Přeskočit na obsah

Dudy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Dudy

Dudy, na Moravě gajdy, na Chodsku též pukl jsou prastarý lidový hudební nástroj, užívaný již v antickém Řecku. V českých zemích se pro ně kromě uvedených užívaly názvy bukl, bzikalky, hrkavky, kejdy, kor, kořec, kozice, kozlik, moldánky aj.[1]

Dudy byly původně jednoduchým dechovým nástrojem, který pravděpodobně vznikl již před 4000 lety v Egyptě a v přední Asii. Odtud se postupně šířily s pastýři a především s četnými arabsko-tureckými nájezdy do Evropy, kde se rozšířily a kde vznikaly různé druhy dud – různé národy si dudy různě upravovaly a mají pro ně vlastní pojmenování. První zmínka o dudách v českých zemích pochází ze Zbraslavské kroniky (1335–1339).

Moderní Hümmelchen

Dudy jsou aerofon. Funkce nástroje je založena na pumpování vzduchu, a to buď dofukovaném ústy, nebo koženým měchem umístěným v podpaží hudebníka do zásobního koženého měchu pod rukou na opačné straně těla. Na dofukování ústy jsou založeny například galicijské gaity nebo skotské Great Highland bagpipe, v Česku známé jako „skotské dudy“ – pravděpodobně proto, že jsou ze skotských dud nejznámější. Na dofukování měchem jsou založeny dudy z českých zemí a například irské loketní dudy a skotské Border pipes a Smallpipes.

V českých zemích je zásobní měch dud umístěn pod pravou dudákovou rukou (opačně než na ostrovech). Z měchu proudí vzduch do píšťaly s otvory. Proudí přes strojek nazývaný piskor, s jedním nebo více plátky. Rozechvíváním plátků vzniká zvuk. Tón je tvořen odkrýváním jednoho nebo více otvorů píšťaly prsty.

Při hře na dudy se v českých zemích užívá tzv. uzavřený prstoklad, odkrývá se vždy jen jeden otvor píšťaly (na rozdíl od většiny dud odjinud a dechových nástrojů). Dudy jsou nejčastěji laděny v tónině Es dur, často v tónině C dur, a to více na Moravě než v Čechách.

Zvuk dud je mečivý a na přední píšťale, tzv. předničce (chanter, melodická píšťala) hrají dudy českých zemí pouze na osm tónů, což dodává jejich hře jednotvárnosti. Malý rozsah osmi devíti tónů je poměrně běžný, ale jsou i výjimky, např. rozsah irských dud je dvě a půl oktávy včetně všech půltónů.

Zvláštním rysem je přítomnost jedné nebo více zadních píšťal (tzv. borduny, huky, příp. drony), které nepřetržitě hrají stále jeden o dvě oktávy hlubší tón, který se kombinuje s proměnlivými tóny na přední píšťale.

Irské dudy mají na rozdíl od ostatních ještě další tzv. regulátory – tři píšťaly s dvouplátkovým strojkem k hraní doprovodu. Ovládají se klapkami, převážně pravým zápěstím.

Dudy většinou nemají rovnoměrně temperované ladění, nejčastěji je použito přirozené ladění. Tím zadní píšťaly ladí k přední píšťale bez ohledu na hraný tón, ale může to působit potíže při hře společně s nástrojem laděným v temperovaném ladění. Nebývá častý ani komorní tón A = 440 Hz, např. skotské Great Highland Bagpipes mají komorní tón nejčastěji mezi 470 Hz a 480 Hz. Dudáci hrající s orchestrem obvykle podladí na A = 466,16 Hz (čemuž odpovídá tón B při A = 440 Hz), čímž se v moderním pojetí dá o těchto skotských dudách uvažovat jako o transponujícím nástroji, pro ostatní hrající tóny z Es dur, přestože se ve skutečnosti jedná o mixolydické A.

Dudy mají stále své ctitele. Nejvíce je v českých zemích proslavili dudáci ze Strakonicka a Chodska. V Česku existuje několik kvalitních lidových souborů a ve Strakonicích se pořádá jednou za dva roky významný Mezinárodní dudácký festival.

