy byl oficiálně vyrozuměn, a to na adrese uvedené v žádosti.

Aby byli žadatelé způsobilí, musí být jejich jména nebo jména jejich předků z otcovy strany nebo mužských příbuzných z otcovy strany uvedena v záznamech ze sčítání lidu z let 1921-1924 (buď v registrech obyvatel, nebo v registrech přistěhovalců) a/nebo v registrech přistěhovalců z roku 1932, které vede ministerstvo vnitra a obcí.[86]

Podíl Libanonců na celkovém počtu obyvatel země

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]
Libanonští muslimové[45][89] [90][91][92][93][94]
rok procento
1932
 
 49 %
1985
 
 56 %
2010
 
 61 %
2014
 
 65 %
Libanonští křesťané[89][90][91][92][93]
rok procento
1932
 
 51 %
1985
 
 44 %
2010
 
 39 %
2014
 
 35 %

Libanonci jsou velmi různorodí ve víře. Země má nábožensky nejrozmanitější společnost na Blízkém východě, která zahrnuje 17 uznaných náboženských skupin.[95] Hlavní dvě náboženství mezi Libanonci jsou křesťanství ( maronitská církev, řecká pravoslavná církev, melchitská řeckokatolická církev, protestantská církev) a islám (šíité a sunnité). Třetím nejpočetnějším náboženstvím jsou drúzové. V Libanonu žijí i další nelibanonské křesťanské menšiny, například Arméni (Arménská apoštolská církev a Arménská katolická církev), Francouzi- Italové (Apoštolský vikariát Bejrút), Asyřané (Asyrská církev Východu, Syrská katolická církev, Syrská pravoslavná církev, Chaldejská katolická církev) a Koptové (Koptská pravoslavná církev), kteří se do Libanonu v průběhu let přistěhovali.[96] Od roku 1932 nebylo provedeno žádné oficiální sčítání lidu, což odráží politickou citlivost Libanonu na konfesní (tj. náboženskou) rovnováhu.[97]

Studie provedená výzkumnou společností Statistics Lebanon se sídlem v Bejrútu, kterou citovalo ministerstvo zahraničí Spojených států, uvádí, že z přibližně 4,3 milionu obyvatel Libanonu je podle odhadů:[45] 54 % islám (šíité a sunnité, každý z nich 27 %), 40,5 % křesťané (21 % maronité, 8 % řecko-pravoslavní, 5 % melchitští katolíci, 1 % protestanté, 5 % křesťané). 5 % dalších menšinových křesťanských denominací, jako jsou latinští katolíci, arménští pravoslavní, arménští katolíci, syrští katolíci, syrští pravoslavní, chaldejští katolíci, asyrští katolíci a koptští pravoslavní) a 5,5 % drúzů (menšinové náboženství, pocházející z šíitského islámu, kteří se nepovažují za muslimy,[98][99] přestože podle libanonské ústavy je drúzská komunita označována za součást libanonské muslimské komunity).

V Libanonu je také velmi malý počet příslušníků jiných náboženství, jako je judaismus, mormonismus, baháʼí.[45] Židé jsou sice v Libanonu přítomni od starověku,[100] ale jejich počet se během muslimské éry snížil.[101] V roce 2000 byla židovská čtvrť v Bejrútu, Wádí Abú Džamíl, prakticky opuštěná a v Bejrútu zůstalo jen asi 40 Židů.[102] Existuje mnoho dobře zavedených komunit libanonské židovské diaspory, například v Brazílii, Francii, Švýcarsku, Kanadě a Spojených státech.[103]

