Přeskočit na obsah

Jen Sung

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jen Sung
Portrét Jen Sunga
Portrét Jen Sunga
PseudonymŤie-si
Jiná jménaJen Wej-čung
Narození3. března 1480
Fen-i, Ťiang-si
Úmrtí1565[1]
Tituly a úřady
první velký sekretář
Období1544–1545
1548–1562
PředchůdceČaj Luan (poprvé)
Sia Jen (podruhé)
NástupceSia Jen (poprvé)
Sü Ťie (podruhé)
PanovníkŤia-ťing
velký sekretář
Období1542–1562
PanovníkŤia-ťing
ministr obřadů
Období1537–1543
PředchůdceSia Jen
NástupceČang Pi
PanovníkŤia-ťing
Národnostchanská
Zeměříše Ming
Vzděláníťin-š’ (1505)[2]
Povolánípolitik
Vyznáníkonfucianismus
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jen Sung je čínské jméno, v němž Jen je příjmení.

Jen Sung (čínsky pchin-jinem Yán Sōng, znaky zjednodušené 严嵩, tradiční 嚴嵩, 3. března 1480 – 1565) byl čínský politik v říši Ming. Za vlády císaře Ťia-ťinga v druhé třetině 16. století zaujímal vysoké postavení v těsné blízkosti císaře, v letech 1536–1543 vykonával funkci ministra obřadů, poté velkého sekretáře (1542–1562), přičemž v letech 1544–45 a 1548–1562 stál v čele velkého sekretariátu.

Pocházel z obchodnické rodiny z provincie Ťiang-si, jeho otec působil jako učitel a ředitel místní školy. Prošel úřednickými zkouškami, v jejich posledním kole, v palácové zkoušce, kterou složil roku 1505, byl pátý, což byl velký úspěch. Jako vynikající absolvent zkoušek byl přidělen do akademie Chan-lin, v níž časem postoupil až na chanlinského akademika a vedoucího akademie Chan-lin v Nankingu. Poté v letech 1525–1528 řídil státní univerzitu Kuo-c’-ťien, působil jako náměstek ministra obřadů (1528–1531, v Pekingu) a nankingský ministr obřadů (1531–1536). Roku 1536 se vrátil do Pekingu aby zaujal vysoké funkce ministra obřadů a velkého sekretáře. Jako ministr obřadů odpovídal za rituály a obřady, zahraniční vztahy, státní konfuciánské školy a úřednické zkoušky a za záležitosti členů císařského rodu. Jako ministr i jeden z velkých sekretářů patřil mezi nejbližší úředníky blízké panovníkovi, v 50. letech byl vůbec nejbližším císařovým pomocníkem. Státníkem byl pracovitým a zodpovědným, ale i zdvořilým a skromným, v politice tíhnul ke kompromisním řešením.

Jako vlivný státník byl mnohokrát žádán o podporu, většinu jednání s žadateli přesunul na svého syna Jen Š’-fana, kterého následně nepřátelé rodiny opakovaně vinili ze zamoření politiky korupcí. Obviněním dlouho odolával, až roku 1562, kdy už pro vysoký věk nebyl schopen vykonávat svou práci, ho císař odvolal z úřadu a syna poslal do vyhnanství. V letech 1564–1565 byl Jen Š’-fan obviněn z přípravy povstání a popraven. Mimořádně rozsáhlý majetek rodiny, získaný po vzestupu Jen Sunga do vysokých funkcí, úřady zabavily a Jen Sung zemřel v chudobě a osamění.

Jména

[editovat | editovat zdroj]

Jen Sung používal zdvořilostní jméno Wej-čung (čínsky pchin-jinem Wéizhōng, znaky 惟中) a pseudonym Ťie-si (čínsky pchin-jinem Jièxī, znaky 介溪).

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a počátky kariéry

[editovat | editovat zdroj]

Jen Sung se narodil 3. března 1480 ve Fen-i v provincii Ťiang-si.[3] Jeho rodina byla registrována mezi řemeslníky,[3] věnovala se však obchodu; i Jen Sung se později, když zbohatl, se synem zapojil do velkoobchodu a oba vlastnili množství obchodů v Jang-čou, předním komerčním centru jihu země.[2] Jeho otec Jen Chuaj (1453–1495) působil především jako učitel a ředitel místní školy.[3] Jen Sung byl slabým a často nemocným dítětem, projevil však literární nadání a jeho otec nelitoval úsilí v jeho vzdělávání v konfuciánském učení. Roku 1495 se v patnácti letech Jen Sung hlásil k provinčním úřednickým zkouškám, jeho otec však právě zemřel a tak se jich, kvůli smutku, nezúčastnil.[3] Následující provinční zkoušky roku 1498 složil jako šestnáctý v pořadí, což byl dosti dobrý výkon. V metropolitních zkouškách uspěl až roku 1505, kdy byl třicátý osmý, ale v bezprostředně následujících palácových zkouškách pátý, což byl velký úspěch, i když Jen Sung doufal v ještě lepší výsledek.[3]

