Wikipedie:Článek týdne/Návrhy
Zde jsou návrhy článků, které by se mohly objevit na Hlavní straně v sekci Článek týdne. Schválené návrhy přiřazené k týdnům se přesouvají do přípravy. Seznam již zveřejněných článků týdne je v archivu.
Navrhování
[editovat | editovat zdroj]Návrhy jsou ukázkami již existujících kvalitních článků. Ideálně by se mělo jednat o recenzované dobré nebo nejlepší články (můžete vybírat z dosud nepoužitých dobrých nebo nejlepších článků), není to však podmínkou. Články se zajímavou tematikou mají velké plus.
Návrhy by měly:
- dodržovat délku textu 1000–1800 znaků (počítáno s mezerami, bez wikiformátování, ideálně kolem 1400); text rozdělte do dvou odstavců;
- obsahovat poutavý obrázek s popisem, jehož výsledná šířka na Hlavní straně bude 125px (při orientaci na šířku).
Ukázka by v rámci možností měla korespondovat s úvodem článku. Několik tipů na dobrý úryvek:
- vybírejte do ukázky zajímavé informace;
- snažte se psát poutavě, zkuste čtenáře zaujmout;
- můžete psát volnějším stylem, než jak je psán úvod v článku (tam je samozřejmě nutné dodržovat přísně encyklopedický styl);
- vyhýbejte se odborným termínům, složitým formulacím i přehlcení ukázky daty a čísly;
- zkuste vybrat co nejzajímavější obrázek k článku;
- odkazujte na zajímavé články; pokud neexistují, vytvořte je.
Prosíme, nečekejte, že se bude návrhem někdo detailně zabývat a předělávat ho, aby mohl jít na Hlavní stranu. Nebude. Je hlavně na navrhujících, aby dodali článek, který může týden reprezentovat Wikipedii na její úvodní stránce.
Posuzování návrhů
[editovat | editovat zdroj]Přítomnost návrhů zde ještě nezaručuje, že se daný výňatek na Hlavní straně v dohledné době vyskytne. Chcete-li přispět ke schválení návrhu nebo máte-li k němu námitku či připomínku, přidejte k němu svou recenzi (do prvního volného číslovaného parametru recenze1-9) a využijte k tomu příslušnou předlohu:
{{čt/ano| --~~~~}}{{čt/ne| --~~~~}}{{čt/komentář| --~~~~}}
Zejména u negativních recenzí doplňte před svůj podpis i stručné zdůvodnění. Případné polemiky s recenzemi, je-li to nutné, veďte na diskusní stránce k návrhu.
Zpracované návrhy
[editovat | editovat zdroj]| Článek | Obrázek | Anotace | Recenze | ||
|---|---|---|---|---|---|
| Č | N | T | |||
Black Acetate
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vím, že anotace nedosahuje požadovaného počtu znaků, ale nevím, čím ji doplnit (ESO). |
.JPG) |
Black Acetate je čtrnácté studiové album velšského hudebníka a skladatele Johna Calea z roku 2005. Bylo představeno dva roky po vydání předchozího alba HoboSapiens v říjnu 2005 vydavatelstvím EMI Records. Jde o jeho druhé a zároveň poslední studiové album vydané touto společností. Jde zároveň o jeho poslední řadovou desku do roku 2012, kdy vydal album Shifty Adventures in Nookie Wood. Hlavním producentem alba byl sám Cale; většinu písní s ním však produkoval Herb Graham, Jr., skladbu „Sold-Motel“ pak Mickey Petralia. Výkonným producentem byla Caleova manažerka Nita Scott, která tuto funkci zastávala i na řadě jeho dalších nahrávek. Album obsahuje celkem třináct písní. Někteří kritici album oceňovali, část však měla opačný názor. Jedním z problémů byla improvizovaně vzniklá píseň „Brotherman“. Album se umístilo v belgické vlámské hitparádě Ultratop nejlépe na 87. místě. Název Black Acetate dostalo podle starých acetátových desek.
|
| ||
Zalman Šazar
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zalman Šazar (rodným jménem Šneur Zalman Rubašov; 24. prosince 1889 – 5. října 1974) byl izraelský politik, představitel dělnického sionismu, historik, publicista, spisovatel a básník. V letech 1963 až 1973 zastával ve dvou funkčních obdobích úřad izraelského prezidenta. V letech 1949 až 1956 byl poslancem Knesetu za stranu Mapaj a rovněž byl historicky prvním izraelským ministrem školství a kultury. Z této funkce prosadil zákon o povinné školní docházce; tato událost je dodnes připomínána na izraelských bankovkách o nominální hodnotě 200 šekelů.
Před vstupem do politiky byl činný v sionistických organizacích a zastával četné funkce v sionistické exekutivě. Studoval na univerzitách v Petrohradě, Freiburgu, Štrasburku a Berlíně a byl odborníkem na židovskou historii ve východní Evropě. Již od svých mladých let publikoval v jazyce jidiš a hebrejštině a přispíval do mnohých jidiš periodik. Zastával funkci šéfredaktora několika levicových deníků, z nichž nejvýznamnější byl Davar. Jako izraelský prezident se zasadil o vznik každoměsíčních intelektuálních setkávání v prezidentské rezidenci, jichž se účastnila izraelská odborná elita a zástupci diasporních komunit. Zvaním světově uznávaných osobností se pak snažil zvýšit prestiž Izraele. Ani v úřadě prezidenta nezanevřel, jako mnozí, na jidiš kulturu, jazyk a svůj chasidský původ (měl dokonce klíčovou roli ve vytvoření komunity Chabadu v Izraeli). |
| ||
Jicchak Navon
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Jicchak Navon (9. dubna 1921, Jeruzalém – 6. listopadu 2015) byl izraelský politik, diplomat, prozaik, dramatik a pedagog. V letech 1978 až 1983 zastával funkci izraelského prezidenta. Byl prvním sabrou (Židem narozeným na území země izraelské či Izraele), který se stal izraelským prezidentem, a zároveň byl prvním sefardským prezidentem Izraele.
Než se stal prezidentem, zastával různé funkce v izraelské státní správě, a to především na ministerstvu školství a kultury, kde se zasadil o rozvoj v mnoha oblastech, který je patrný dodnes (například komunitní centra matnas). Byl osobním tajemníkem prvního ministerského předsedy Davida Ben Guriona a ve dvou různých obdobích byl po více než 20 let poslancem Knesetu za strany Rafi a Stranu práce. Celkem šest let byl ministrem školství a kultury v izraelské vládě. Mimo politiku byl aktivní v mnoha oblastech umělecké tvorby; je autorem dvou muzikálů, několika povídek a televizního seriálu. Ve veškeré své umělecké tvorbě se zaměřoval na sefardskou komunitu. Podle telefonického průzkumu veřejného mínění z prosince 2007 jej považovalo nejvíce Izraelců za nejlepšího izraelského prezidenta v historii státu.
|
| ||
Levi Eškol
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Levi Eškol (rodným jménem Levi Školnik; 25. října 1895, Oratov – 26. února 1969, Jeruzalém) byl v pořadí třetí izraelský premiér. Tuto funkci zastával od roku 1963 až do své smrti v roce 1969. Během své politické kariéry dále zastával posty ministra financí, obrany, zemědělství a bydlení. Byl členem levicové strany Mapaj, kterou přetransformoval na Ma'arach.
