Přeskočit na obsah

Koučování

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Koučování (koučink) je proces, podporující hledání individuálních řešení pro jedince v jím zvolené oblasti. Kouč není trenér ani poradce (mentor), ale hledá řešení společně s klientem. Termín pochází z anglického slovesa coach (trénovat, vést). Pochopení podstaty koučování ulehčuje i metafora kočího (v angl. coach) nebo dostavníku – jako prostředku, pomáhajícího dostat se důležité osobě pohodlným způsobem z místa, kde právě je, na místo, kde chce být.

Česká definice koučování vyzdvihuje, že „dospělý člověk se nejlépe učí praxí a vlastní zkušeností“, a koučování charakterizuje jako metodu užívanou „k taktnímu a ohleduplnému ovlivňování“.[1] Maren Fischer-Epe uvádí, že „koučování je kombinace individuálního poradenství, osobní zpětné vazby a prakticky orientovaného tréninku; účelem je dosahování profesního a osobnostního rozvoje.“[2] Koučování není psychoterapie. I když koučování může mít někdy podobný efekt jako psychoterapie, není ho dosaženo aplikací psychologických a psychoterapeutických teorií, ale díky vlastní cestě, kterou si klient k výsledku najde.

Mezinárodní federace koučů definuje koučování jako partnerství s klientem v tvořivém procesu, který provokuje myšlení a inspiruje klienta k maximalizaci jeho osobního a profesního potenciálu.

Americká komunita Coachville (kterou založil Thomas Leonard – zakladatel ICF) koučování definuje jako "konverzaci, ve které kouč pomáhá hráči (klientovi) hrát jeho hru lépe a vyhrávat ji podle klientových vlastních pravidel". Koučování zde vychází z herní metafory – tedy z teze, že cokoliv v životě se dá hrát jako hra.

Kouči vystupují jako rovnocenní partneři, spolupracovníci, průvodci, důvěrníci, partneři. Pracují s jedinci tak, že pomocí otázek podněcují jejich různé pohledy na věc, pomáhají prohloubit jejich uvědomění (co vlastně chci, na čem mi záleží, co naopak vůbec nechci, …) a podporují je při nacházení vlastních zdrojů, potřebných k realizaci vlastních záměrů a cílů. Kouč klientovi neradí, nic nedoporučuje ani neschvaluje, nic mu nepodsouvá ani ho nikam nesměřuje – neovlivňuje klienta svým postojem. U kouče je důležitá absolutní důvěra v klienta, v jeho celistvost a v jeho schopnost najít vlastní řešení.

Typy koučování

[editovat | editovat zdroj]

Podle hloubky, kterou zasahuje

[editovat | editovat zdroj]
  • Transakční koučování – podporuje změnu akce.
  • Transformační koučování – mění člověka samotného.

Podle oblasti života, které se dotýká

[editovat | editovat zdroj]
  • Profesní koučování – týkající se pracovních záležitostí.
  • Osobní koučování nebo životní koučink (life coaching) – zabývající se tématy soukromého života lidí, např. životní spokojenosti, osobní produktivity, partnerských vztahů nebo single života[3].

Podle počtu osob, se kterými pracuje

[editovat | editovat zdroj]
  • Individuální koučink
  • Týmový (skupinový) koučink

Koučovací metody

[editovat | editovat zdroj]

Mýty o koučování

[editovat | editovat zdroj]
  • Mýtus#1 Kouči radí lidem. Koučování není poradenství. Kouči rozvíjejí potenciál klientů pomocí kladení silných otázek, aktivního naslouchání a přímé komunikace. Rady klientům jsou dokonce jednou z koučovacích chyb. Kouči často mají také roli konzultantů/mentorů – rady však udělují jen v oblastech, ve kterých mají prokazatelnou expertízu a výhradně se souhlasem klienta.
  • Mýtus#2: Koučem se může stát každý. Ačkoliv je koučování neregulovaná profese, koučem se nemůže stát každý. Na koučování je především třeba mít vyzrálou a vyrovnanou osobnost. Kouči potřebují absolvovat akreditovaný výcvik metod a dovedností, aby dokázali svoji práci dělat na profesionální úrovni. Koučování se nelze naučit z knih.
  • Mýtus#3: Každý je dnes koučem, koučů už je dnes hodně. – Počet odborníků v každé profesi je určen poptávkou na trhu, stejně tak je to i v koučování.
  • Mýtus#4: Já se koučuju sám, kouče nepotřebuji. - Po praktické stránce nelze dosahovat stejných efektů pomocí sebekoučování, jako pomocí kouče. Do tzv. "slepých míst" v mysli se člověk sám nedostane. Pomoc druhé osoby má nesrovnatelně účinnější efekt, než snaha o sebekoučování.
  • Mýtus#5: Kouče nepotřebuju, na to abych si popovídal mám přátele. – Účelem přátelských konverzací je sdílení příběhů. Účelem koučovacích konverzací je rozvoj potenciálu a dosahování cílů. Jedná se o dvě naprosto odlišné konverzace s jiným záměrem. Ačkoliv vás přátelé vyslechnou, v přátelských konverzacích nedochází k efektivnímu seberozvoji

Seznam českých koučů

[editovat | editovat zdroj]

Kouči s nejvyšší certifikací ICF MCC:

  • Vladimír Tuka, MCC
  • Aleš Vrána, MCC, MBA
  • Roman Förster, MCC (www.HumanCoaching.cz)


Aktuální seznam certifikovaných koučů, kteří jsou členy České pobočky ICF, je k nalezení v registru koučů ICF Czech Republic - Coachfederation.cz Členství v národní pobočce nesouvisí s certifikací, která probíhá mezinárodně, a není povinné, takže krom koučů uvedených v seznamu působí v ČR i další kouči certifikování ICF.

  1. HARTL, Pavel; HARTLOVÁ, Helena. Psychologický slovník. Praha: Portál, 2000. ISBN 80-7178-303-X. 
  2. Fischer-Epe 2006, s. 17
  3. Singles koučink | Seberozvoj pro nezadané. Singles koučink | Seberozvoj pro nezadané [online]. [cit. 2018-02-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-02-18. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • WILDFLOWER, Leni. Skrytá historie koučování. Praha: Portál, 2015. 
  • MOHAUPTOVÁ, Eva. Týmový koučink. Praha: Portál, 2013. ISBN 978-80-262-0350-6. 
  • WHITMORE, John. Koučování. Praha: Management Press, 2009. ISBN 978-80-7261-209-3. 
  • FISCHER-EPE, Maren. Koučování. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-140-9. 
  • ŠIMKOVÁ, Jantte. Žijte své lepší já. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1247-8. 
  • PARMA, Petr, Umění koučovat. Praha: Alfa Publishing, 2006.
  • ATKINSON, Marilyn, Koučink - věda i umění: vnitřní dynamika. Praha: Portál, 2009
  • VOKÁČOVÁ, Magdaléna, Zakázaná učebnice koučování, aneb, Zápisky účastníků výcviku, Praha, Inner Vinner, 2013

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]