Během zkoušek a na závěrečných banketech prý udělal negativní dojem, vychrtlý a špatně oblečený; despekt zkoušejícího ho tížil ještě po letech. Po letech vzpomínal na těžké doby mládí, když po smrti matky roku 1509 neměl prostředky na její důstojný pohřeb.[3] Už roku 1499 se oženil s dívkou příjmením Ou-jang, téhož roku se jim narodila dcera a roku 1513 syn, Jen Š’-fan.[4]

Po zkouškách byl přidělen do akademie Chan-lin na místo bakaláře (šu-ťi-š’). Kolem roku 1508 se nechal uvolnit pro nemoc a vrátil se domů do Fen-i. Ve Fen-i strávil osm let, vyhnul se tím frakčním sporům a čistkám v období dominance Liou Ťina na císařském dvoře (1506–1510). Až roku 1516 se zcela uzdravil a poté už takřka nikdy nemarodil.[4] Po návratu do Pekingu byl opět zařazen do akademie Chan-lin, na místo mladšího kompilátora.[5] Kromě povinností v akademii byl pověřován různými krátkodobými úkoly, roku 1517 se podílel na vzdělávání císařských eunuchů, působil ve zkušební komisi u metropolitních a palácových zkoušek, roku 1518 byl v delegaci vyslané do provincie Kuang-si dohlédnout na nástup nového knížete z císařského rodu. Držel se stranou protestů proti císařům, nezapojil se do protestů proti cestám císaře Čeng-teho do severního pohraničí a na jih v letech 1517–1519, ani do diskuzí o pořádku nástupu nového císaře Ťia-ťinga roku 1521, ani do sporu o obřady roku 1524.[5] Jako politik se vyhýbal zapojení do frakčních půtek, neměl pevný názor na politické problémy, principy které by hájil. Po vzestupu do vyšších funkcí proto mohl být otevřený kterýmkoliv žadatelům o politickou podporu, stačilo, když žádost podpořili náležitým darem.[4]

V akademii Chan-lin povýšil na komentátora a byl přeložen do sesterské akademie Chan-lin v Nankingu. Roku 1525 se vrátil do Pekingu, aby převzal řízení státní univerzity Kuo-c’-ťien. Po třech letech byl jmenován náměstkem ministra obřadů, načež byl pověřen vysoce čestným úkolem odcestovat k hrobce císařova otce v An-lu v provincii Chu-kuang a oznámit jeho duchu, že mu bylo uděleno nové chrámové jméno.[6]

Ministr obřadů

[editovat | editovat zdroj]

V letech 1531–1536 Jen Sung zastával úřad nankingského ministra obřadů, roku 1536 byl povýšen na ministra obřadů (v Pekingu), měl přitom podporu Sia Jena, ministra obřadů v letech 1531–1537, roku 1536 jmenovaného velkým sekretářem. Od ledna 1537 Jen Sung vykonával úřad ministra samostatně. Ministrem zůstal do května 1543, když už roku 1542 byl jmenován velkým sekretářem.[7] Ministerstvo obřadů odpovídalo především za rituály a obřady, zahraniční vztahy, státní konfuciánské školy a úřednické zkoušky a problematiku členů císařského rodu žijících v regionech.[8]

Během 30. let, jak stoupal v úřadech, se výrazně zlepšila Jen Sungova finanční situace a v letech 1537–1539 si nechal postavit nové sídlo v Pekingu, bezprostředně na jih od Císařského města; na stavbu dohlížel a následně vedl domácnost jeho syn Jen Š’-fan. Roku 1540 také Jen Š’-fan dohlížel na stavbu nového rozlehlého rodinného sídla v rodném regionu, které namísto v okresu Fen-i vybudoval ve 40 km vzdáleném Jüan-čou, sídle prefektury.[8] Do rukou Jen Š’-fana postupně Jen Sung předal také přijímaní žadatelů o pomoc a různé výhody výměnou za přiměřený „dar“, Jen Sungovy ruce tak zůstávaly čisté a soustředil se na plnění přání panovníka jako spolehlivý, výkonný a vždy loajální ministr.[9]

Reformy obřadů

[editovat | editovat zdroj]

Jako ministr obřadů se Jen Sung podílel na reformách obřadů konce 30. let, včetně změny chrámového jména císaře Jung-le (vládl 1402–1424); po narození císařova syna Ču Caj-žueje roku 1536 měl podíl na přesvědčování panovníka, aby ho oficiálně prohlásil následníkem, což se stalo roku 1539.[8] Koncem roku 1538 zemřela císařova matka. Z diskuzí císaře a vlády vzešlo rozhodnutí, že bude pohřbena v An-lu v hrobce svého manžela Ču Jou-jüana, knížete ze Sing; císař Ťia-ťing se proto rozhodl osobně ověřit stav otcovy hrobky a Jen Sung jako ministr obřadů se významně podílel na organizaci cesty, na které panovníka provázelo více než tisíc úředníků a služebníků a šest tisíc vojáků. Cesta proběhla v březnu–květnu 1539, následně v červnu téhož roku vyrazil do An-lu smuteční průvod s ostatky císařovy matky.[10]