Nejvýznamnějším okamžikem jeho premiérského funkčního období se stala šestidenní válka v roce 1967. Před touto válkou vytvořil vládu národní jednoty, v níž v důsledku tlaku veřejnosti přenechal křeslo ministra obrany pro Moše Dajana a do níž mimo jiné přizval stranu Cherut Menachema Begina, která se vůbec poprvé stala součástí izraelské vlády. Tato válka začala preventivním izraelským útokem proti Egyptu a Sýrii, které se jej chystaly napadnout, a skončila jednoznačným izraelským vítězstvím, při němž získal území východního Jeruzaléma, Golanských výšin, Západního břehu Jordánu, Pásma Gazy a Sinajského poloostrova (tj. území dříve pod správou Jordánska, Sýrie a Egypta). Po válce v roce 1968 s pomocí Goldy Meirové sjednotil tři labouristické strany (Mapaj, Rafi a Achdut ha-Avodu), které daly vzniknout současné izraelské Straně práce. Levi Eškol zemřel na srdeční příhodu během svého funkčního období přímo ve své kanceláři. Tím se stal prvním izraelským premiérem, který zemřel během svého funkčního období. Je pohřben na národním hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalémě. |
| ||
Papoušek širokozobý
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Papoušek širokozobý (Lophopsittacus mauritianus) je velký vyhynulý papoušek z čeledi alexandrovití (Psittaculidae). Byl endemitem na ostrově Mauricius, jenž je součástí Maskarénského souostroví východně od Madagaskaru v Indickém oceánu. První zmínky o papoušcích širokozobých sahají do roku 1598, kdy jsou v holandských lodních denících označováni jako „indičtí krkavci“. Zachovalo se pouze několik stručných dobových popisů a tři vyobrazení ptáka. Papoušek širokozobý se dočkal vědeckého popisu na základě subfosilní čelisti teprve v roce 1866, ačkoli tento popis nebyl zprvu spojován se starými záznamy, a to až do znovuobjevení podrobného náčrtu z roku 1601. Papoušek širokozobý vyhynul v 17. století v důsledku kombinace odlesňování, predace zavlečenými invazními druhy a pravděpodobně i lovu.
Hlava papouška širokozobého byla v poměru k tělu velká, na přední části hlavy vynikal výrazný hřeben. Pták měl velmi velký zobák, velikostně srovnatelný se zobákem ary hyacintového, jenž mu umožňoval louskat i tvrdá semena. Subfosilní pozůstatky navíc naznačují, že tento druh vykazoval větší pohlavní dimorfismus co se týče celkových rozměrů a velikosti hlavy než kterýkoli dnes žijící papoušek. Přesné zbarvení peří zůstává hádankou, ale dobové popisy naznačují, že papoušek hýřil vícero barvami, včetně modré hlavy a možná červeného těla a zobáku. Papoušek širokozobý na rozdíl od mnoha jiných ostrovních ptáků zřejmě uměl létat, ačkoli příliš zdatným letcem nebyl.
|
| ||
Chřástal wakeský
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Kdyby bylo víc obrázků, tak bych asi i nominoval na NČ; hypoteticky lze nasadit na nějaké datum související s válkou, kdyby nebylo nic jiného. OJJ, Diskuse 7. 2. 2023, 07:21 (CET) |
.jpg) |
Chřástal wakeský (Hypotaenidia wakensis) je vyhynulý druh chřástalovitého ptáka z rodu Hypotaenidia. Žil pouze na atolu Wake v blízkosti Marshallových ostrovů v Tichém oceánu. Dosahoval celkové velikosti těla asi 22 cm. Byl zcela nelétavý, obýval křoviny a houštiny ostrova. Zdejšímu přirozenému prostředí, pravidelně postihovanému extrémními suchy, se dobře adaptoval. Dokázal se obratně pohybovat i v hustém podrostu, živil se všežravě a dobu rozmnožování přizpůsoboval aktuálním podmínkám. Zajímavostí bylo, že tento chřástal vytvářel společné chovné agregace, které pečovaly o vejce a chránily mláďata. Tato adaptace chřástalům pomohla účinně chránit snůšky před hnízdními predátory, jako byly krysy ostrovní, jejichž přítomnost by běžně vedla k ohrožení či vyhynutí jiných nelétavých ptáků hnízdících na zemi.
Chřástala wakeského objevili japonští námořníci roku 1892, vědeckého popisu se druh dočkal až roku 1903 od Lionela Waltera Rothschilda. Větší množství informací i vzorků ptáka se však podařilo získat teprve expedici USS Tanager z roku 1923. Od roku 1935 spadal Wake pod jurisdikci Ministerstva námořnictva Spojených států amerických a z následujících šesti let, kdy Američané na ostrově pobývali, pochází drtivá většina zpráv a fotografií chřástalů. V prosinci roku 1941 atol Wake obsadilo Japonské císařské námořnictvo, ale palčivým problémem se pro Japonce ukázalo být zásobování jejich vojáků. Situace vygradovala v lednu 1944, kdy Američané dobyli atol Kwajalein, hlavní výchozí zásobovací bod pro Wake. Několik stovek chřástalů bylo hladovějící japonskou posádkou rychle vybito, ostrov byl navíc bombardován ze strany spojeneckých vojsk. Do japonské kapitulace v září 1945 chřástal wakeský vyhynul.
|
| ||
Pokřovník ostrovní
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Pokřovník ostrovní (Traversia lyalli) je vyhynulý druh pěvce z čeledi pokřovníkovití (Acanthisittidae). Ačkoli nalezené kosterní pozůstatky ukazují, že historicky šlo o hojný druh na obou hlavních ostrovech Nového Zélandu, v době objevu Evropany žil pouze na malém Stephensově ostrově, jenž se nachází v Cookově průlivu. Pokřovník ostrovní byl asi 10 cm velký pták s hnědým opeřením, jenž byl mezi pěvci výjimečný tím, že byl pravděpodobně zcela nelétavý. Podle dostupných indicií šlo o noční druh, ale jeho chování a ekologie zůstávají pro vědce hádankou.
