Přeskočit na obsah

Boxerské povstání

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Boxerské povstání
Společný útok aliančních vojsk na Peking (1900)
Společný útok aliančních vojsk na Peking (1900)

Trvání2. listopad 18997. září 1901
MístoČína
Výsledekvítězství velmocí, porážka Číny
  • smlouva mezi Čínou a 11 zeměmi,
  • potlačení křesťanství na území Číny
Strany
Aliance 8 národů: boxeři boxeři
říše Čching říše Čching (od 1900)
Velitelé
Spojené království Edward Seymour
Spojené království Alfred Gaselee
Ruské impérium Jevgeňij Alexejev
Ruské impérium Nikolaj Linevič
Japonské císařství Fukušima Jasumasa
Japonské císařství Jamaguči Motomi
Francouzská republika Henri-Nicolas Frey
Spojené státy Adna Chaffee
Německá říše Alfred von Waldersee
říše Čching Cch'-si
Síla
49 000–60 000 mužů boxeři 100 000–300 000
říše Čching 100 000 císařských vojáků
Ztráty
2 500 vojáků:
Japonské císařství 622 Japonců
Ruské impérium 302 Rusů
Spojené království 34 Britů
Francouzská republika 24 Francouzů
Spojené státy 21 Američanů
526 cizinců/čínských křesťanů
říše Čching cca 19 000 civilistů,
neznámý počet boxerů a císařských vojáků

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Boxerské povstání bylo ozbrojeným konfliktem probíhajícím v letech 18991901 v Číně mezi hnutím tzv. boxerů (tajnou čínskou organizací zaměřenou proti cizincům) a osmičlennou aliancí koloniálních mocností v čele s Velkou Británií. Příčinou povstání byla především snaha zamezit rostoucímu vlivu evropských států a Japonska na čínském území po prohrané první čínsko-japonské válce (1894–1895).

Jednotky boxerů v Tiencinu, 1900

Konflikt eskaloval v červnu 1900, kdy boxeři pronikli do Pekingu a 20. června zastřelili německého vyslance von Kettelera. Téhož dne čínská vláda vyhlásila válku všem západním mocnostem a císařská vojska společně s boxery oblehla diplomatickou čtvrť Pekingu, kde sídlila velvyslanectví. Obránci se i přes výraznou počáteční početní nevýhodu a nedostatek zbraní dokázali ubránit až do 17. července, kdy čínská vláda kvůli příjezdu kontingentu asi 20 000 spojeneckých vojáků do Tchien-ťinu podepsala příměří. To Číňané 13. srpna porušili, ale expediční sbor pod vedením generála Gaseleeho již byl se svým vojskem nedaleko a dalšího dne dobyl velkou část města a osvobodil obránce v diplomatické čtvrti. Mezinárodní jednotky pak 28. srpna demonstrativně vpochodovaly do Zakázaného města.

Vojáci aliance osmi národů

Výsledkem bylo vítězství západních mocností. Jednání o příměří trvalo od prosince 1900 až do 7. září 1901, kdy byl podepsán tzv. boxerský protokol. Čína se zavázala do roku 1940 platit vítězům válečné reparace ve výši 450 milionů taelů stříbra (zhruba 333 milionů $ v dané době), které se vinou vysokého úroku vyšplhaly na téměř miliardu taelů. Mírová dohoda zároveň vedla k dalšímu posílení vlivu Západu (zejména Velké Británie a Německa) v zemi a prosazení neomezeného obchodu podél pobřeží a velkých řek. Výrazně tak byla oslabena pozice císařství, což ve svých důsledcích vedlo v roce 1911 k sinchajské revoluci a zániku říše Čching.