Včetně diaspory tvoří křesťané absolutní většinu. V Libanonu žije populace Mhallamitů známá také jako Mardinli), jejíž většina se přistěhovala ze severovýchodní Sýrie a jihovýchodního Turecka, jejíž počet se odhaduje na 75 000 až 100 000 a je považována za součást sunnitského obyvatelstva. Těm bylo v posledních letech uděleno libanonské občanství a spolu s několika občanskými válkami mezi islámskými extremisty a libanonskou armádou, které přiměly mnoho křesťanů k útěku ze země, znovu nastolily demografickou rovnováhu ve prospěch muslimů a zejména sunnitů.[104] Kromě toho bylo libanonské občanství uděleno mnoha tisícům arabských beduínů v údolí Bikáa a Wádí Cháled, kteří jsou výhradně sunnité. V Libanonu žije také židovská populace, jejíž počet se odhaduje na méně než 100 osob.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lebanese people na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b CIA, the World Factbook (2018). [1] January 2021/https://web.archive.org/web/20210111113708/https://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/lebanon/ Archivováno 11. 1. 2021 na Wayback Machine.. Retrieved 2021.
  2. ↑ a b c International Migration and the Lebanese Diaspora. [s.l.]: Presses de l'Ifpo, 3 October 2019. (Co-éditions). Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2021. ISBN 9782351595497. S. 42–43. 
  3. ↑ a b c Methods of Finding Population Statistics of Lebanese Migration Throughout the World [online]. 4 February 2015 [cit. 2021-01-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 May 2021. 
  4. ↑ a b c Annuario Pontificio 2017 [online]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-10-24. 
  5. ↑ Bassil promises to ease citizenship for expatriates [online]. [cit. 2014-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 September 2018. 
  6. ↑ a b c Country Profile: Lebanon. FCO. 3 April 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 July 2003. 
  7. ↑ FIELDING-SMITH, Abigail. From Brazil to Byblos, Lebanese diaspora pours in for vote [online]. 5 June 2009 [cit. 2009-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 October 2012. 
  8. ↑ a b c IBGE. IBGE: Características Étnico-Raciais da População January 2016/https://web.archive.org/web/20160120100807/http://biblioteca.ibge.gov.br/biblioteca-catalogo?view=detalhes&id=263405 Archivováno 20. 1. 2016 na Wayback Machine..
  9. ↑ a b Lebanese Republic [online]. [cit. 2015-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2015. 
  10. ↑ a b Embaixada do Líbano no Brasil [online]. Libano.org.br [cit. 2011-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2010. 
  11. ↑ a b News – Politics – Sleiman meets Brazilian counterpart, Lebanese community [online]. The Daily Star [cit. 2011-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2011. 
  12. ↑ a b Argentinian President's visit to the Lebanese Parliament [online]. 7 June 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 June 2007. 
  13. ↑ Colombia awakens to the Arab world. Brazil-Arab New Agency, 21 July 2009. Retrieved 15 Juny 2020.
  14. ↑ Estimación de la mortalidad, 1985–2005 [online]. Bogotá, Colombia: DANE, March 2010 [cit. 2016-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 November 2007. (španělsky) 
  15. ↑ Randa Achmawi. Colombia awakens to the Arab world [online]. Brazil-Arab News Agency, 21 July 2009 [cit. 2015-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 July 2011. 
  16. ↑ Proyecciones nacionales y departamentales de población. 2006–2020 [online]. DANE National Statistical Service, Colombia, September 2007 [cit. 2015-09-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 November 2007. (španělsky) 
  17. ↑ The Arab Population: 2000 [online]. [cit. 2017-12-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 April 2020. 
  18. ↑ Más de 10 millones de libaneses empujan el crecimiento social y económico de América Latina. Infobae, 24 de junio de 2014. Consultado el 23 de diciembre de 2019.
  19. ↑ Amor por Venezuela: La emigración libanesa, Notitarde, 9 August 1999. Retrieved 21 July 2020. Cite (in spanish): "En Venezuela residen actualmente unos quinientos mil ciudadanos libaneses o de origen libanés".
  20. ↑ Henry Laurens : " la France et le Liban sont comme les membres d'une famille recomposée " [online]. 7 October 2020 [cit. 2022-01-26]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 January 2022. 
  21. ↑ a b c d e f g h i iLoubnan. Geographical distribution of Lebanese diaspora [online]. 2009 [cit. 2021-05-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 May 2021. 
  22. ↑ Interview with Lebanese Ambassador to Saudi Arabia [online]. [cit. 2020-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 July 2020. 