Zahraniční politika – Vietnam

[editovat | editovat zdroj]

Největším problémem zahraniční politiky na přelomu 30. a 40. let byla otázka Vietnamu. Totiž po narození císařova syna v listopadu 1536 byla s radostnou zprávou rozeslána poselstva do okolních zemí, ale velký sekretář Sia Jen mezi ně odmítl zařadit Vietnam s odůvodněním, že už dvacet let neposílá tribut a současný panovník Mạc Thái Tông z dynastie Mạc je nelegitimní. Ministr vojenství a válečnická strana ve vládě vedená Kuo Sünem, markýzem z Wu-ting, reagovali návrhem na trestní expedici. Proti návrhu se zvedla vlna kritiky, jako extravagantnímu a nákladnému.[11] V březnu 1537 přibyli do Pekingu vyslanci vietnamského panovníka Lê Trang Tông z dynastie Lê, kteří žádali o pomoc proti vůdci rebelů Mạc Thái Tôngovi.[11] Císař Ťia-ťing žádal ministerstva obřadů a vojenství o prošetření situace, Jen Sung následně předložil panovníkovi přehled historie čínsko-vietnamských vztahů za posledních patnáct století a závěry konzultací vysokých úředníků, kteří se shodli, že za občanskou válku, uzavření hranic a přerušení vzájemných styků je odpovědný uzurpátor Mạc Thái Tông a doporučili vojenský zásah proti němu. Ťia-ťing souhlasil,[12] ale místní úřady v Kuang-tungu proti invazi do Vietnamu protestovaly s tím, že Vietnamci nenarušují hranice a výsledek jejich občanské války není jasný. Pod dojmem protestů regionálních úředníků císař začal váhat a v červnu vojenské přípravy zrušil. V září 1537 však pod vlivem nových návrhů z regionů přípravu války obnovil.[11]

Na jaře 1538 Ťia-ťing jmenoval velitele tažení, ale úřady z pohraničí reagovaly vyčíslením předpokládaných nákladů a problémů války, ministerstvo vojenství na císařův dotaz k tomuto reagovalo předložením věci k meziministerským konzultacím[11] a ministerstvo obřadů zjistilo, že Mạc Thái Tông ovládá tři čtvrtiny země, zatímco Lê Trang Tông má pouze minimální vliv, když opozici proti rodu Mac dominují mocné rody Trịnh a Nguyễn. Mạc Thái Tông navíc s pokorou také žádal mingskou vládu o navázání vztahů, přičemž tvrdil, že Lê Trang Tông je podvodník, který žádný nárok na trůn nemá. V situaci, kdy obě strany vietnamské občanské války byly ochotny uznat mingskou nadřazenost, doporučil Jen Sung vyčkávat,[12] císař tedy invazi zrušil.[11] Diskuze o vietnamském problému pokračovaly i v letech 1539–1540. Roku 1539 delegace Mạc Thái Tônga se žádostí o navázání styků předala mingským úřadům soupisy obyvatel a mapy země, jako doklad své vlády nad Vietnamem.[12] Koncem roku 1540 shromáždění 110 tisíc mingských vojáků v provincii Kuang-si Mạc Thái Tônga znepokojilo do té míry,[13] že ve snaze o odvrácení invaze osobně na mingsko-vietnamské hranici na kolenou předal mingským úředníkům novou prosbu o uznání, doprovázenou dokumentací o jeho vládě a civilních i vojenských úřadech a ochotou vydat říši Ming sporná pohraniční území.[12] Ťia-ťing nakonec v dubnu 1541 definitivně rozhodl ve prospěch Mạc Thái Tônga s tím, že mu odpustil jeho zločiny spáchané za občanské války, předešlou dynastii Lê prohlásil za vymřelou, a uznal ho za vládce Vietnamu. Nicméně mu neudělil titul krále (wang), který říše Ming přidělila panovníkům dynastie Lê, nýbrž pouhého „pacifikačního komisaře“. Současně vyznamenal a obdaroval velké sekretáře Sia Jena a Čaj Luana za organizaci válečných příprav a Jen Sunga a Kuo Süna za konstruktivní návrhy.[14] Zvolené řešení, totiž netrvání na obecném principu zahraniční politiky – říše Ming podporuje legitimní panovníky pokud uznají mingskou nadřazenost – a naopak respektování mocenské reality ve Vietnamu bylo charakteristické pro Jen Sungovo pojetí politiky.[14]

Zahraniční politika – další země

[editovat | editovat zdroj]