Pokřovník ostrovní byl objeven, vědecky popsán i rychle vyhuben v 90. letech 19. století. Tehdy byl na Stephensově ostrově vybudován maják, jenž zde byl uveden do provozu na konci ledna 1894. Vědecký popis pokřovníka je spjat s osobou strážce majáku Davida Lyalla, jehož kočka mu začala přinášet mrtvolky tohoto vědě dosud neznámého ptáka. První vzorky se rychle dostaly k významným ornitologům té doby, Novozélanďanovi Walterovi Bullerovi a Britovi Lionelu Rothschildovi, přičemž Rothschild svého vědeckého kolegu v popisu nového druhu poněkud nekavalírsky předběhl. Pták byl oficiálně popsán v prosinci roku 1894. Ohledně vyhynutí pokřovníka panuje řada domněnek a spekulací. Často se uvádí, že za jeho zánik může pouze ona jediná kočka správce majáku; toto tvrzení je ale nepravdivé, protože na Stephensově ostrově roku 1895 prosperovala již celá populace zdivočelých koček, jež se výrazně podepsala na stavech tamějšího ptactva. Datum vyhynutí pokřovníka se tradičně klade již do roku 1895, nicméně s některými vzorky ptáka se obchodovalo i po tomto roce, takže nelze vyloučit ani o něco delší přežívání druhu. Jediné dochované pozůstatky představuje 15 muzejních exponátů a některé kosterní zbytky. |
| ||
Embalonurovití
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
,_male_with_prominent_black_beard_2.jpg) |
Embalonurovití, česky také pochvorepovití (Emballonuridae), představují čeleď letounů, jež čítá přes 50 žijících druhů. Její zástupci se vyskytují především v tropických a subtropických oblastech po celém světě, včetně některých ostrovních stanovišť, jako je Madagaskar, Mikronésie nebo Seychely. Z hlediska širší systematiky je tato čeleď spřízněna s nykteridovitými netopýry (Nycteridae), s nimiž dohromady utváří nadčeleď pochvorepovci (Emballonuroidea). Možná je příbuznost i s madagaskarskou čeledí myzopodovití (Myzopodidae). Nejstarší fosilní nálezy embalonurovitých pocházejí z eocénu Evropy a severní Afriky.
Embalonurovití jsou hmyzožraví netopýři menší až střední velikosti. Hlava se vyznačuje absencí výrazných kožních výrůstků, ušní boltce jsou miskovité, s krátkým víčkem. Jedinečným znakem těchto netopýrů je jednak pachový váček na spodní ploše křídel samců, jenž slouží k vábení samic, a jednak ocas vystupující zhruba z poloviny horní plochy uropatagiální membrány. Blánu na křídlech a ocase mohou tito netopýři dovedně složit a následně se netypicky pohybovat po čtyřech končetinách. Během hřadování spíše ulpívají k povrchu celým tělem, než aby se zavěšovali za zadní končetiny. Ve volné přírodě embalonurovití žijí především ve vlhkých deštných lesích, sezónních poloopadavých lesích či savanových oblastech. Sociální struktury i rozmnožovací chování se mezi druhy značně různí, od komplikovaných harémových uspořádání po monogamii.
|
| ||
Rehek zahradní
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) je druh ptáka z řádu pěvců a čeledi lejskovitých, hnízdící v severní Africe a Eurasii východně po Blízký východ a přes Sibiř až po Mongolsko. Široce rozšířený je rovněž v Česku. Rehek zahradní je tažným ptákem, jehož evropské populace zimují na území subsaharské Afriky. Jedná se o malého štíhlého pěvce s délkou těla kolem 14 cm. Opeření je u obou pohlaví odlišné; samec se pozná podle bílého čela, černého hrdla a oranžovočervené hrudi, zatímco samice je nenápadně šedohnědavá; dobrým rozpoznávacím znakem ve všech šatech nicméně zůstává rezavočervený ocas, kterým často kmitá.
Rehek zahradní je hmyzožravým pěvcem, který k životu preferuje světlé listnaté lesy a další podobná stanoviště, včetně parků, sadů a zahrad. K hnízdění využívá především stromové dutiny a polodutiny, čímž se řadí mezi druhy ptáků ohrožené intenzifikací zemědělství a s ní souvisejícím úbytkem vhodných hnízdních příležitostí a potravy. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh z globálního pohledu však hodnotí jako málo dotčený.
|
| ||
Sopka
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vhodný pro týdny: 43/2024 (Vesuv), 03/2025 (Hunga Tonga), 15/2025 (Tambora), 20/2025 (St. Helens), 24/2025 (Pinatubo/Novarupta), 35/2025 (Krakatoa) |
.jpg) |
Sopka či také vulkán je porucha povrchu planety či měsíce, kudy se na povrch dostává směs roztavených hornin (magma) a sopečných plynů z hlouběji umístěného magmatického rezervoáru. Samotný termín sopka je často používán pro označení tělesa ve tvaru kuželovité hory, nicméně jsou známy i druhy sopek, které žádný kužel nevytváří. Tvar je především závislý na složení magmatu, charakteru a intenzitě sopečné erupce. Na Zemi se sopky nejčastěji vyskytují podél okrajů tektonických desek a nad tzv. horkými skvrnami, situovanými mimo tyto okraje, což vysvětluje teorie o deskové tektonice. Jinými formami jsou například bahenní sopky (ty až na pár výjimek nesouvisí se sopečnou činností) nebo kryovulkány, vyskytující se na některých měsících sluneční soustavy: Europa, Enceladus, Triton, Titan. Věda zkoumající sopečnou činnost se nazývá vulkanologie.
V okolí sopek žije dohromady více než miliarda lidí (15 % světové populace). Sopečné erupce, doprovázené nebezpečnými jevy, byly během dějin zodpovědné za řadu nechvalně známých přírodních katastrof. Masivní vulkanismus v dávné historii Země způsobil intenzivní klimatické změny, což následně vedlo k vymírání druhů. Ovšem sopky nemají pouze destruktivní účinky, pro život a pro člověka jsou v mnoha ohledech také velmi přínosné. Podporují cestovní ruch, umožňují využívat jejich geotermální energii k výrobě elektřiny, vulkanické materiály se hojně používají ve stavebnictví a průmyslu. Zvětralá vulkanická hornina včetně sopečného popelu zúrodňuje půdu a čerstvě zformované ostrovy poskytují nedotčený životní prostor pro živočichy a rostliny.
|
| ||
 |
Fantasy je umělecký žánr, používaný v literatuře a filmu, ale i ve hrách či výtvarném umění. Od sci-fi se fantasy liší nevysvětlitelností fantastického prvku, není to však pravidlem. Podle jiných teorií je fantasy spojována s magií, čaroději, božstvy, kouzelnými zbraněmi, dobrodružnými výpravami skupinek hrdinů či se smyšlenými rasami jako elfové a trpaslíci. Svět, nazývaný často „druhotný svět“ nebo „alternativní realita“, ve kterém se příběh odehrává, je většinou nezávislý na našem. V některých případech je se skutečným světem nějakým způsobem spojený (Letopisy Narnie, kde do kouzelného světa mohou vstoupit jen vyvolení) či se děj odehrává přímo ve skutečném, avšak nějak pozměněném světě (Harry Potter), popřípadě pseudohistorie světa (kupříkladu příběhy barbara Conana). Stejně jako u ostatních žánrů fantastiky bývá fantasy vytvářeno jak v triviální či únikové podobě, tak v podobě netriviální a imaginativní.