  23. ↑ Profil du recensement, recensement de la population de 2021 [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 January 2024. 
  24. ↑ Communauté libanaise du Québec [online]. [cit. 2023-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 January 2024. 
  25. ↑ a b Canada and Lebanon, a special tie July 2006/https://web.archive.org/web/20060721030419/http://www.cbc.ca/news/background/middleeast-crisis/canada-lebanon.html Archivováno 21. 7. 2006 na Wayback Machine., CBC News
  26. ↑ The People of Australia – Statistics from the 2011 Census [online]. Australian Government [cit. 2015-06-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 July 2014. 
  27. ↑ a b Más de 10 millones de libaneses empujan el crecimiento social y económico de América Latina May 2021/https://web.archive.org/web/20210507124558/https://www.infobae.com/2014/06/25/1575973-mas-10-millones-libaneses-empujan-el-crecimiento-social-y-economico-america-latina/ Archivováno 7. 5. 2021 na Wayback Machine.. Infobae, 24 de junio de 2014. Consultado el 23 de diciembre de 2019.
  28. ↑ DE 2020, 16 de Octubre. El Guayaquil que acogió a los migrantes extranjeros [online]. 16 October 2020 [cit. 2022-04-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 March 2022. 
  29. ↑ Des investisseurs libanais à Abidjan pour investir en Afrique [online]. [cit. 2022-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 June 2018. 
  30. ↑ Côte d'Ivoire : insubmersibles Libanais – Jeune Afrique [online]. [cit. 2022-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 May 2019. 
  31. ↑ Côte d'Ivoire – World Directory of Minorities & Indigenous Peoples [online]. January 30, 2018 [cit. 2022-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 November 2022. 
  32. ↑ Minorities in Côte d'Ivoire [online]. 2018 [cit. 2021-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 January 2024. 
  33. ↑ GONZÁLEZ HERNÁNDEZ, Julio Amable. Registro de Inmigrantes de El Líbano [online]. Santo Domingo: Instituto Dominicano de Genealogía, 11 August 2012 [cit. 2014-08-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 August 2021. (španělsky) 
  34. ↑ Lebanese Living in UAE Fear Deportation [online]. 21 January 2013 [cit. 2015-02-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 October 2014. 
  35. ↑ Les Libanais d'Uruguay [online]. [cit. 2009-01-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 May 2013. 
  36. ↑ The most representative ethnic groups of Senegal [online]. [cit. 2022-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 May 2023. 
  37. ↑ Immigrants Boost West African Commerce December 2011/https://web.archive.org/web/20111224135631/http://www.voanews.com/english/news/a-13-2007-07-10-voa46.html Archivováno 24. 12. 2011 na Wayback Machine., Voice of America, 10 July 2007. Retrieved 4 November 2011.
  38. ↑ What is it about Lebanon and German football? [online]. [cit. 2015-03-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 July 2021. 
  39. ↑ Le Liban meurtri, compte sur la solidarité de son importante diaspora dans le monde, dont 1,2 million de personnes en Afrique [online]. [cit. 2022-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 January 2024. 
  40. ↑ Ghosh P. Arabs In The Andes? Chile, The Unlikely Long-Term Home Of A Large Palestinian Community. International Business Times. 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 April 2021. 
  41. ↑ J. Códoba-Toro. Árabes en Chile [online]. Iberoamérica Social, 2015 [cit. 2020-01-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 April 2021. 
  42. ↑ Planes and pyramids: The surreal mansions of Lebanon's Nigeria Avenue [online]. Dostupné online. 
  43. ↑ OWENS, Jonathan. Arabic as a Minority Language. [s.l.]: Walter de Gruyter, 2000. ISBN 978-3-11-016578-4. S. 347. 
  44. ↑ Syrie and the Palestinians: The Clash of Nationalisms – Page 113, Ghada Hashem Talhami – 2001
  45. ↑ a b c d e f Lebanon 2017 International Religious Freedom Report [online]. 20 May 2017 [cit. 2019-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-05-29. 
  46. ↑ Lebanon: A Country Study [online]. [cit. 2010-10-06]. S. Section: Population. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2011. 
  47. ↑ CNEWA Canada – The Maronite Catholic Church [online]. [cit. 2008-07-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 May 2008. 
  48. ↑ Senior Seminar: Transnational Migration and Diasporic Communities [online]. 18 December 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 January 2009. 
  49. ↑ Lebanese Culture - Fanack.com [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  50. ↑ Beirut in Books | Lebanese Writers | Literature from Lebanon [online]. 2017-04-22 [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  51. ↑ VIBRANTLAB. How Has Art Been Affected By Lebanese Culture And Who We Are? [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 April 2023. (anglicky) 