Ohledně zahraničních vztahů bylo problematické Japonsko, styky s nímž mingské úřady přerušily po násilnostech Japonců v Ning-po roku 1523.[15] V Japonsku byla silná poptávka po čínském zboží, zejména hedvábí, současně byla ve 30. letech 16. století objevena nová naleziště stříbra a zavedeny nové čínské metody těžby. Země pak získala dostatek kupní síly na to, aby si mohla dovolit dovoz z Číny ve větším měřítku.[16] Roku 1539 připluly do Če-ťiangu tři japonské lodě s tributem a žádostí o umožnění obchodování. Vyslance, v jejichž čele stál buddhistický mnich Košin Sekitei, přijal v Pekingu císař;[15] padesátičlenná delegace však byla držena pod přísným dohledem a bez možnosti obchodu.[17] Následující rok připluly japonské lodě znova, císař předložil jejich žádosti k meziresortním konzultacím pod vedením Jen Sunga, ministerstva a kontrolní úřady se shodly na tom, že mají být odmítnuti a další Japonci mají být přijímáni v souladu s pravidly zavedenými císařem Chung-wu ve 14. století: jedna návštěva za deset let a to pouze tři neozbrojené lodě, v případě jakýchkoli problémů přerušit styky. Žádali rovněž preventivní posílení pobřežní obrany, která byla v žalostném stavu. Císař s míněním svých úředníků souhlasil.[15] I další delegace roku 1544 byla odmítnuta, Japonci proto od roku 1545 přestali brát ohledy na mingské úřady a každoročně obchodovali s čínskými obchodníky Šuang-jü na ostrově u pobřeží Če-ťiangu.[17] Účast v nelegálním (to jest mingskými úřady neodsouhlaseným) obchodování vytýkal Jen Sung i obchodníkům a vládě ostrovů Rjúkjú, požadoval proto po tamním panovníkovi nápravu situace.[18]

Tibeťané, Džürčeni i Korejci se chovali klidně; z Mongolů se mingským pravidlům zahraničních styků podřizovali Urjanchadajci ve východním Mongolsku, když byla jejich žádost o rozšíření obchodu zamítnuta, omluvili se; aspoň prosili o mimořádnou dotaci kvůli škodám na jejich hospodářství způsobených nepříznivým počasím a nájezdem „žlutovlasých Tatarů“, což císař odsouhlasil.[18] Vztahy se státy a zeměmi západně od Číny, v Ujgursku, byly bez větších problémů, ministerstvo se pouze snažilo omezit počet a velikost přicházejících delegací. Jen Sung navíc soudil, že není správné, když jak úřední překladatele, tak doprovod středoasijských delegací, tvoří takřka výhradně zaměstnanci středoasijského původu. S panovníkovým souhlasem stanovil, že nadále v těchto funkcích mají být zaměstnáváni pouze etničtí Číňané.[19] Kontrolní úředníci později obvinili Jen Sunga, že jako překladatelé byli protekčně za úplatu přijímáni příbuzní úředníků anebo bohatých pekingských obchodníků; Jen Sung se bránil, že proces přijímání nijak neovlivňoval a ostatně dotyční po tříletém studiu (zahrnujícím i roční pobyt v příslušném pohraničí) složili zkoušky z cizího jazyka; nicméně pro vyloučení podezření je tedy propustí. Císař schválil propuštění překladatelů z rodin obchodníků, ti úřednického původu mohli zůstat.[20]

Vzdělávání a úřednické zkoušky

[editovat | editovat zdroj]

S růstem počtu obyvatel rostl i počet úředníků a ještě rychleji počet studentů a kandidátů zkoušek, Jen Sung proto organizoval rozšiřování a zakládání nových státních konfuciánských ěkol, zejména v okrajových regionech říše, kde dosud nebyli zájemci o studium.[21] Žádal císaře i o zvýšení kvót na počet úspěšných absolventů provinčních i metropolitních úřednických zkoušek, což podporovaly i provinční úřady (které argumentovaly, že absolventi metropolitních a palácových zkoušek aktuálně vedou pouze 10 až 20 % okresů a krajů, ale v zájmu kvalitní administrativy by měli řídit okresy a kraje všeobecně). Císař Ťia-ťing v některých případech provinční kvóty zvýšil, jiné žádosti však zamítl.[21]

Ohledně úřednických zkoušek bylo ministerstvo obřadů včetbě Jen Sunga znepokojeno zkouškovými eseji kandidátů, v letech 1537–1538 konstatovalo, že v důsledku vypjaté soutěživosti se eseje kandidátů v posledních letech posunují k neuměřenosti ve výrazu, objevují se neortodoxní postoje a nepřiměřená kritika obřadů i bezpečnostní politiky státu. Zvlášť problematické bylo, že takové práce byly příznivě hodnoceny zkoušejícími.[22] Nejhorší byla situace v provincii Kuang-tung, kde si studenti i zkoušející brali za vzor práce Lun Wen-süa (1467–1513, jinak nevýznamný) a Čchen Sien-čanga. Císař proto schválil návrhy ministerstva na čistku v provinčních zkušebních komisích, a potvrdil odvolání nebo zatčení zkoušejících v Kuang-tungu, ale i Chu-kuangu, Nan Č’-li, Ťiang-si a Che-nanu; studenti byli varování před používáním nebo odvoláváním se na dílo neortodoxních filozofů, především Čchen Sien-čanga (1428–1500), jeho žáka Čan Žuo-šueje (1466–1560) a Wang Jang-minga (1472–1529). Akademie založené zmíněnými filozofy nebo jejich žáky byly postaveny pod státní dozor nebo zrušeny. Čan Žuo-šuej, v té době nankingský ministr státní správy, však nebyl postižen, když se úředníci ministerstev státní správy a obřadů shodli, že je osobně bezúhonný;[22] ze státní služby byl odvolán císařem až roku 1540, kdy císař některé části jeho komentářů ke Knize obřadů posoudil jako nepřímou kritiku své politiky.[23]