Počátky fantasy bývají někdy hledány v nejstarších dochovaných literárních textech, jako jsou Homérovy eposy nebo epos o Gilgamešovi. Zrození fantasy jako takového je pak možné umístit do 19. století. Masivnější nástup přišel s díly R. E. Howarda a J. R. R. Tolkiena v první polovině 20. století. Fantasy film dosáhl prvního období rozkvětu v 80. letech, především s filmy typu meč a magie, například Barbar Conan. Popularitu si získaly také adaptace literárních děl jako trilogie Pán prstenů a filmy o Harrym Potterovi, v seriálové tvorbě pak Hra o trůny či Zaklínač. Klíčovou roli měla fantasy pro rozvoj her na hrdiny, zejména od 80. let určovala podobu hry Dungeons & Dragons, v českém prostředí pak v 90. letech Dračí doupě. Z oblasti videoher je možné jmenovat série Warcraft, Diablo nebo Final Fantasy.
|
| |||
Food Not Bombs
N – T – 2025 / 09 D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Bylo by hezké, kdyby to bylo v týden, kdy je Den nulové diskriminace. |
 |
Food Not Bombs (česky Jídlo místo zbraní, zkratka FNB) je volné sdružení nezávislých skupin zabývajících se zejména rozdáváním veganského a vegetariánského jídla zdarma, případně rozdáváním hygienických potřeb, či spacáků osobám bez domova. Vystupuje i proti diskriminaci, odmítá násilí a nelidské zacházení se zvířaty. První kolektiv Food Not Bombs založili v roce 1980 v Cambridge protijaderní aktivisté a aktivistky, od té doby se tato aktivita rozšířila po celém světě a působí na všech kontinentech vyjma Antarktidy. Jednotlivé pobočky jsou však autonomní a hnutí nemá žádné vedení. Filozofie Food Not Bombs vychází z otázky: „Proč lidstvo vydává stále více peněz na zbrojení, když odhadem 1 miliarda lidí hladoví?“
Hnutí mívá ve Spojených státech amerických často střety se zákonem a mnozí jeho členové byli zatčeni a vězněni zejména pro svou účast na protivládních akcích i pro pouhé rozdávání jídla. Některá americká města bojovala proti akcím FNB městskými vyhláškami a zákazy rozdávání jídla na veřejnosti. Členové a členky hnutí včetně zakladatelů se také účastnili antikapitalistických protestů Occupy Wall Street a dalších akcí občanské neposlušnosti, v Česku například antiglobalizačních protestů v roce 2000. V nedemokratických zemí jako Bělorusko je hnutí téměř zcela potlačeno. V Česku se první kolektivy Food Not Bombs formovaly z anarchistických a punkových kruhů v devadesátých letech. V současné době (2024) působí ve více než třinácti městech České republiky.
|
| ||
 |
GPS (anglicky Global Positioning System) je globální družicový polohový systém vlastněný USA a provozovaný Vesmírnými silami Spojených států amerických. GPS umožňuje pomocí elektronického přijímače určit přesnou polohu na povrchu Země, nahrazuje tak starší metody založené na pozorování hvězd, Slunce, používání sextantu nebo triangulace. Označení GPS přešlo do obecné mluvy jako označení pro jakýkoliv elektronický systém zjišťování polohy, přestože existují další systémy (GLONASS, Galileo, BeiDou a další). Původní název systému je NAVSTAR GPS (Navigation Signal Timing and Ranging Global Positioning System). Jeho vývoj byl zahájen v roce 1973 sloučením dvou projektů určených pro určování polohy System 621B a pro přesné určování času Timation.
Družice obíhají ve výšce 20 350 km nad povrchem Země na 6 kruhových drahách, jež jsou vzájemně posunuty o 60° a na každé dráze je 5-6 nepravidelně rozmístěných pozic pro družice. Jedna družice váží asi 1,8 tuny a pohybuje se rychlostí 3,8 km/s. Tento kosmický segment systému doplňuje na Zemi řídicí a kontrolní segment, jenž zasílá povely družicím, provádí jejich manévry a údržbu atomových hodin. Uživatelé pomocí GPS přijímače přijímají signály z těch družic, které jsou v danou chvíli nad obzorem. V České republice je nejčetnější viditelnost 8 družic, minimum pak 6, maximum 12 družic. Na základě přijatých dat přijímač vypočítá polohu antény, nadmořskou výšku a zobrazí přesné datum a čas. Komunikace probíhá pouze od družic k uživateli, GPS přijímač je tedy pasivní. Družice vysílají v pásmech, která jsou zvolena záměrně tak, aby byla minimálně ovlivněna meteorologickými vlivy.
|
| |||
Pietro Nenni
N – ostatní T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] dá se použít při výročí invaze Sovětů do Československa (21. srpen) nebo do Maďarska (31. říjen) |
 |
Italský socialistický politik a novinář Pietro Nenni (1891–1980) začínal v řadách liberální Italské republikánské strany, ale spřátelil se i se socialistou Benitem Mussolinim, s nímž na čas sdílel vězeňskou celu. Až do léta 1914 bojoval za mír, ale pak změnil názor a odešel dobrovolně do první světové války, kde byl zraněn. Po ukončení války Mussolinimu pomáhal zakládat fašistické hnutí. Z fašismu však brzy vystřízlivěl a když 23. března 1921 bojůvka černokošiláčů ničila sídlo socialistických novin Avanti!, šel ho bránit. Seznámil se přitom s ředitelem novin, dostal v nich místo zahraničního korespondenta a vstoupil do Italské socialistické strany. Později sám Avanti! i socialistickou stranu mnoho let vedl. Jako antifašista musel roku 1926 odejít do exilu. Působil v Paříži, bojoval ve španělské občanské válce, roku 1943 byl zatčen Gestapem a vydán italské policii. Když se po Mussoliniho pádu dostal na svobodu, působil v odboji proti německým okupantům.
Nenni byl členem první poválečné vlády a pomohl prosadit zrušení monarchie a ustavení republiky. Působil pak ještě v řadě dalších vlád, z toho dvakrát v roli ministra zahraničí. Pokoušel se sjednotit levicové strany: vztah s komunisty ovšem ochladl po vpádu Sovětů do Maďarska roku 1956, po němž Nenni vrátil Stalinovu mírovou cenu; a spojení se sociálními demokraty roku 1966 přineslo špatné volební výsledky, takže strana se poté opět rozpadla. Díky svému posunu blíže k politickému středu se mohl Pietro Nenni účastnit vlád vedených křesťanskou demokracií, a prosadil tak část programu socialistů. Roku 1968 odsoudil invazi Varšavské smlouvy do Československa.
|
| ||
Zoloti vorota (stanice metra v Kyjevě)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zoloti vorota (ukrajinsky Золоті ворота, v doslovném překladu Zlatá brána) je stanice kyjevského metra na Syrecko-Pečerské lince, která se nachází poblíž historické stejnojmenné památky. Stanice byla otevřena v rámci prvního úseku linky Syrecko-Pečerska dne 31. prosince 1989. Stanice slouží jako přestupní na linku Svjatošynsko-Brovarskou, vestibulem do stanice Teatralna.