Dudy v Srbsku
Vědecká pracovnice a ředitelka Etnografického ústavu Srbské akademie věd a umění (SANU) prof. dr. Dragana Radojičić, Ph.D., a tamní vědecká pracovnice Dr. Miroslava Lukić Krstanović, Ph.D., uvádějí, že skutečnost, že se na Balkáně i dnes vyrábějí primitivní typy dud, na jaké v dávných dobách hráli naši předkové, je pravou cenností. Hra na dudy se udržela nejvíce v Zaječaru, Pančevu, Kikindě, Svrljigu a Lebani, takže zvuky tradičního nástroje lze dosud slyšet při vesnických slavnostech, „čímž se zachovává bohatství srbského nehmotného kulturního dědictví mnoha generací.[2]

Etnografky dále uvádějí: „Existuje několik typů dud, které se v těchto oblastech vyrábějí. Nejznámější je bezesporu jihomoravsko-makedonský typ, charakteristický pro oblast od okolí Niše až na jih Makedonie. Vedle tohoto typu se můžeme setkat i se svrljižskými, erskými, banátskými nebo mokrinskými a vojvodinskými dudami. Liší se v metodě výroby, v částech, z kterých se skládají, ale i ve způsobu, jak se na ně hraje. Dudy se skládají z několika prvků: melodické neboli přední píšťaly (gajdenica), tj. části, která vytváří zvuk a která se nejčastěji vyrábí ze zimostrázu, šeříku, dřínu nebo švestky, dále ze strojku neboli piskoru (pisak), na němž z větší části záleží naladění dud, potom měchu (mešina), který se vyrábí z vysušené kůzlečí nebo jehněčí kůže, dále z plátků (glavčina nebo prsteni) a z bordunové píšťaly (prdalo), tedy dlouhé zadní píšťaly, která vytváří hluboký tón. Celý nástroj se maže lojem nebo voskem, jen měch vepřovým sádlem, aby se zachoval v co nejlepším stavu.[2]