Ostatní záležitosti

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1537 jeden z kontrolních úředníků navrhl přísně zakročit vůči buddhismu: redukovat počet klášterů, zabavit jejich majetek a mnichy vysvěcené bez státního souhlasu vrátit k běžnému životu a podobně.[24] Panovník neměl dobré mínění o buddhistech a sympatizoval s návrhem, Jen Sung však prosadil umírněný postup s tím, že návrat mnoha tisíc mnichů do světského života by pouze rozmnožil i tak početné řady tuláků a bezdomovců a podnítil nepokoje a z konfiskovaného majetku by měli prospěch spíše rodiny úředníků než státní pokladna. Proto Jen Sung navrhl postupné omezování buddhismu, a sice přestat opravovat budovy chrámů a modliteben, zastavit vysvěcování nových mnichů a povzbuzovat stávající mnichy k návratu ke světskému životu; císař návrh schválil.[24]

Ministerstvo obřadů se zabývalo i problémy s množstvím lékařů v Pekingu bez náležitého vzdělání a licence k provozování praxe.[25] Neustávaly spory o kuchaře potřebné k vykonávání císařských obřadů, když úřad dohledu nad ministerstvem financí mínil, že čtyři tisíce kuchařů je příliš mnoho a místo najímání nových by se měli propouštět, ale dvorské ministerstvo císařských zábav oponovalo, že tabulkový stav je přes šest tisíc osm set a tedy ve skutečnosti jich téměř tři tisíce chybí. Jen Sung u císaře uspěl s kompromisem, podle něhož bylo přijato pouze několik desítek nových kuchařů. Císař také schválil jeho návrh, aby uprchlí kuchaři nebyli vraceni do Pekingu, což zbytečně zatěžovalo daňové poplatníky.[25]

Politicky citlivé a vyžadující pečlivé prověření bylo vyřizování žádostí a sporů knížat z císařského rodu.[26] Ministerstvo odpovídalo i za registraci a výklad příznivých a nepříznivých znamení seslaných Nebesy. V závažných případech, jako zapálení jednoho z paláců Zakázaného města bleskem roku 1537, komety roku 1539 nebo úderu blesku do chrámu císařských předků roku 1541, byl hněv Nebes zjevný, ale jeho příčina nejasná; mohla jí být špatná práce, korupce nebo nespravedlnost na kterémkoliv ministerstvu nebo úřadu. V takových případech byly úředníkům nařízeny usmiřující obřady, pokání a zpytování svědomí, ale i prověrky činnosti.[26]

Velký sekretář

[editovat | editovat zdroj]

Sia Jen začátkem 40. let 16. století ztratil důvěru a podporu císaře Ťia-ťinga, protože se sice ve 30. letech účastnil taoistických obřadů organizovaných císařem, ale ve 40. letech se k nim stavěl chladně, což Ťia-ťing hodnotil jako útok na svou autoritu. Jen Sung toto využil k odstavení soupeře.[27] V srpnu 1542 tak císař z velkého sekretariátu odvolal Sia Jena,[28] v sekretariátu pak zůstal pouze Čaj Luan, který nebyl silným a průrazným státníkem; v září proto císař velkým sekretářem jmenoval Jen Sunga.[28][29]

Jen Sung zahrnul panovníka pozorností a pracovitostí a, v kontrastu k Sia Jenovi, i širokou podporu císařova zájmu o taoismus.[30][29] Přitom jednoznačně podporoval taoistické modlitby; naproti tomu k lektvarům prodlužujícím život, případně k nabídkám proměny běžných kovů ve zlato a stříbro se stavěl opatrně, s tím, že zkušenosti minulosti ukazují, že zpravidla jde o podvod. I když některé taoistické alchymisty nabízející lektvary doporučil (údajně za nemalou úplatu), i tak vyzýval k opatrnosti a pečlivému prověření jejich léků.[31] Pro Ťia-ťinga byl otcovskou postavou, o generaci starší, vysoký, vždy elegantně oblečený, energický.[32] Císařovy pokyny plnil pečlivě, předkládal mu všechny záležitosti. Záhy ovládl sekretariát, přičemž svých oponentů se zbavoval i za použití nečestných metod, což mu vyneslo špatnou pověst.[28]