Původní projektové plány stanice počítaly s čistou utilitární strukturou typickou pro tehdejší stanice metra. Díky úsilí hlavního městského architekta Mykoly Žarikova byl návrh zamítnut ve prospěch plánu připomínajícího starověký chrám Kyjevské Rusi od Boryse Žežeryna, Vadyma Žežeryna a samotného Žarikova. Takový návrh byl obzvláště riskantní, protože Ukrajina byla v době výstavby stanice součástí Sovětského svazu. Stanice obsahuje 80 různých mozaik a obrázků zobrazujících historii Kyjevské Rusi. V roce 2011 byly mozaiky stanice prohlášeny za památku coby „nově objevené předměty kulturního dědictví“ místním městským odborem kulturního dědictví. Stanice je považována za jednu z nejpůsobivějších stanic metra v Evropě a je umístěna na seznamu sestaveném deníkem The Daily Telegraph v roce 2013. |
| ||
Kostel Panny Marie (Königstein)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
_Marienkirche.jpg) |
Kostel Panny Marie v Königsteinu (německy Marienkirche Königstein či Stadtkirche Königstein) je městský kostel náležející k Evangelicko-luterské církevní obci Königstein-Papstdorf. První kostel pocházel patrně ze 13. století, pravděpodobně po roce 1428 však přestal být využíván a nahradil jej mariánský kostel na Schreiberbergu. Ten byl v letech 1704–1724 přestavěn v barokním stylu a dokončen Georgem Bährem. Roku 1810 kostel vyhořel, přičemž zůstaly stát jen obvodové zdi. Obnova byla dokončena až v roce 1823 a interiér byl přestavěn v klasicistním stylu. V dalších letech již nebyl výrazně upravován. Kostel je památkově chráněný.
Jednolodní sálový kostel má obdélníkový půdorys s pětiosminovým závěrem a je zhotoven z pískovce. Vnější stěny podpírají kamenné opěráky. Ze západního průčelí vybíhá věž se zvonicí, ve které jsou umístěné tři zvony, z nichž nejmladší pochází z roku 1922. Hlavní oltář je zhotoven z pískovce a jeho štít zdobí trojúhelník s Božím okem. Abstraktní oltářní obraz pochází z roku 2000. Křtitelnice je zhotovena ze serpentinitu. Po stranách lodi se nachází dvoupatrové empory. Varhany, dokončené roku 2009, mají 38 funkčních rejstříků a 4 transmise ve třech manuálech a pedálu.
|
| ||
Obratlovci
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Obratlovci (Vertebrata, alternativně též Craniata, „lebečnatí“) jsou podkmen strunatců, u kterých došlo k vytvoření vnitřní chrupavčité nebo později kostěné kostry přítomné alespoň ve formě lebky a obratlů. Obratlovci se dále vyznačují zřetelnou hlavovou částí, která nese smyslové orgány a obsahuje trojdílný mozek. V embryonálním vývoji hlavy a dalších částí těla mají u obratlovců mimořádný význam buňky neurální lišty, které migrují po těle embrya a přispívají k formování mnoha tkání a orgánů. Vzhledem k aktivnímu způsobu života obratlovců u nich lze nalézt řadu dalších evolučních novinek spjatých s vyššími nároky metabolismu, velmi důležitou inovací obratlovců je také jejich unikátní adaptivní imunitní systém založený na B a T lymfocytech. Velmi brzy během evoluce obratlovců došlo ke dvojí duplikaci genomu, což patrně podpořilo plasticitu regulačních mechanismů a usnadnilo evoluci nových struktur.
Mezi obratlovce se řadí přes 70 000 popsaných druhů. Z toho více než polovina patří mezi čtyřnožce, tedy mezi suchozemské obratlovce, drtivou většinu zbývajících obratlovců tvoří paprskoploutvé ryby. Obratlovci jsou od nejstarších prvohor reprezentováni ve fosilním záznamu, v kambriu a ordoviku spíše sporadicky, ale v siluru a především devonu dochází k prudkému rozvoji skupin s kostní tkání tvořící exoskelety i endoskelety. Je tak k dispozici řada zkamenělin dokumentujících některé převratné události v evoluci obratlovců, jako je například vznik čelistí ze žaberních oblouků nebo pozdně devonská kolonizace souše. Největšími suchozemskými resp. vodními živočichy všech dob jsou právě zástupci obratlovců. Na souši jde o sauropodní dinosaury z období druhohor, největším tvorem vůbec je plejtvák obrovský.
|
| ||
Tuleň karibský
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Tuleň karibský (Neomonachus tropicalis) je vyhynulý ploutvonožec z čeledi tuleňovití (Phocidae), nejbližší příbuzný stále žijícího tuleně havajského (N. schauinslandi). Historicky šlo o široce rozšířeného savce Karibského moře, jenž se vyskytoval od pobřeží Spojených států přes Velké a Malé Antily a Bahamy až po břehy severní Jižní Ameriky. Velikost dospělců činila 2–2,5 m, zbarvení srsti se pohybovalo v šedohnědých a prošedivělých odstínech na hřbetu a mezi okrově žlutou až žlutavě bílou na spodních partiích. Mláďata byla zcela černá.
První záznam o tomto zvířeti v západních pramenech pochází z druhé cesty Kryštofa Kolumba z roku 1494, přičemž šlo o prvního velkého savce z Nového světa, jehož měli Evropané možnost spatřit. V následujících staletích byli tuleni karibští Evropany pronásledováni pro svůj ceněný tuk, případně i kůži. Navzdory masivnímu lovu však zůstal tuleň karibský špatně známým druhem: o jeho chování je známo pouze malé množství informací a vědecky popsán byl teprve roku 1850 Johnem Edwardem Grayem. Na jeho konečném vyhynutí se od konce 19. století podíleli i přírodovědci, kteří se snažili získat co nejvíc vzorků pro muzejní instituce. Poslední spolehlivé datum pozorování připadá na rok 1952.
|
| ||
Dendrolagus
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Dendrolagus je rod vačnatců z čeledi klokanovití (Macropodidae). Od svých pozemních předků se tito klokani svou ekologickou rolí značně odchýlili – jsou adaptováni pro život na stromech a v ekosystému nahrazují opice. Dosahují délky těla 41–81 cm a délky ocasu asi 41–94 cm. Hmotnost činí až 17 kg. Ve srovnání s ostatními klokany bývají přední i zadní končetiny stejně dlouhé, tlapy jsou vybaveny příchytnými polštářky a mohutnými drápy. Ocas představuje podpěrný a balanční orgán, nemá však chápavou funkci. Pestré mahagonově-žluté zbarvení dělá z některých druhů, jako je klokan Goodfellowův, jedny z nejbarevnějších vačnatců vůbec; jiní stromoví klokani jsou však osrstěním spíše nenápadní.
