Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v Ploješti navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a mimiky na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik Costache Caragiale.
V roce 1870 nastoupil jako nápověda a opisovač do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satirických časopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník Timpul, v jehož redakci působil Mihai Eminescu (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti Junimea vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu Covorbiri literare uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě Prahova, soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách Sučava (Suceava) a Neamț, potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 - 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu Claponul a Moftul român.
Ion Luca Caragiale
Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce 1905 do Berlína, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem Rok 1907 od jara do podzimu.
Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťáku i vysmívají volební a parlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav. V první hře Bouřlivá noc (1879) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň. V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest. Fraška Když se slaví karneval (1885), plná záměn a pronásledování, se odehrává na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu. Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou Ztracený dopis (1884), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka se týká předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekávaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.
.jpg)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Obrázky, zvuky či videa k tématu Ion Luca Caragiale na Wikimedia Commons 
