Přeskočit na obsah

Adolf Černý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Adolf Černý, dr. h. c.
(1892)
(1892)
Narození19. srpna 1864
Hradec Králové, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí27. prosince 1952 (ve věku 88 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
PseudonymJan Rokyta
Povoláníučitel
Národnostčeská
StátRakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
OceněníČestný doktorát Univerzity Karlovy (1946)
Doctor honoris causa Jagellonské univerzity v Krakově (1947)
Manžel(ka)Božena Černá-Reinerová
DětiPhDr. Božena Dobiášová-Černá
RodičeStanislav Černý, Františka Černá-Kejzlarová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
matriční zápis o narození a křtu Adolfa Černého (matrika N 1860-1877 Hradec Králové (SOA Zámrsk))

Adolf Černý (19. srpna 1864 Hradec Králové – 27. prosince 1952 Praha) byl český učitel, diplomat, spisovatel, básník, slavista, sorabista, etnograf, publicista, překladatel a univerzitní lektor slovanských jazyků v Praze.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině Stanislava Černého (1840/1841), holiče a hudebníka a Františky Černé-Kejzlarové (1840/1841). Svatbu měli 23.11.1863. Stanislav byl nejstarší, měl deset sourozenců, z nichž jen tři se dožili dospělého věku: Anna (1866), Barbora (1871) a Boleslav (1881). Roku 1902 se oženil s Boženou Reinerovou (1879–1959), se kterou měl dceru Boženu Dobiášovou (1904).

Po maturitě na reálném gymnáziu (1879) vystudoval učitelský ústav (1883), jako učitel působil v Hradci Králové a v Praze, kde byl v letech 1898–1904 též správcem Národopisného muzea českoslovanského.[1] Od roku 1901 vyučoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy polštinu a lužickou srbštinu, od r. 1911 i srbochorvatštinu.[1] Po vzniku samostatné ČSR pracoval na ministerstvu zahraničních věcí (r. 1918 expert pro slovanské otázky při čs. delegaci na mírové konferenci v Paříži, od r. 1919 ministerský rada MZV, v letech 1922–1923 legační rada čs. velvyslanectví ve Varšavě).[2] V roce 1927 odešel do důchodu.[1]

Od mládí se cílevědomě věnoval slovanské filologii a soudobým politickým problémům slovanských národů, později zaměřil pozornost také na rozvoj odborně fundované slavistické publicistiky a šíření ideje slovanské vzájemnosti v duchu masarykovského kriticismu.[2] V roce 1898 založil časopis Slovanský přehled a v letech 1898–1914 a 1925–1932 jej redigoval.[2] Hlavním předmětem jeho badatelského zájmu i mnohostranných organizačních aktivit byly jazyk, historie, kultura a folklor Lužických Srbů[3], jejichž život poznal při každoročních studijních pobytech (1885–1895).[1] Ve své době byl nejvýznamnějším znalcem lužickosrbské kultury[4] zakladatelem české sorabistiky.[3]

Jeho rozsáhlá původní básnická tvorba (pod pseudonymem Jan Rokyta) se vyvíjela od intimní a spirituální lyriky (Když se připozdívá; Světla a bludičky; Lekníny na hlubinách; Za Kristem; Pouta a peruti; Království ticha a smíru; Jadranské dojmy), přes veršovaný autobiografický román (Prokop Rybář), až k náboženské a politické epice, oslavující českou reformaci a národní osvobození (Zpěvník pozdního husity; epos Hus; Písně osvobozeného otroka; Věrní a odhodlaní).[2]

Byl mimořádným členem České akademie věd a umění (od 11. 12. 1916), řádným členem od 23. 5. 1923[5] a členem Slovanského ústavu.[2] V Praze XVIII bydlel na adrese Střešovická 461.[6]


Ocenění

[editovat | editovat zdroj]
Adolf Černý

Po spisovateli je pojmenována ulice Rokytova v Brně-Židenicích.