  52. ↑ International Center for Law and Religion Studies | @Lebanon: Country Info [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  53. ↑ CHAMIE, Joseph. Religious Groups in Lebanon: A Descriptive Investigation. International Journal of Middle East Studies. 1980, s. 175–187. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. ISSN 0020-7438. DOI 10.1017/S0020743800054374. JSTOR 162283. S2CID 144510231. 
  54. ↑ Lebanon: Its Stand in History Among the Near East Countries na Knihách Google By Salim Wakim, 1996.
  55. ↑ Identity is complex for Lebanon's Christian Palestinian camp [online]. 2022-12-23 [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  56. ↑ MIDDLEMISS, Sarah. All trends pointing to a downward spiral, searching for hope in Lebanon's compounding crises [online]. 2021-05-20 [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  57. ↑ 10 Conflicts to Worry About in 2022: Lebanon [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  58. ↑ Instability in Lebanon [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  59. ↑ HUMAN RIGHTS WATCH. Lebanon: Events of 2021. English. 2021-12-14. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 May 2023. (anglicky) 
  60. ↑ Poverty, Inequality and Social Protection in Lebanon [online]. [cit. 2023-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 April 2023. (anglicky) 
  61. ↑ St. George Maronite Church January 2021/https://web.archive.org/web/20210118193429/https://www.stgeorgesa.org/ Archivováno 18. 1. 2021 na Wayback Machine..
  62. ↑ PERRY, Tom. In Lebanon DNA may yet heal rifts. Reuters. 10 September 2007. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 28 June 2021. 
  63. ↑ قال صاحب معجم البلدان 1/38; «وأما الجند فيجيء في قولهم: جند قنسرين، وجند فلسطين، وجند حمص، وجند دمشق، وجند الأردن. فهي خمسة أجناد، وكلها بالشام. ولم يبلغني أنهم استعملوا ذلك في غير أرض الشام
  64. ↑ KENNEDY, Hugh. La Syrie de Byzance à l'Islam VIIe-VIIIe Siècles. Redakce Canivet Pierre. [s.l.]: Damascus, Institut Français du Proche Orient, 1992. OCLC 604181534 Kapitola The Impact of Muslim Rule on the Pattern of Rural Settlement in Syria, s. 292. 
  65. ↑ BARKER, John W. Justinian and the Later Roman Empire. [s.l.]: University of Wisconsin Press, 1966. ISBN 978-0-299-03944-8. S. 244. 
  66. ↑ BRAIDA, Emanuela. Garshuni Manuscripts and Garshuni Notes in Syriac Manuscripts. Parole de l'Orient. Holy Spirit University of Kaslik, 2012, s. 183. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2023-04-04. ISSN 0258-8331. 
  67. ↑ PETERS, Francis Edward. Islam: A Guide for Jews and Christians. [s.l.]: Princeton University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-400-82548-6. S. 191. 
  68. ↑ AL-HASSAN, Ahmad Y. The Different Aspects of Islamic Culture. Redakce al-Hassan Ahmad Y.. [s.l.]: The United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, 2001. ISBN 978-9-231-03830-3. Kapitola Factors Behind the Rise of Islamic Science, s. 59. 
  69. ↑ Business Portal to Lebanon December 2008/https://web.archive.org/web/20081204024559/http://www.uschamber.com/portal/lebanon/investment_overview Archivováno 4. 12. 2008 na Wayback Machine..
  70. ↑ Middle East :: Lebanon — The World Fact book – Central Intelligence Agency [online]. [cit. 2019-03-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2021. 
  71. ↑ Senior Seminar: Transnational Migration and Diasporic Communities [online]. [cit. 2013-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 December 2008. 
  72. ↑ The invisible occupation of Lebanon. The Christian Science Monitor. 18 May 2005. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 February 2021. 
  73. ↑ Background Note: Lebanon [online]. 1 December 2011 [cit. 2017-06-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2021. 
  74. ↑ How the Lebanese conquered Brazil. Executive. 13 July 2014. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 February 2021. 
  75. ↑ American FactFinder – Results [online]. U.S. Census Bureau [cit. 2017-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 15 February 2015. 
  76. ↑ Statistics Canada. 2011 National Household Survey: Data tables [online]. 8 May 2013 [cit. 2014-02-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 December 2018. 
  77. ↑ The biggest enchilada [online]. The Telegraph [cit. 2015-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 January 2022. Šablona:Cbignore
  78. ↑ HASSAN, Waïl. The Oxford Handbook of Arab Novelistic Traditions. [s.l.]: Oxford University Press, 2017. ISBN 978-0199349807. S. 592. 