Nástin událostí

[editovat | editovat zdroj]
Boxeři

Zvýšený tlak zámořských zemí, které dostaly pod svou kontrolu řadu čínských přístavů a území, způsobil na konci 90. let 19. století obnovení starých tajných spolků, které vystupňovaly aktivitu proti cizincům. Jejich oporou byli zejména rolníci. Tato společenství zakládala svou činnost na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Nejdůležitější takové hnutí se jmenovalo I-che-tchuan (neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“). Odtud byl odvozen i název „boxeři“. Ohniska odporu se nacházela v provinciích Šan-tung, Šan-si a Č'-li. Klíčovou se stala neúroda a hlad v roce 1899, kdy došlo k radikalizaci a přerodu v otevřené povstání proti „mořským ďáblům“ – cizincům a rozšíření povstání po celé severovýchodní části Číny. Povstalcům se stali trnem v oku zejména křesťanští misionáři jako „úhlavní ďáblové“ a hned po nich čínští konvertité ke křesťanství jako nežádoucí cizí prvek v Číně, navíc každá z evropských zemí prováděla na území Číny nějakou křesťanskou misii a skrze ní rozšiřovala svůj politický vliv. Misionáři a konvertité byli nuceni vzdát se své víry nebo je čekalo vyhnání či dokonce smrt. Boxeři plenili křesťanské misie, kostely či jiné související náboženské stavby a srovnávaly je se zemí, protože byly v rozporu s filosofií feng-šuej.

Před Peking dorazili povstalci v květnu roku 1900. Následovala velmi váhavá reakce císařovny-vdovy Cch'-si, která – i přes obavy z možného vojenského zásahu velmocí – nakonec v červnu boxery vpustila do Pekingu a vyhlásila válku cizincům. Došlo k obklíčení cizinecké čtvrti a zavraždění německého vyslance.

Reakcí na tyto události byla příprava vojenské výpravy velmocí (jmenovitě: USA, Velké Británie, Japonska, Francie, Německa, Ruska, Rakouska-Uherska a Itálie) do Číny se záměrem nastolení klidu a zajištěním tehdejších pozic. Za velitele tohoto mnohonárodnostního sboru o síle zhruba 50-60 tisíců mužů byl jmenován německý maršál Alfred von Waldersee. Dne 4. srpna 1900 došlo k zahájení válečné akce útokem z Tchien-ťinu. Boxerům chyběla moderní technika a výzbroj, takže nemohli čelit koncentrované síle okupantů. Peking byl dobyt velmi brzy, již 14. srpna, a následně vydrancován. Trestné výpravy cizinců pak v dalších měsících masakrovaly ohniska odporu na venkově.

Rozuzlení

[editovat | editovat zdroj]

7. září 1901 byl podepsán tzv. boxerský protokol, ve kterém se čínská vláda zavázala uhradit vysoké válečné reparace, dále nechat zbořit pevnost Ta-ku a souhlasit s přítomností cizích vojsk v Pekingu za účelem ochrany diplomatické čtvrti. Celá trasa mezi Pekingem a Tiencinem byla nadále kontrolována vojsky velmocí a vláda se musela také zříci jakéhokoli dovozu zbraní do země. V přístavu Tiencin, kde byli od roku 1860 přítomní Britové a Francouzi a poté Japonci (1888) a Němci (1899), získaly právo na vlastní koncesi i carské Rusko, Itálie a také Rakousko-Uhersko. Porážka boxerů byla nevyhnutelná kvůli nevyzbrojenosti a absenci jednotného reformního programu, který by motivoval a sjednotil masy Číňanů.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kronika 20. století. Praha: Fortuna Libri, 2007. 111 s. ISBN 978-80-7321-339-8. 
  • FAIRBANK, John King. Dějiny Číny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004. ISBN 80-7106-249-9. 
  • KREJČÍ, Oskar: Geopolitika Číny. Praha: Professional Publishing, s.r.o., 2021. 492 s. ISBN 978-80-88260-51-6
  • KOČVAR, Jan. Boxerské povstání v Číně, 1899–1900. Historický obzor, 2008, 19(9/10), s. 194-205. ISSN 1210-6097.
  • METHOD, Cyrill. Revoluce v Číně. Třebíč: Jindřich Lorenz, 1900. 54 s. Dostupné online. 
  • WIESNEROVÁ, Veronika. Boxerské povstání v dobovém českém tisku: rekonstrukce obrazu Boxerského povstání v české veřejnosti a jeho srovnání s historickými fakty [online]. Brno, 2014 [cit. 2018-06-23]. Bakalářská práce. Masarykova univerzita.
  • ŽALOUDEK, Karel. Encyklopedie politiky. Praha: Libri, 1999. ISBN 80-85983-75-3. 
  • Kolektiv: Hra o říši Středu. Politické a hospodářské zájmy Velké Británie a Německa v Číně, 1894–1914; Praha, 2017; 460 s. ISBN 978-80-86781-27-3

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]