Dílo[7][8]

[editovat | editovat zdroj]

Verše

[editovat | editovat zdroj]
  • Když se připozdívá – 1897
  • Světla a bludičky – 1898
  • Lilie z Tvých zahrad – 1898
  • Lekníny na hlubinách – 1900
  • Viděl jsem duši ženy – 1902
  • Za Kristem – 1903
  • Pouta a Peruti – 1905
  • Hradby padají – 1905
  • Válka: k obrazům Emila Holárka – 1906
  • Království ticha a smíru – 1907
  • Prokop Rybář: veršovaný román – 1913
  • Balkánské zpěvy – 1913
  • Jadranské dojmy –1915
  • Zpěvník o Janu Husovi – 1915
  • Lesní pohádka – 1918
  • Na staroměstském rynku – 1918
  • Zpěvník pozdního husity – 1918
  • Písně osvobozeného otroka – 1919
  • Hus: báseň epická – 1919
  • Alžběta Šramínová: veršovaný románek – 1919
  • Žižka, náš bratr věrný – 1926
  • Zimní pohádka – 1928
  • President Osvoboditel – 1937
  • Věrní a odhodlaní – 1938

Próza

[editovat | editovat zdroj]
  • Lužické obrázky: drobné povídky – Praha: F. Šimáček, 1890

Studie

[editovat | editovat zdroj]
  • Narodne hłosy lužickoserbskich pěsni – Budyšín: Mačica Serbska, 1888
  • Druha zběrka narodnych hłosow łužickoserbskich pěsní – Budyšín: Mačica Serbska, 1888
  • Wobydlenje Łužiskich Serbow – 1889
  • Mythiske bytosće Łužiskich Serbow I. – Budyšín: M. Hórnik, E. Mukki, 1893
  • Svatba u Lužických Srbů – Praha: vlastním nákladem, 1893
  • Různé listy o Lužici: Feuilletony a drobné črty – Praha: Edvard Grégr, 1894
  • Za Edvardem Jelínkem – Praha: v. n., 1897
  • V údolí Resie – 1899
  • K otázce shody rusko-polské: místo odpovědi na otevřený list profesora Zdziechowského – Praha: v. n., 1900
  • Herta Wićazec: žiwjenje a pisma prěnjeje serbskeje basnjerki – Budyšín: E. Muka, 1901
  • O slovanské vzájemnosti v době přítomné – Praha: v. n., 1906
  • U italských slovanů – Praha: v. n., 1906
  • Važte si české školy! – a tři překlady: Poslední škola: Alphonse Daudet, z francouzštiny B. F.; Ich bin kein Preusse!: Laura Klieler, z dánštiny J. F. Khun; Z denníku poznaňského učitele: Henryk Sienkiewicz, z polštiny Václav Kredba. Praha: F. Simáček, 1906
  • Dalmatský ostrov Ráb – Praha: s. n., 1909
  • Stawizny basnistwa łužiskich Serbow – Budyšín: Mačica serbska, 1910
  • Lužice a Lužičtí Srbové – Praha: J. Otto, 1912
  • Lužická otázka: úvahy, studie a výzvy v době světového převratu – Plzeň: Karel Beníško, 1918
  • Slovanstvo za světové války: studie, úvahy a črty z doby válečného převratu – Plzeň: K. Beníško, 1919
  • Masaryk a Slovanstvo – Praha: Čas, 1921
  • O potřebě mravní a náboženské obrody v našem národě – 1921
  • Z náboženské tradice české: přednáška – 1921
  • Obnova českého bratrství: přednáška – 1922
  • Dva ohlasy české minulosti: přednáška – 1922
  • Za J. Baudouinem de Courtenay: 13. III. 1845–3. XI. 1929 – Praha: s. n., 1929

Překlady veršů

[editovat | editovat zdroj]

Překlady prózy

[editovat | editovat zdroj]
  • Asja – I. S. Turgeněv. Ruská knihovna XXVI
  • První láska – A. Michajlov; z ruštiny. 2. vydání ve Světové knihovně
  • Tré povídek: Zimní večer. Slečna Růža. Světlo ve zříceninách – Eliza Orzeszkova. Praha: J. Otto, 1917
  • Martin Luba: divadelní hra – Sewer/Ignacy Maciejowski a Tadeusz Miciński; z polštiny. Praha: F. Simáček, 1899
  • Karikatury: divadelní hra – J. A. Kisielevski; z polštiny. 1902
  • Hra srdcí – Stefan Kiedrzyński; z polštiny
  • Král Duch – Juliusz Słowacki