  79. ↑ Brazil-Arab News Agency - Colombia awakens to the Arab world [online]. .anba.com.br [cit. 2011-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 July 2011. 
  80. ↑ Ivory Coast – The Levantine Community [online]. [cit. 2008-07-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 June 2011. 
  81. ↑ Lebanese man shot dead in Nigeria August 2021/https://web.archive.org/web/20210819063517/http://news.bbc.co.uk/2/hi/africa/6908065.stm Archivováno 19. 8. 2021 na Wayback Machine., BBC News
  82. ↑ Lebanese nightmare in Congo November 2008/https://web.archive.org/web/20081116084516/http://weekly.ahram.org.eg/2001/525/in3.htm Archivováno 16. 11. 2008 na Wayback Machine., Al-Ahram Weekly.
  83. ↑ One in three Lebanese want to leave December 2008/https://web.archive.org/web/20081204062938/http://www.alertnet.org/thenews/newsdesk/IRIN/9cc784a7002d9eb73b339b4d2c840090.htm Archivováno 4. 12. 2008 na Wayback Machine., Reuters
  84. ↑ Lebanon's refugees in Israel December 2008/https://web.archive.org/web/20081216003559/http://www.globalpolitician.com/25247-lebanon Archivováno 16. 12. 2008 na Wayback Machine., Elias Bejjani – 28 October 2008.
  85. ↑ News – Politics – Sfeir tells new Maronite group emigrants 'deserve' Lebanese nationality [online]. The Daily Star, 24 July 2008 [cit. 2011-07-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 January 2019. 
  86. ↑ a b Reacquiring Lebanese Citizenship – Consulate General of Lebanon in New York [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  87. ↑ Reacquiring Lebanese Citizenship – Consulate General of Lebanon in New York [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  88. ↑ Embassy of Lebanon in the United Kingdom | Reclaim Lebanese Nationality [online]. [cit. 2024-05-22]. Dostupné online. 
  89. ↑ a b Contemporary distribution of Lebanon's main religious groups [online]. Central Intelligence Agency [cit. 2013-12-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 7 January 2013. 
  90. ↑ a b CIA World Factbook, Lebanon [online]. [cit. 2014-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 January 2021. 
  91. ↑ a b Najem, T. The collapse and reconstruction of Lebanon [online]. University of Durham Centre for Middle Eastern and Islamic Studies, 1998 [cit. 2014-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2012. 
  92. ↑ a b International Religious Freedom Report 2010 – Lebanon [online]. US State Department, 17 November 2010 [cit. 2014-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 December 2019. 
  93. ↑ a b Contemporary Religious distribution of Lebanon's main religions [online]. theodora.com [cit. 2014-10-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 August 2021. 
  94. ↑ "Lebanon" January 2021/https://web.archive.org/web/20210111113708/https://www.cia.gov/the-world-factbook/countries/lebanon/ Archivováno 11. 1. 2021 na Wayback Machine.. (July 2014 est.)
  95. ↑ Alfred B. Prados. Lebanon [online]. The Library of Congress, 8 June 2006 [cit. 2012-06-11]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  96. ↑ Daily Star. Minority sects demand greater representation in Parliament September 2018/https://web.archive.org/web/20180927165116/http://www.dailystar.com.lb/News/Politics/2013/Feb-15/206550-minority-sects-demand-greater-representation-in-parliament.ashx Archivováno 27. 9. 2018 na Wayback Machine.
  97. ↑ Country Studies. "Lebanon Population" October 2017/https://web.archive.org/web/20171010224335/http://www.country-studies.com/lebanon/population.html Archivováno 10. 10. 2017 na Wayback Machine.. Retrieved 25 November 2006.
  98. ↑ JONAS, Margaret. The Templar Spirit: The Esoteric Inspiration, Rituals and Beliefs of the Knights Templar. [s.l.]: Temple Lodge Publishing, 2011. ISBN 9781906999254. S. 83. 
  99. ↑ YAZBECK HADDAD, Yvonne. The Oxford Handbook of American Islam. [s.l.]: Oxford University Press, 2014. ISBN 9780199862634. S. 142. 
  100. ↑ PARFITT, Tudor. Israel and Ishmael: Studies in Muslim-Jewish Relations. [s.l.]: [s.n.], 2000. S. 87. 
  101. ↑ Kirsten Schulze. "Lebanon." Encyclopedia of Jews in the Islamic World. Executive Editor Norman A. Stillman. Brill Online, 2013.
  102. ↑ Lebanon's Jews: Loyalty to Whom? BBC Documentary Tracks Vanished Community [online]. 26 September 2010. Dostupné online. 
  103. ↑ Lebanese Jews Settle Alongside Syrian and Egyptian Jews [online]. September 8, 1972. Dostupné online. 
  104. ↑ International Journal of Kurdish Studies, Jan 2002 by Lokman I. Meho "The Kurds in Lebanon: a social and historical overview" March 2008/https://web.archive.org/web/20080327225008/http://findarticles.com/p/articles/mi_m0SBL/is_16/ai_n13807710 Archivováno 27. 3. 2008 na Wayback Machine.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Libanonci&oldid=24375296“