  1. Dudy.eu archiv. www.dudy.eu [online]. [cit. 2024-10-21]. Dostupné online. 
  2. a b RADOJIČIĆ, Dragana; LUKIĆ KRSTANOVIĆ, Miroslava. Národopisná revue. 2015, roč. 25, č. 3 : Vytváření nehmotného kulturního dědictví v Srbsku [online]. 2015-03 [cit. 2024-10-21]. S. 302. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČÍP, Pavel a KLAPKA, Rudolf F. Dudy v Čechách, na Moravě a ve Slezsku: nástin historie, rozšíření, návod na výrobu a malá škola hry na tento tradiční nástroj = Dudelsäcke in Böhmen, Mähren und Schlesien: Einführung in die Geschichte, Verbreitung und Anleitung zur Selbstbau sowie eine kurze Schule des Spielens. Brno: Salve Regina, 2006. 223 s., 1 CD. ISBN 80-902332-5-2. [Kniha nadšenců milujících a propagujících dudy obsahuje četné ikonografické materiály a bohatou textovou část s nástinem historie, návod na výrobu dud, malou školu hry a báchorky i skutečné příběhy vztahující se k dudám. Autoři se snaží poskytnout zájemcům o výrobu vlastního nástroje vodítko ke získání vědomostí a dovedností jak v technickém, tak historicko-muzikologickém směru a oslovit i náhodné zájemce o tento nástroj, v nichž mohou dřímat schopnosti užitečné pro záchranu dud a dudáctví obecně. Český text doprovází německý překlad. CD s vybranými dudáckými skupinami a sólisty z Čech, Moravy i Slezska + technická dokumentace v Adobe Acrobat (PDF).]
  • ČÍP, Pavel a REŽNÝ, Josef. České dudy: výroba, zdobení, ladění. Rožnov pod Radhoštěm: Blok, 1991. 46 s.
  • ETNOLOGICKÝ ÚSTAV. Dudy a dudácká muzika 1909. Praha: Tyllner, Lubomír, 2001. Textová a obr. část 138 s., 1 CD. Nejstarší zvukové záznamy lidové hudby v Čechách, sv. 1. ISBN 80-85010-40-2.
  • FIBICH, Ondřej. Obří dudy: stará legenda ze Strakonic. Strakonice: Antikvariát, Hrad, 2000. [4] s. [Vlastní: Městská knihovna Strakonice a Knihovna města Hradce Králové.]
  • KOLÁŘ, Arnošt. Dudy: stručné pojednání o dudách, dudácích a dudácké muzice. [Česko], 1958. 26 listů strojopisu.
  • LUGHOFER, Rudolf et al. Grenzenlos – die Wiederkehr des Dudelsacks: Gedanken und Fakten über ein europäisches Instrument = Bez hranic – aneb návrat dud: úvahy a fakta o jednom evropském hudebním nástroji. Weitra: Bibliothek der Provinz, [2014]. 275 s. Literatur, Kunst und Musikalien. ISBN 978-3-99028-407-0.
  • MARKL, Jaroslav. Dudy a dudáci: o jihočeských písních a lidové hudbě. 1. vyd. České Budějovice: Krajské nakladatelství, 1962. 98 s., 1 mikrodeska. [Práce pojednává o jihočeských lidových písních a zdůrazňuje jejich dudácký sloh, dále o dudácké hudbě a o blatském dudáku Františku KOPŠÍKOVI, jednom z mála, o jejichž životě a umění se dochovalo dostatek pramenů. Výklady jsou blíže objasněny četnými notovými doklady a ke kapitole o Kopšíkovi připojuje zápis písní, které u něho zachytil sběratel Č. Holas, a přepisy fonografických zápisů Kopšíkových dudáckých variací, jež r. 1909 natočil Otakar Zich.]
  • MARKL, Jaroslav. Dudy v české národní tradici. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1974. 53 s.
  • MATTHEW, Donald. Svět středověké Evropy: kulturní atlas. Překlad Kateřina Přádová a Věra Kotábová. Vyd. 1. Praha: Knižní klub, 1996. 240 s. Kulturní atlasy; sv. 7. ISBN 80-7176-374-8.
  • MUZEUM STŘEDNÍHO POOTAVÍ. Dudácká dílna: 3. dudácká dílna Strakonice 1990, Krajské kult. středisko Čes. Budějovice, Muzeum stř. Pootaví Strakonice: Sborník příspěvků. Čes. Budějovice: Krajské kulturní středisko, 1990. 93 s.
  • RADOJIČIĆ, Dragana a LUKIĆ KRSTANOVIĆ, Miroslava. Vytváření nehmotného kulturního dědictví v Srbsku. Národopisná revue. 2015, roč. 25, č. 3, s. 297–306. ISSN 0862-8351. Přístup také z: https://revue.nulk.cz/wp-content/uploads/2021/04/r3-2015.pdf
  • REŽNÝ, Josef. 5000 let s dudami. 2., uprav. vyd. Strakonice: Městské kulturní středisko ve Strakonicích, 2012. 269 s. ISBN 978-80-260-2572-6.
  • REŽNÝ, Josef. Středoevropská dudácká zóna. Český lid. 1992, roč. 79, č. 1, s. 37–46. ISSN 0009-0794. Dostupné také z: https://kramerius.lib.cas.cz/uuid/uuid:d67cff93-4611-11e1-1586-001143e3f55c
  • REŽNÝ, Josef. Po stopách dudáků na Chebsku. 1. vyd. Cheb: Chebské muzeum, 1992. 156 s. ISBN 80-85018-04-7.
  • REŽNÝ, Josef. Škola hry na české dudy. 1. 1. vyd. Praha: Ústav pro kulturně výchovnou činnost, 1981. 75 s.
  • REŽNÝ, Josef. Škola hry na české dudy. 2. [Noty.] 1. vyd. České Budějovice: Krajské kulturní středisko, ©1981, s. 78–135.
  • ROUT, Václav. Historie vývoje dud… převážně (ale nejen) na Britských ostrovech. In: Dudy.eu [online]. 2007–2010 [cit. 20. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.dudy.eu/dudy-eu/dudy-eu-historie-rout.php
  • SKALICKÝ, Petr. Irské loketní dudy. In: Dudy.eu [online]. 2007–2010 [cit. 20. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.dudy.eu/dudy-eu/dudy-eu-uilleann-pipes.php
  • SKALICKÝ, Petr; KOLÁŘ, Arnošt a VAVÁČEK, Míla. Pojmenování dud ve světě. In: Dudy.eu [online]. 2007–2010 [cit. 20. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.dudy.eu/dudy-eu/dudy-eu-pojmenovani-dud-ve-svete.php
  • SKALICKÝ, Petr. Popis dud. In: Dudy.eu [online]. 2007–2010 [cit. 20. 2. 2023]. Dostupné z: https://www.dudy.eu/dudy-eu/dudy-eu-popis-dud.php
  • ZÍBRT, Čeněk. Hrály dudy…: dějiny starodávné selské muziky české. Praha: Českoslovanská akciová tiskárna, 1917. 96 s. [Texty českého folkloristy k dějinám české hudby a etnomuzikologii jsou věnovány lidové hudbě, tanci a zejména dudám v pramenech přibližně od vrcholného středověku do 19. stol. S výběrovou ikonografií a texty k písním.] Dostupné také z: http://kramerius4.nkp.cz/search/handle/uuid:1a683260-b88b-11e6-88f6-005056827e52

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]