Johann Gottfried Eichhorn
| Johann Gottfried Eichhorn | |
|---|---|
 | |
| Narození | 16. října 1752 Ingelfingen |
| Úmrtí | 25. června 1827 (ve věku 74 let) Göttingen |
| Místo pohřbení | Hřbitov Albani |
| Alma mater | Univerzita v Göttingenu |
| Povolání | teolog, vysokoškolský učitel, historik, literární historik a spisovatel |
| Zaměstnavatelé | Univerzita v Göttingenu Univerzita Jena |
| Ocenění | společník Americké akademie umění a věd |
| Nábož. vyznání | luteránství |
| Děti | Carl Friedrich Eichhorn |
| Funkce | rektor Jenské univerzity (1778) rektor Jenské univerzity (1787–1788) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Johann Gottfried Eichhorn (16. října 1752, Dörrenzimmern – 27. června 1827, Göttingen) byl německý protestantský teolog, osvícenec, historik, orientalista a biblista. Představitel tzv. göttingenské historické školy. Je považován za zakladatele moderní starozákonní kritiky.
Narodil se v Dörrenzimmernu, jež je dnes částí města Ingelfingen. Vystudoval na univerzitě v Göttingenu (1770–1774), byl žákem Johanna Davida Michaelise. V letech 1775–1788 byl profesorem orientálních jazyků na teologické fakultě univerzity v Jeně.[1] Během působení v Jeně napsal své zásadní dílo Úvod do Starého zákona (Einleitung in das Alte Testament), které způsobilo průlom v chápání biblických knih (později stejně přistoupil i k Novému zákonu). Všechny nadpřirozené události ve Starém a Novém zákoně vysvětlil přírodními zákony a pověrami své doby. Zdůraznil, že většina biblických knih nemá jednoho autora. Zpochybnil též autorství řady biblických knih, například Mojžíšovo autorství Pentateuchu nebo Pavlovo autorství prvního a druhého listu Timoteovi a listu Titovi. Razil teorii o ztraceném původním aramejském evangeliu, ze kterého vycházeli všichni synoptičtí evangelisté.[2] V roce 1776 založil první významný orientalistický časopis Repertorium für biblische und morgenländische Litteratur, který redigoval až do roku 1788. V roce 1788 byl zvolen řádným profesorem v Göttingenu, kde přednášel nejen orientální jazyky a exegezi Starého a Nového zákona, ale také politické dějiny. Jeho syn Karl Friedrich se stal slavným právníkem.
Vybraná bibliografie
[editovat | editovat zdroj]- Geschichte des Ostindischen Handels vor Mohammed (1775)
- De rei numariae apud arabas initiis (1776)
- Allgemeine Bibliothek der biblischen Literatur (1787–1801)
- Einleitung in das Alte Testament (1780–1783)
- Einleitung in das Neue Testament (1804–1812)
- Einleitung in die apokryphischen Bücher des Alten Testaments (1795)
- Commentarius in apocalypsin Joannis (1791)
- Die Hebr. Propheten (3 vols., Göttingen, 1816–1819)
- Allgemeine Geschichte der Cultur und Literatur des neuern Europa (1796–1799)
- Literargeschichte (1. díl – 1799, 2. díl – 1814)
- Geschichte der Literatur von ihrem Anfänge bis auf die neuesten Zeiten (1805–1812)
- Übersicht der Französischer Revolution (1797)
- Weltgeschichte (1819–1820)
- Geschichte der drei letzten Jahrhunderte (1817–1818)
- Urgeschichte des erlauchten Hauses der Welfen (1817).
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Johann Gottfried Eichhorn na anglické Wikipedii.
- ↑ Eichhorn, Johann Gottfried. Bibelwissenschaft.de [online]. [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Johann Gottfried Eichhorn | Old Testament, Exegesis, Hermeneutics. Britannica.com [online]. 2024-02-29 [cit. 2024-03-11]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Johann Gottfried Eichhorn na Wikimedia Commons