Dva uznávané druhy se vyskytují na území severovýchodní Austrálie a dvanáct na ostrově Nová Guinea. Klokani rodu Dendrolagus většinou platí za samotářská zvířata, která si vymezují nepříliš rozsáhlé domovské areály a netvoří velké sociální skupiny. Přizpůsobili se paletě potravy deštných lesů, kdy dominantní část jídelníčku představují listy, ačkoli strava může zahrnovat i ovoce a jiné rostlinné složky, snad i maso. Rozmnožování může podle podmínek probíhat buďto sezónně, anebo celoročně, přičemž jde o typické K-stratégy s jediným potomkem na vrh a dlouhou březostí. Nízký rozmnožovací potenciál a výskyt v malých, izolovaných oblastech vede k tomu, že se na populacích stromových klokanů mohou výrazně projevit různé ohrožující faktory. Především devastující lov ze strany místních obyvatel vedl k tomu, že Mezinárodní svaz ochrany přírody všechny novoguinejské druhy považuje za obecně ohrožené. Australské druhy jsou pokládány za téměř ohrožené, a to především kvůli ztrátě stanovišť.
|
| ||
Vladimirská Bohorodička
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Vladimirská Bohorodička je umělecky, nábožensky i kulturně významná byzantská ikona z 12. století zobrazující Madonu s dítětem, považovaná za jeden z národních symbolů Ruska. Vznikla nejspíš v Konstantinopoli a roku 1131 ji tamní patriarcha daroval kyjevskému velkoknížeti asi ve snaze podpořit christianizaci Slovanů. Když Andrej Bogoljubskij přenesl své sídlo z Kyjeva do Vladimiru, využil ikonu k odůvodnění svého rozhodnutí: koně vezoucí Bohorodičku se prý zastavili nedaleko tohoto města a nechtěli jít dál, a na základě toho Andrej mohl své nové hlavní město vydávat za vybrané samotným Bohem. Od dob Ivana Hrozného pak kolem ikony začaly vznikat další legendy ospravedlňující a oslavující imperiální politiku ruských carů. Rusové od těch dob ikonu považují za své národní paládium a připisují jí několik zázraků historického významu. Dnes je umístěna v moskevském kostele sv. Mikuláše v Tolmačích jako součást výstavy Treťjakovské galerie a zároveň jako předmět úcty věřících.
Ikona byla v minulosti poškozena požárem, a tak se z původní malby anonymního středověkého mistra dochovaly pouze obličeje postav a část zlacení. Umělecky je vysoce hodnotná a patří k nejstarším příkladům ikonografického typu něžných Bohorodiček, jež Matku Boží znázorňují s Ježíškem, který se hlavou opírá o její tvář. Mariin obličej s dlouhým nosem a drobnými ústy je charakteristický pro umění komnenovské dynastie. Směs mateřské něhy a drásavého smutku v jeho výrazu jeden pozorovatel vyložil jako projev emocí vyvolaných událostmi Betléma a Kalvárie.
|
| ||
Josefína Kounicová
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Vhodný k 7.4., 5.10. nebo 12.5. |
 |
Josefína Kounicová, rozená Josefa Horová (7. dubna 1881 – 5. října 1961), byla česká mecenáška, druhá manželka Václava hraběte Kounice. Neurozená dcera tesaře pocházela z chudých poměrů. Narodila se v Žinkovech u Přeštic v Pošumaví a jako náctiletá odešla do učení a služby u moravských příbuzných na panském domě v Uherském Brodě. Tam se poznala s majitelem panství, o 33 let starším šlechticem, právníkem a politikem, pro své sociální cítění a politické postoje přezdívaným Rudý hrabě, který roku 1895 ovdověl.
Po desetileté známosti se v květnu 1908 vzali a při té příležitosti novomanželé založili nadaci na zřízení vysokoškolských kolejí v Brně. Hrabě dříve sídlil na zámku Vysoká u středočeské Příbrami, kde i po smrti svojí první manželky herečky Josefíny Čermákové zůstával v kontaktu se švagrem Antonínem Dvořákem a jeho rodinou. Pro svou druhou choť však nechal po roce 1902 zbudovat u Uherského Brodu zámeček Obora, kam se odstěhovali. Po pětiletém bezdětném manželství však Josefína ovdověla a prožila další téměř půlstoletí v nových pořádcích republiky, válečného běsnění i budování socialismu. Po vzniku Československa hraběnka přišla o svůj šlechtický titul a v důsledku pozemkových reforem také o velkou část zděděných pozemků, o další majetek ji v 50. letech připravilo znárodnění. Zemřela v roce 1961 jako nájemnice v pražském dvoupokojovém bytě.
|
| ||
Městské opevnění (Slavkov u Brna)
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Třeba k 12. květnu jako první písemné zmínce o městě? |
 |
Slavkovské hradby tvořily systém goticko-renesančního městského opevnění, který byl vybudován možná již ve 13., nejpozději však ve 14. a 15. století za účelem ochrany města Slavkova u Brna. Uzavíraly prostor kolem dnešního historického centra. Za dobu své existence byly přestavovány, jejich účinnost doplňovaly v rozích bašty a pravděpodobně i příkop a dvojice rybníků na řece Litavě. Husitským vojskům pod vedením Haška Ostrovského z Valdštejna při jednom z jejich tažení na Moravu v roce 1425 však hradby neodolaly. Od začátku 18. století ztratily svůj význam a postupně zanikaly, nejprve v souvislosti s přestavbou slavkovského zámku a budováním zámecké zahrady.
Městské brány byly původně čtyři, směřující do čtyř světových stran. Na východě Bučovská, na západě Brněnská (Špitálská), na severu Rousínovská (Zámecká) a od jihu Rybničná (Hodinová). Do dnešních dní se dochovalo několik fragmentů slavkovského opevnění, z bran však žádná, jako poslední zanikla Hodinová brána v roce 1903. Zachovalé úseky hradního zdiva se nacházejí v ulicích Hradební (u bývalé Hodinové brány), Kollárova (u hřbitova), dále v Lidické ulici a u zámecké zahrady. Celkem osm takovýchto objektů je chráněno jako kulturní památky.
|
| ||
 |
Vega (α Lyrae) je hvězda hlavní posloupnosti a nejjasnější hvězda souhvězdí Lyry. Hvězda se nachází ve vzdálenosti 25,3 světelných let od Země a patří mezi Slunci nejbližší jasné hvězdy. Je pátou nejjasnější hvězdou noční oblohy a po Arcturu druhou nejjasnější hvězdou severní nebeské polokoule. Je též proměnnou hvězdou, která mírně mění jasnost.
Vega je jednou z nejstudovanějších hvězd. Okolo roku 12 tisíc před naším letopočtem se nacházela poblíž severního nebeského pólu a bude se poblíž něj znovu nacházet okolo roku 14 tisíc. Vega byla po Slunci první hvězdou, která byla vyfotografována a bylo pořízeno její spektrum. Byla také jednou z prvních hvězd, jejichž vzdálenost byla odhadnuta pomocí paralaxy. Vega je asi desetkrát mladší než Slunce, její stáří se odhaduje na 455 milionů let. Je však také 2,1krát hmotnější, a proto je její očekávaná životnost jen desetina očekávané životnosti Slunce. Obě hvězdy jsou zhruba v polovině svého života. Má velkou rychlost rotace, 236 km/s na rovníku. Ze Země je pozorována ve směru jednoho z pólů. Vega obsahuje neobvykle málo prvků s vyšším atomovým číslem než helium. Přestože kolem Vegy nebyly doposud objeveny žádné planety, nelze přítomnost planetárního systému zatím vyloučit. Mohou okolo ní obíhat menší, terestrické planety obíhající blíže ke hvězdě. |
| |||
Monosacharidy
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Monosacharidy jsou základní sacharidy, které již nelze dále dělit na jednodušší. Bývají obecně ne zcela přesně nazývány cukry, mezi cukry však patří jen sacharidy sladké chuti, což je však většina monosacharidů. Monosacharidy jsou chirální sloučeniny, to znamená, že jsou opticky aktivní a stáčejí rovinu rovinně polarizovaného světla. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů – oligosacharidů a polysacharidů. Hrají důležitou roli v primárním i sekundárním metabolismu, vznikají v zelených rostlinách během fotosyntézy a v biosyntéze slouží jako zásobárna chirálních sloučenin.