Koncem listopadu 1542, nedlouho po jmenování Jen Sunga velkým sekretářem, se Ťia-ťing natrvalo přestěhoval ze Zakázaného města do Západního parku, který stylizoval do podoby taoistického ráje nesmrtelných. S císařem v Západním parku žila i úzká skupina jeho nejbližších pomocníků, včetně velkých sekretářů.[33] V sekretariátu byl Jen Sung formálně druhý po Čaj Luanovi. Na podzim 1544 však byli dva synové Čaj Luana obviněni z podvádění u úřednických zkoušek, vyšetřování prokázalo četná pochybení zkušební komise i když proti Čaj Luanovi a jeho synům se nic konkrétního nenašlo. Přesto císař Čaj Luana odvolal z funkce a vyloučil z úřednického stavu.[34] Novými velkými sekretáři byli jmenováni ministr státní správy Sü Can a ministr obřadů Čang Pi, ale prvý byl odvolán v listopadu 1545 a druhý v srpnu 1545 zemřel. K vyvážení Jen Sungova vlivu proto v říjnu 1545 císař do sekretariátu opětovně povolal Sia Jena. Oba státníci se nesnášeli, Sia Jen Jen Sunga ignoroval, odmítal s ním konzultovat a rušil jeho jmenování.[28] Jen Sung se tím cítil ohrožený a spojil se s Sia Jenovými oponenty, ale císařovými oblíbenci – markýzem Cchuej Jüanem, generálem Lu Pingem a markýzem Čchiou Luanem.[35]

Nakonec v únoru 1548 Sia Jen podpořil tažení do Ordosu bez uvědomění Jen Sunga, měl tak za něj plnou odpovědnost[28] a když císař – pod dojmem zpráv o nespokojenosti v sousedící provincii Šen-si a nepříznivých věšteb – stáhl svou podporu tažení, nepřátelé Sia Jena, včetně Jen Sunga, se proti Sia Jenovi postavili s řadou obvinění,[36] v únor 1548 dosáhli Sia Jenova odvolání[37] a v říjnu 1548 i jeho popravy.[35] Poté se Jen Sung stal prvním velkým sekretářem.[35]

Jako první velký sekretář byl Jen Sung nejvlivnějším členem vlády, i když císař měl i jiné oblíbence - vedle tří výše zmíněných i vévodu Kuo Süna, vévodu Ču Si-čunga a taoistu Tchao Čung-wena.[35] V 50. letech pracovali ve velkém sekretariátu kromě Jen Sunga ještě Sü Ťie (velký sekretář 1552–1568) a Li Pen (velký sekretář 1549–1561). Sü Ťie byl energický a rozhodný, Li Pen v diskuzích o správě říše ustupoval oběma silným osobnostem, Jen Sungovi i Sü Ťieovi.[37] Císař se sekretáři těsně spolupracoval, přičemž je stavěl proti sobě. Chod byrokracie přitom promazávaly úplatky organizované Jen Sungovým synem Jen Š’-fanem. Jen Š’-fan byl s podporou Jen Sunga postupně jmenován zástupcem ředitele úřadu pečetí (šang-pao-š’), ministrem dvora císařských obětí a mladším náměstkem ministra prací; bezpečně se orientoval v problémech hospodářských, administrativních i strategických; nechybělo mu i však i sebevědomí přecházející ve vychloubačnost.[35] Zatímco Jen Sung trávil téměř veškerý svůj čas s císařem v Západním parku, Jen Š’-fan vedl jeho domácnost a s tím jak Jen Sung stárnul, přebíral i jeho administrativní práci.[38]

Jako státník byl Jen Sung schopný, pracovitost a zodpovědnost, ale i zdvořilost a skromnost mu neupírali ani nejzavilejší kritici. Ve spravování říše mu pomáhal jeho neméně schopný syn Jen Š’-fan. Oba vyhledávali a povyšovali kvalitní úředníky, zbavovali se pouze těch, kteří ohrožovali jejich postavení.[35] Desetiletí politických krizí a problémů Jen Sung přežil tak, že rozhodnutí i odpovědnost za ně přesouval na odpovědná ministerstva a úřady; tak za jednání s Mongoly odpovídalo ministerstvo obřadů, a za jejich vypuzení ministerstvo vojenství. Ponechal si jen kontrolu nad personálními otázkami a výběrově i politikou.[36] Držel se dál i od největšího problému tehdejší vlády – státních financí, jejichž řízení ponechal na ministerstvech daní a prací.[39] V bojích 50. let s Mongoly na severu a s piráty na jihovýchodním pobřeží dával přednost politice kompromisu a jednání.[30] Přitom měl sklon vložit svou podporu do jednoho regionálního představitele vybaveného širokými pravomocemi, skrze kterého ovlivňoval situaci (zatímco Sü Ťie si dopisoval s řadou místních hodnostářů). Tak při obraně pekingského regionu při nájezdech Mongolů v letech 1550–1551 Jen Sung podporoval generála Čchiou Luana;[40] při řešení problémů s piráty na jihovýchodním pobřeží se opíral o ministra Čao Wen-chuu a vrchního velitele cung-tu Chu Cung-siena.[41]

Závěr kariéry a smrt

[editovat | editovat zdroj]

Jen Sungova korupce a klientelismus byla pověstná.[42] Otec a syn byli kritizovaní za rozvrácení tradičních administrativních zvyklostí a syn i za korupci. Měli řadu nepřátel usilujících o jejich svržení, kterým se ostře bránili, z rozhodnutí panovníka někteří úředníci kritiku Jen Sunga a jeho syna zaplatili životem.[43] Obžaloby z korupce a prodávání úřadů Jen Sung rozhodně odmítal a podařilo se mu přesvědčit císaře, že jde pouze o projev frakčních střetů. Císař, vždy ochotný myslet si o úřednících to nejhorší, mu věřil,[36] i protože obvinění byla zpravidla nekonkrétní a nepodložená důkazy, případně zjevně nevěrohodná.[44]

