Bettino Craxi

Bettino Craxi
Bettino Craxi
Předseda vlády Itálie
	Ve funkci:; 4. srpna 1983 – 17. dubna 1987
Prezident	Sandro Pertini; Francesco Cossiga
Vicepremiér	Arnaldo Forlani
Předchůdce	Amintore Fanfani
Nástupce	Amintore Fanfani
Poslanec Evropského parlamentu
	Ve funkci:; 25. července 1989 – 30. června 1992
Volební obvod	Severozápadní Itálie
	Ve funkci:; 17. července 1979 – 4. srpna 1983
Volební obvod	Severozápadní Itálie
Stranická příslušnost
Členství	Italská socialistická strana
Narození	24. února 1934; Milán; Italské království
Úmrtí	19. ledna 2000 (ve věku 65 let); Hammámet; Tunisko
Příčina úmrtí	diabetes mellitus
Partner(ka)	Sandra Milo
Rodiče	Vittorio Craxi
Děti	Stefania Craxi; Bobo Craxi
Alma mater	Milánská univerzita; Urbinská univerzita
Profese	politik
Náboženství	katolická církev
Ocenění	velkokříž Řádu Karla III. (1985); velkokříž Řádu prince Jindřicha
Podpis
Commons	Bettino Craxi
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benedetto „Bettino“ Craxi (24. února 1934 Milán – 19. ledna 2000 Hammamet, Tunisko) byl italský sociálnědemokratický politik. V letech 1983–1987 byl premiérem Itálie, což v té době představovalo nejdelší mandát od druhé světové války. Byl prvním socialistickým premiérem v historii italské republiky. Byl představitelem Italské socialistické strany, v jejímž čele stál v letech 1976–1993, a kterou velmi změnil – ukončil frakční boje a posunul stranu do politického středu, po vzoru jiných sociálnědemokratických stran Evropy. Symbolem toho bylo, že oslabil spolupráci s komunisty a vstoupil naopak do velké koalice s Křesťanskými demokraty (vznik tzv. osy CAF, neboli spolupráce tří klíčových osobností Craxi-Andreotti-Forlani).

Jeho vláda dosáhla značných ekonomických úspěchů, v jeho éře se Itálie stala pátou nejprůmyslovější zemí světa a vstoupila do skupiny nejvyspělejších ekonomik G7. Problémem však byla inflace a rostoucí zadlužení.

Craxi byl znám podporou socialistů, kteří byli ve svých zemích politicky postihováni, zejména ve frankstickém Španělsku, v Uruguayi, Chile a podporoval též československou skupinu levicových exulantů kolem časopisu Listy (Jiří Pelikán). Finančně podporoval též polskou Solidaritu a Arafatovu Organizaci pro osvobození Palestiny. Zvláštní sympatie měl též k libyjskému diktátorovi Muammaru Kaddáfímu, jehož roku 1986 telefonicky varoval před bombardováním Američanů, díky čemuž Kaddáfí útok (tzv. operaci El Dorado) přežil. Známý je jeho spor s Ronaldem Reaganem z roku 1985, kdy odmítl vydat arabské únosce lodi Achille Lauro. Často mu bylo vyčítáno přátelství s některými světovými diktátory, zejména Siadem Barrem ze Somálska a Bin Alím z Tuniska.

V 90. letech ho smetly korupční skandály (aféra Tangentopoli a akce Mani pulite – Čisté ruce), tak jako celou jeho politickou generaci. Před soudy uprchl roku 1994 do Tuniska, pod ochranu Bin Alího. Do Itálie, kde byl mezitím odsouzen k 27 letům vězení, se nikdy nevrátil a zemřel v Tunisku roku 2000.

Vyznamenání

velkokříž Řádu Kristova – Portugalsko, 4. července 1984^[1]
rytíř velkokříže Řádu Karla III. – Španělsko, 2. dubna 1985^[2]
velkokříž Řádu prince Jindřicha – Portugalsko, 31. října 1987^[1]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online.
↑ BOE.es - Documento BOE-A-1985-5752. www.boe.es [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Bettino Craxi na Wikimedia Commons
Profil na Cronologia.it Archivováno 28. 6. 2012 na Wayback Machine.
Heslo v Encyklopedii Britannica

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

[:0-1] ENTIDADES ESTRANGEIRAS AGRACIADAS COM ORDENS PORTUGUESAS - Página Oficial das Ordens Honoríficas Portuguesas. www.ordens.presidencia.pt [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online.

[2] BOE.es - Documento BOE-A-1985-5752. www.boe.es [online]. [cit. 2019-07-24]. Dostupné online.

[1]

[2]

Premiéři Itálie

Alcide De Gasperi (1945–1953) • Giuseppe Pella (1953–1954) • Amintore Fanfani (1954) • Mario Scelba (1954–1955) • Antonio Segni (1955–1957) • Adone Zoli (1957–1958) • Amintore Fanfani (1958–1959) • Antonio Segni (1959–1960) • Fernando Tambroni (1960) • Amintore Fanfani (1962–1963) • Giovanni Leone (1963) • Aldo Moro (1963–1968) • Giovanni Leone (1968) • Mariano Rumor (1968–1970) • Emilio Colombo (1970–1972) • Giulio Andreotti (1972–1973) • Mariano Rumor (1973–1974) • Aldo Moro (1974–1976) • Giulio Andreotti (1976–1979) • Francesco Cossiga (1979–1980) • Arnaldo Forlani (1980–1981) • Giovanni Spadolini (1981–1982) • Amintore Fanfani (1982–1983) • Bettino Craxi (1983–1987) • Amintore Fanfani (1987) • Giovanni Goria (1987–1988) • Ciriaco de Mita (1988–1989) • Giulio Andreotti (1989–1992) • Giuliano Amato (1992–1993) • Carlo Azeglio Ciampi (1993–1994) • Silvio Berlusconi (1994–1995) • Lamberto Dini (1995–1996) • Romano Prodi (1996–1998) • Massimo D'Alema (1998–2000) • Giuliano Amato (2000–2001) • Silvio Berlusconi (2001–2006) • Romano Prodi (2006–2008) • Silvio Berlusconi (2008–2011) • Mario Monti (2011–2013) • Enrico Letta (2013–2014) • Matteo Renzi (2014–2016) • Paolo Gentiloni (2016–2018) • Giuseppe Conte (2018–2021) • Mario Draghi (2021–2022) • Giorgia Meloniová (od 2022)