Monosacharidy jsou typicky krystalické látky dobře rozpustné ve vodě a v polárních rozpouštědlech. Monosacharidy s aldehydovou skupinou se nazývají aldózy, s ketoskupinou ketózy. Shoda konfigurace na posledním chirálním uhlíku s konfigurací D- nebo L-glyceraldehydu určuje příslušnost monosacharidu do konfigurační řady D nebo L. V roztoku existují převážně v cyklických formách, přičemž formy s pětičlenným kruhem se označují jako furanózy a šestičlenné kruhy jako pyranózy. Při uzavření cyklické formy dochází ke vzniku dvou anomerů, které lze rozlišit pomocí anomerních konfiguračních symbolů α a β. O rozvoj chemie monosacharidů se výrazně zasloužil německý chemik Hermann Emil Fischer.
|
| ||
Právnická fakulta Masarykovy univerzity
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
.jpg) |
Právnická fakulta Masarykovy univerzity (PrF MU) je jedna z deseti fakult Masarykovy univerzity. Založena byla spolu s celou univerzitou v Brně roku 1919, v meziválečném období se proslavila školou normativní teorie práva, v roce 1950 byla zrušena. K obnovení právnické fakulty mohlo dojít až na základě změněné politické situace během pražského jara, příslušné vládní nařízení bylo ovšem vydáno až v roce 1969. Právnickou fakultu MU při slavnostních příležitostech typu imatrikulace nebo promoce symbolizují akademické insignie, a to žezlo Právnické fakulty z roku 1938, na jehož hlavici je alegorická postava Spravedlnosti s mečem, a řetěz děkana Právnické fakulty z roku 1936.
Fakulta sídlí v klasicizující budově na Veveří, nabízí vysokoškolské právní vzdělání na bakalářské (Bc.), magisterské (Mgr. a JUDr.) i doktorské (Ph.D.) úrovni. Česká periodika publikující srovnávací žebříčky ji ve srovnání všech čtyř českých veřejných právnických fakult pravidelně hodnotí jako nejlepší z nich. Brněnskou právnickou fakultu také dlouhodobě vyhodnocuje žebříček Times Higher Education World University Rankings, publikovaný organizací Times Higher Education (THE) jako nejlepší v České republice a jednu z nejlepších v regionu střední a východní Evropy. V roce 2022 daný žebříček zařadil fakultu v kategorii právo celosvětově na 88. místo.
|
| ||
Smil z Lichtenburka
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Smil z Lichtenburka (okolo 1220–1269) byl přední český šlechtic a zakladatel rodu Lichtenburků. Narodil se jako syn Jindřicha ze Žitavy. V pramenech se poprvé objevil v roce 1237. Roku 1246 se možná zúčastnil bitvy u Lávy. V letech 1248 až 1249 při vzpouře českého panstva zůstal na straně Václava I. a pravděpodobně se podílel na potlačování povstání. Za věrnost byl dosazen do úřadu nejvyššího purkrabího, který vykonával mezi lety 1249 a 1251 nebo 1253. Své postavení si dokázal udržet i za panování Přemysla Otakara II. Opustil sice funkci nejvyššího purkrabího, ale Přemysl ho často pověřoval diplomatickými misemi. Na přelomu let 1254 a 1255 českého krále doprovázel na jeho první křížové výpravě do Pruska. O dva roky později spolu s Přemyslem neúspěšně táhl do Bavorska. Poslední bitvou, které se zúčastnil, byla roku 1260 bitva u Kresenbrunnu.
Smil za svůj život dokázal vybudovat rozsáhlé panství na území Železných hor a Českomoravské vrchoviny. Získal zde zřejmě rodový hrad Lichtenburk, podle nějž se také začal psát. Tato oblast byla velmi výnosná díky těžbě stříbra. Smil byl někdy označován jako nejbohatší český šlechtic své doby. Centrem místního dolování bylo město Brod (dnešní Havlíčkův Brod). Poblíž vlastnil také hrad Žleby a Ronovec. Měl jako první z českých šlechticů vlastní kancelář a vydával listiny s titulaturou „rytíř z Boží milosti“. Z prvního manželství s neznámou manželkou po sobě zanechal syna Jindřicha a z druhého svazku s Alžbětou z Křižanova vzešli Smil II., Oldřich a Rajmund z Lichtenburka.
|
| ||
Atentát na Ronalda Reagana
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Neúspěšný atentát na Ronalda Reagana, 40. prezidenta Spojených států amerických, byl spáchán 30. března 1981 ve Washingtonu. Reagan, který byl v úřadu teprve 69 dnů, byl spolu se třemi dalšími osobami vážně postřelen Johnem Hinckleym. Prezident Reagan sice utrpěl vážný průstřel plicního laloku, avšak díky rychlé lékařské pomoci se poměrně rychle uzdravil. Stal se tak, po Theodoru Rooseveltovi, v pořadí druhým americkým prezidentem, který přežil atentát provedený střelnou zbraní.
Ačkoliv viceprezident USA nebyl oficiálně povolán k převzetí úřadu prezidenta, jistou kontroverzi vyvolala skutečnost, že se George H. W. Bush do Washigtonu velice rychle dostavil z texaského Fort Worthu, na palubě Air Force Two. Hinckley byl shledán nevinným z důvodu úplné nepříčetnosti a byl umístěn do psychiatrické léčebny, z níž byl propuštěn v září 2016. Tento rozsudek vyvolal širokou diskusi o zákonech týkajících se zproštění viny z důvodu nepříčetnosti. Na jejím základě byly příslušné zákony přepracovány tak, aby došlo ke zmírnění rizika jejich zneužití ze strany obžalovaného. |
| ||
Brukvovité
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Brukvovité (Brassicaceae), alternativně též křížaté (Cruciferae), je velká čeleď vyšších dvouděložných rostlin z řádu brukvotvarých (Brassicales). Většina zástupců této čeledi jsou byliny s jednoduchými členěnými listy a bílými, žlutými nebo purpurovými čtyřčetnými květy. Mají poměrně uniformní stavbu květů a charakteristické plody, nazývané šešule. Brukvovité jsou rozšířené po celém světě, nejvíce druhů se vyskytuje v mírných oblastech severní i jižní polokoule. Hlavní centra druhové diverzity jsou v Asii od Turecka po Himálaj, na západě Severní Ameriky a ve Středomoří. Celosvětově zahrnují více než 4000 druhů a jsou bohatě zastoupeny i v květeně České republiky. Mezi typické a v přírodě ČR běžné zástupce náleží např. kokoška pastuší tobolka, česnáček lékařský, penízek rolní, hořčice polní a osívka jarní.