Postupem doby, v důsledku vysokého věku, závisel Jen Sung na synovi stále více. Právě jeho syn psal dekrety a interpretoval přání panovníka.[35] Roku 1560 byl Jen Sung už osmdesátiletý a neschopný samostatně zastat svou práci.[45][46] Následujícího roku zemřela Jen Sungova manželka, syn pak kvůli smutku neměl dovoleno přicházet do paláce. Bez něj však Jen Sung nebyl schopen vykonávat své povinnosti.[43] Dne 31. prosince 1561 vyhořel Ťia-ťingův palác Jung-šou v Západním parku a císař přesídlil do malého paláce Jü-si na západním břehu jezera Tchaj-jie; Jen Sung v této situaci navrhl přesun císaře do neobývaného paláce na jihu Pekingu (v němž kdysi žil v domácím vězení císař Jing-cung)[47] s tím, že obnovení Jung-šou by bylo drahé. Císař s hněvem odmítl a Sü Ťie panovníka podpořil s tím, že obnova je možná, když se použije materiál určený pro práce v Zakázaném městě. Sü Fan, syn Sü Ťiea, byl pověřen řízením prací a do konce dubna palác obnovil.[46] Císař poté k Jen Sungovi znatelně ochladl a konzultoval s ním pouze taoistické obřady, záležitosti vlády řešil se Sü Ťieem. Proti Jen Sungovi navíc nasazoval i nový císařův taoistický důvěrník Lan Tao-chang,[47] a opustil ho i Lu Ping.[43]

Po dalším kole obvinění Jen Š’-fana ze strany kontrolních úředníků[43] byl Jen Sung v červnu 1562[47] odvolán a poslán domů, byť se ctí. Jen Š’-fan však byl poslán do vyhnanství ve vzdáleném pohraničí, stejně tak jeho sva synové (Jen Chao, dosud důstojník gardy ve vyšívaných uniformách, a Jen Chung, dosud písař v sekretariátu). S Jen Sungem mohl zůstat pouze jeden jeho vnuk.[48] Novým prvním sekretářem se stal Sü Ťie.[49] Císař si dosud vážil Jen Sunga a za zdroj všeho špatného okolo něj měl jeho syna; na návrh jednoho z kontrolních úředníků na rehabilitaci osob potrestaných v minulých dvou desetiletích za útoky na Jen Sunga proto reagoval uvězněním doytčného kontrolního úředníka.[50]

Jen Š’-fan neodjel do vyhnanství, jak měl přikázáno, ale unikl strážím a vrátil se do rodinného sídla v Jüan-čou. Neunikl pozornosti Liou Žuna, vysoce postaveného kontrolního úředníka v Nankingu, který v prosinci 1564 Jen Š’-fana obvinil ze styků s piráty wo-kchou a přípravy povstání.[51] Císař nařídil zatčení podezřelých a prošetření záležitosti, Jen Š’-fanův syn Jen Šao-tching, sloužící v gardě ve vyšívaných uniformách, se pokusil rodinu varovat, ale neuspěl. V dubnu 1564 byl Jen Š’-fan zatčen a dopraven do Pekingu, vyšetřovatelé ho obvinili z přípravy ozbrojeného povstání ve spojení s piráty a Mongoly a navrhli jeho popravu. Císař nařídil opětovné prověření kauzy, které potvrdilo obvinění. Výsledkem byla poprava Jen Š’-fana a několika dalších obviněných, necelé tři desítky služebníků rodiny Jen bylo potrestáno méně přísně. Jen Sung i všichni jeho příbuzní, kteří měli status úředníka, úřední funkce a hodnosti, o ně přišli, veškerý majetek rodiny byl zabaven státem.[51] Zabavené jmění zahrnovalo 33 tisíc liangů (1,2 tuny) zlata, 2 miliony liangů (74 tun) stříbra, mnoho cenností, domy, 57 statků, 27 300 mu (1500 ha) polností a zahrad a mnoho dalšího.[52][53]

Takřka slepý, osamocený a zchudlý Jen Sung[1] žil ještě nějakou dobu v chatrči postavené vedle hrobky jeho rodičů. Zemřel později téhož roku 1565,[52][54][1] (uváděn je i rok úmrtí 1567).[55][56]

