Vyskytují se ve vnější části buněčné membrány téměř všech obratlovců, zejména v membránách nervových buněk, kde jsou zastoupeny nejhojněji. Rozvětvené řetězce sacharidů vyčnívají ven z molekuly, zejména záporně nabitými kyselinami sialovými, a určují vlastnosti buněčného povrchu, na kterém se vyskytují.
Struktura gangliosidu GM1Název gangliosid byl poprvé použit německým vědcem Ernstem Klenkem v roce 1942 pro lipidy nově izolované z gangliových buněk mozku.
Nyní je známo více než 200 gangliosidů, které se od sebe liší především polohou a počtem kyselin sialových (především NANA).
Postupně bylo objeveno, že gangliosidy jsou součástí buněčné plazmatické membrány, která se podílí na přenosu buněčného signálu.
V současnosti je známo, že gangliosidy jsou velmi důležitými molekulami také v imunologii.
Přírodní a polosyntetické gangliosidy jsou považovány za možné léky při terapii neurodegenerativních poruch.
Struktura gangliosidů GM1, GM2 a GM3. Vlevo 4 sacharidy s navázanou kyselinou neuraminovou. Vpravo lipid složený z alkoholu (sfingosinu) a mastné kyseliny (kyseliny stearové).
Alkohol sfingosin (2-amino-4-trans-oktadecen-1,3-diol). Je to 18-uhlíkový aminoalkohol s nenasyceným uhlovodíkovým řetězcem, který tvoří hlavní část sfingolipidů.
Kyselina sialová je navázána na některý ze sacharidů. Obsahuje 9 atomů uhlíku. Pod názvem sialová kyselina se běžně rozumí N-acetylneuraminová kyselina (NANA). Označuje však také více než 50 derivátů kyseliny neuraminové.
Gangliosidy jsou přítomny především na povrchu buněk. Nejvyšší koncentrace gangliosidů se nacházejí v nervovém systému, zejména v šedé hmotě mozku (až 6% všech lipidů). V celém nervovém systému je řada různých gangliosidů, jejichž složení se mění v průběhu vývoje a při přizpůsobování se měnícím se podmínkám prostředí.
Oligosacharidové skupiny gangliosidů sahají daleko za povrch buněčných membrán a působí jako rozlišovací povrchové markery. Mají významné funkce v buněčném rozpoznávání a komunikaci mezi buňkami.
Při tvorbě nádorů může docházet k syntéze nového gangliosidu. I velmi nízké koncentrace specifického gangliosidu tak mohou indukovat vznik nádorových buněk.
Degradace gangliosidů probíhá v lysozomech. Provádí se vysoce specifickými glykosylhydrolázami, které postupně štěpí koncové zbytky sacharidů. Mateřský gangliosid GM1 je během degradace postupně štěpen na meziprodukty GM2 a GM3. Poruchy degradace gangliosidů mohou vést k závažným onemocněním.
Obrázky, zvuky či videa k tématu Gangliosidy na Wikimedia Commons 