Dalšími překládanými polskými autory byli: Jerzy Żuławski, Karol Hubert Rostworowski, Włodzimierz Perzyński

Jiné

[editovat | editovat zdroj]
  • Průvodce po Národopisném museu českoslovanském (NMČ) – redigoval. Praha: Rada NMČ, 1903
  • Vzpomínky Edvarda Jelínka – z jeho literární pozůstalosti vydal. Praha: Máj, 1904
  • Haličské obrázky – Ivan Franko; z rusínského originálu přeložil Jar. V. Burian; napsal úvod: Praha: J. Otto, 1907
  • Republika Czeskosłowacka: Krótki zarys źycia politycznego, ekonomicznego i kulturalnego – opracowali Adolf Czerny i Wacław Dresler – Poznaň: s. n., 1923
  • Slovanské problémy – T. G. Masaryk; vybral a napsal doslov. Praha: Státní nakladatelství, 1928

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Adolf Černý na polské Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g Lexikon české literatury 1, s. 449.
  2. ↑ a b c d e Český biografický slovník XX. století I, s. 201.
  3. ↑ a b Kdo je kdo v české lingvistice, s. 101.
  4. ↑ Česká slavistika od počátku 60. let do konce roku 1918, s. 294
  5. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 253
  6. ↑ Kulturní adresář ČSR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Příprava vydání Antonín Dolenský. Praha: Josef Zeibrdlich, 1934. 587 s. S. 63. 
  7. ↑ FRABŠA, František Salesius. Čeští spisovatelé dnešní doby. Praha: Lidová tribuna, 1923. 160 s. S. 21–22. 
  8. ↑ KUNC, Jaroslav. Slovník soudobých českých spisovatelů. Krásné písemnictví v letech 1918–1945. Praha: Orbis, 1946. 1018 s. S. 676–680. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Adolf Černý: k šedesátinám nadšeného šiřitele slovanského uvědomění – napsali K. Sedláček, František Tichý, Mikławš Krječmar, Josef Páta. Praha: Alois Neubert, 1924
  • Adolf Černý – Jan Rokyta (1864–1952) – Tadeusz Stanisław Grabowski. Sofija: Bălg. akad. na naukite, 1955
  • Adolf Černý: antologija jeho džełow – zezběrał, zdźela přełožił a předsłowo napisał Jan Cyž. Budyšyn: Ludowe nakladnistwo Domowina, 1958
  • Adolf Černý: bibliografický soupis publikovaných prací – Radoslava Hnízdová. Praha: Národní knihovna ČR, Slovanská knihovna, 1998
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 101–102. 
  • Dějiny české literatury. IV. Literatura od konce 19. století do roku 1945 – hlavní redaktor Jan Mukařovský. 1. vyd. Praha: Victoria Publishing, 1995. 714 s. ISBN 80-85865-48-3. S. 648. 
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 449–451. 
  • KALETA, Petr. Češi o Lužických Srbech: český vědecký, publicistický a umělecký zájem o Lužické Srby v 19. století a sorabistické dílo Adolfa Černého. Praha: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, 2006. 333 s. ISBN 80-86495-41-8.
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Česká slavistika od počátku 60. let do roku 1918. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1997. 477 s. ISBN 80-85268-69-8. S. 294, 313. 
  • KUDĚLKA, Milan, a kol. Československá slavistika v letech 1918–1939. 1. vyd. Praha: Academia, 1977. 469 s. S. 218. 
  • Pražské sorabistické studie: k 60. výročí úmrtí Adolfa Černého (1864–1952) a 70. výročí úmrtí Josefa Páty (1886–1942) – Marcel Černý a kol. Praha: Společnost přátel Lužice: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy: Budyšín: Serbski institut, 2013. 173 s. ISBN 978-80-905626-0-8.
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 252–253. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 201. 
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 40–41. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí: 11. sešit: Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 23–24. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Adolf_Černý&oldid=24501702“