Jen Sung držel místo prvního velkého sekretáře 14 let – nejdéle ze všech sekretářů za tři století mingské vlády.[57]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c MOTE, Frederick W. Imperial China 900-1800. Cambridge, Massachusetts: Harvard University Press, 2003. 1136 s. Dostupné online. ISBN 0-674-01212-7. S. 671. (anglicky) [dále jen Mote]. 
  2. ↑ a b LI, Kangying. The Ming Maritime Policy in Transition, 1367 to 1568. Wiesbaden: Otto Harrassowitz, 2010. 211 s. ISBN 978-3-447-06172-8. S. 87. (anglicky) [dále jen Li]. 
  3. ↑ a b c d e f DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. S. 146. (anglicky) [Dále jen Dardess (2016)]. 
  4. ↑ a b c Dardess (2016), s. 147.
  5. ↑ a b Dardess (2016), s. 148.
  6. ↑ Dardess (2016), s. 148–149.
  7. ↑ Dardess (2016), s. 149–150.
  8. ↑ a b c Dardess (2016), s. 150–151.
  9. ↑ Dardess (2016), s. 180–181.
  10. ↑ Dardess (2016), s. 155–162.
  11. ↑ a b c d e Geiss, s. 471.
  12. ↑ a b c d Dardess (2016), s. 169–170.
  13. ↑ DARDESS, John W. Ming China, 1368-1644: A Concise History of a Resilient Empire. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2012. 155 s. ISBN 978-1-4422-0490-4. S. 5. (anglicky) 
  14. ↑ a b Dardess (2016), s. 171.
  15. ↑ a b c Dardess (2016), s. 163–164.
  16. ↑ VON GLAHN, Richard. Fountain of Fortune: money and monetary policy in China, 1000–1700. Berkeley, California: University of California Press, 1996. 338 s. ISBN 0-520-20408-5, ISBN 9780520204089. S. 114–116. 
  17. ↑ a b GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. [dále jen Geiss]. ISBN 0521243335. S. 440–510, na s. 493. (anglicky)
  18. ↑ a b Dardess (2016), s. 166.
  19. ↑ Dardess (2016), s. 164–165.
  20. ↑ Dardess (2016), s. 178–179.
  21. ↑ a b Dardess (2016), s. 175–176.
  22. ↑ a b Dardess (2016), s. 171–174.
  23. ↑ The Encyclopedia of Confucianism. Příprava vydání Yao Xinzhong. Abington, Oxon: Routledge, 2003. 976 s. ISBN 1317793498, ISBN 9781317793496. S. 795–796. (anglicky) [Dále jen Yao]. 
  24. ↑ a b Dardess (2016), s. 174.
  25. ↑ a b Dardess (2016), s. 177.
  26. ↑ a b Dardess (2016), s. 179–180.
  27. ↑ Geiss, s. 482.
  28. ↑ a b c d e Geiss, s. 483.
  29. ↑ a b Dardess (2016), s. 181.
  30. ↑ a b Dardess (2016), s. 4.
  31. ↑ Dardess (2016), s. 197–198.
  32. ↑ DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, ISBN 9781442223783. S. 139. (anglicky) [Dále jen Dardess (2013)]. 
  33. ↑ Dardess (2016), s. 199.
  34. ↑ Dardess (2016), s. 199–200.
  35. ↑ a b c d e f g GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. S. 1588. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  36. ↑ a b c Geiss, s. 484.
  37. ↑ a b Dardess (2016), s. 201–202.
  38. ↑ Dardess (2016), s. 202–203.
  39. ↑ Geiss, s. 485.
  40. ↑ Dardess (2016), s. 204.
  41. ↑ Dardess (2016), s. 207.
  42. ↑ Dardess (2013), s. 21.
  43. ↑ a b c d Goodrich, s. 1590.
  44. ↑ Dardess (2016), s. 204–205.
  45. ↑ Geiss, s. 505.
  46. ↑ a b Dardess (2013), s. 140.
  47. ↑ a b c Geiss, s. 506.
  48. ↑ Dardess (2016), s. 212.
  49. ↑ Dardess (2016), s. 267.
  50. ↑ Dardess (2016), s. 212–213.
  51. ↑ a b Dardess (2016), s. 213–215.
  52. ↑ a b Dardess (2013), s. 142.
  53. ↑ Dardess (2016), s. 216–219.
  54. ↑ Dardess (2016), s. 218.
  55. ↑ XU, Yinong. The Chinese City in Space and Time: The Development of Urban Form in Suzhou. Honolulu: University of Hawaii Press, 2000. ISBN 9780824820763. S. 233. (anglicky) 
  56. ↑ THRONESS, Aaron. Yang Tinghe: A Political Life in the Mid-Ming Court. 1. vyd. Leiden: Brill, 2024. 260 s. ISBN 9004682376. S. 245. (anglicky) 
  57. ↑ Dardess (2013), s. 139.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DARDESS, John W. Four Seasons: A Ming Emperor and His Grand Secretaries in Sixteenth-Century China. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2016. 294 s. ISBN 1442265604, ISBN 9781442265608. (anglicky) 
  • DARDESS, John W. A Political Life in Ming China: A Grand Secretary and His Times. Lanham, Maryland: Rowman & Littlefield, 2013. 220 s. ISBN 1442223782, ISBN 9781442223783. (anglicky) 
  • GEISS, James. The Chia-ching reign, 1522-1566. In: MOTE, Frederick W.; TWITCHETT, Denis. The Cambridge History of China. Volume 7, The Ming Dynasty 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1998. ISBN 0521243335. S. 440–510. (anglicky)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Jen_Sung&oldid=24448638“