Do čeledi brukvovitých náležejí významné zemědělské plodiny, jako jsou zelí, kapusta, květák, ředkev, růžičková kapusta, hořčice, brokolice, pekingské zelí, křen, řepka aj. Některé druhy jsou pěstovány jako okrasné jednoleté, dvouleté či vytrvalé zahradní rostliny i skalničky, mají význam také v přírodní medicíně. Mezi zásadní látky, které obsahují, patří zejména glukosinoláty, které také způsobují štiplavou chuť většiny rostlin.
|
| ||
.JPG) |
V Obouch je přírodní památka chráněná pro 3,8 kilometrů dlouhý úsek přirozeného toku řeky Lomnice s bohatou květenou na vlhkých loukách. Oblast se nachází jihovýchodně od Dolního Ostrovce, místní části obce Ostrovec, v okrese Písek, až po soutok s řekou Skalicí, nicméně samotné území leží na třech katastrálních územích.
Chráněné území je tvořeno převážně přirozeným balvanitým řečištěm s velkým množstvím peřejí. Říční koryto procházející hlubokým údolím je z větší části balvanité bez výraznějších lidských zásahů. Kolem něj se nachází říční niva, kde rostou charakterističtí zástupci lužního lesa typu ptačincových olšin Stellario-Alnetum glutinosae s pestrou skladbou dřevin a bylin poskytující vhodné hnízdiště pro celou řadu zástupců ptačích druhů. Na území přírodní památky se vyskytují dvě ohrožené rostliny, a to oměj pestrý a lilie zlatohlavá. Ze zvláště chráněných živočichů v Česku zde stále žije vydra říční, ještěrka obecná a za potravou sem zalétá čáp černý. Území je volně přístupné díky dvojici starých neudržovaných lesních cest, vedoucích po obou březích. Na levém břehu prochází modrá turistická značka, tzv. „Alšova cesta“ vedoucí z Mirotic na soutok Otavy s Lomnicí. Po druhém břehu vede v části chráněného území červeně značená „Sedláčkova stezka“ vedoucí z Vráže na Orlík nad Vltavou. Na řece se provozuje sportovní rybaření. |
| |||
Kuo-c’-ťien
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Kuo-c’-ťien (čínsky pchin-jinem Guózǐjiān, znaky 國子監, doslova „Dozor synů státu“) byla v době od 6. do konce 19. století čínská vrcholná vzdělávací instituce. Vznikla v říši Suej, zachována byla i v říších Tchang, Sung, Jüan, Ming a Čching. Poskytovala nejvyšší vzdělání, založené na studiu konfuciánského kánonu a dozírala nad výukou v místních státních školách. Studovali na ní vesměs synové aristokracie a úředníků, postupně i nadaní synové z lidu. Ve Vietnamu existovala analogická škola (Císařská akademie Quốc Tử Giám) počínaje dynastií Lý.
Nečínskými autory je chápána jako univerzita či akademie, nebo jako úřad řídící několik škol. Ředitelství Kuo-c’-ťien dozíralo na několik (v sedmém století sedm) škol v hlavním městě, především Školu synů státu (Kuo-c’-süe), Vysoké učení (Tchaj-süe) a Školu čtyř bran (S’-men-süe), v některých dobách také dohlíželo na regionální a místní školy. Od sungské do jüanské doby probíhalo postupné spojování škol a v říších Ming a Čching fungovala pod ředitelstvím už jen jedna škola Kuo-c’-süe (zpravidla překládaná jako Státní univerzita). Jména Kuo-c’-ťien, Kuo-c’-süe i Tchaj-süe se pak běžně zaměňovala. Studentů výše zmíněných škol byly tisíce, říkalo se jim „studenti státní univerzity“ (kuo-c’-ťien šeng, krátce ťien-šeng). Počáteční účel škol byla příprava k úřední kariéře, od Sungů však tato cesta ke kariéře ztratila vážnost na úkor úřednických zkoušek.
|
| ||
Zámecký pivovar Frýdlant
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Zámecký pivovar Frýdlant je průmyslový podnik ve Frýdlantě, městě na severu České republiky ve Frýdlantském výběžku Libereckého kraje. Pivovar se nachází pod místním hradem a zámkem na břehu řeky Smědé. Stojí na počátku staré cesty do Raspenavy (dnes silnice II/290).
První zmínky o pivovaru jsou z konce 14. století, kdy se v něm vařilo pivo pro potřeby zdejšího hradu. O dvě století později se ovšem kvůli lepší dostupnosti přírodních zdrojů přestěhoval do podhradí na břeh řeky Smědé. V dalších letech se pivovar postupně rozšiřoval a zvyšovala se také jeho roční produkce, která na počátku 20. století přesahovala 30 tisíc hektolitrů piva. Ovšem s ohledem na objem finančních prostředků, jež by si vyžádala jeho modernizace, došlo v roce 1949 k ukončení provozu pivovaru a jeho prostory se využívaly pro zrání sýrů a uskladnění zeleniny. Na počátku 21. století se však objevily snahy o opětovné zahájení provozu. Vaří se zde pivo značky Albrecht. Slavnostní otevření pivovaru spolu s jeho požehnáním proběhlo v červenci 2014. |
| ||
Let El Al 426
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
 |
Let El Al 426 byl pravidelný let izraelské společnosti El Al z Londýna do Tel Avivu, s mezipřistáním v Římě, který v noci z 22. na 23. července 1968 unesli tři příslušníci palestinské teroristické skupiny Lidová fronta pro osvobození Palestiny. Ti přinutili kapitána letadla změnit kurz do Alžírska. Zde se do celé věci zapojily alžírské bezpečnostní složky, které bezprostředně propustily všechny neizraelské cestující a o několik dní později izraelské ženy a děti. Mužští cestující a členové posádky však zůstali rukojmími po čtyřicet dní. Díky mezinárodnímu tlaku a dohodě, zprostředkované Itálií, byli zbývající rukojmí propuštěni výměnou za 24 v Izraeli vězněných palestinských teroristů. Všichni rukojmí únos přežili.
Šlo o první únos mezinárodního civilního leteckého spoje na Blízkém východě. Únosy letadel se v následujících letech staly novým fenoménem izraelsko-palestinského konfliktu. Izrael a jeho národní letecká společnost El Al zavedli v reakci na únos nejpřísnější bezpečnostní opatření v oboru osobní letecké přepravy. Jedno z nich spočívalo v profilování cestujících, druhé pak v neoznačeném ozbrojeném doprovodu jednotlivých letů, tedy v zavedení takzvaných leteckých maršálů. Přestože tato letecká společnost v následujících letech čelila ještě dalším pokusům o únos letadla, žádný z nich nebyl úspěšný.
|
| ||
Henry Ernest Atkins
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat] Obrázek nic moc, ale téma neotřelé. OJJ, Diskuse 22. 10. 2024, 14:06 (CEST) |
 |
Henry Ernest Atkins (20. srpna 1872 Leicester – 31. ledna 1955 Huddersfield) byl britský šachový mistr, který se proslavil zejména svým devítinásobným vítězstvím za sebou na Britském šachovém šampionátu (z celkem 11 účastí). Zvítězil sedmkrát za sebou v letech 1905 až 1911, poté ještě v letech 1924 a 1925. Povoláním byl učitel a šachy považoval za koníček, věnoval jim málo času a zúčastnil se jen několika málo mezinárodních turnajů. Za svou kariéru nicméně porazil mnoho šachových mistrů, jako Akibu Rubinsteina, Saviellyho Tartakowera, Franka Marshalla a další. V roce 1950 mu Mezinárodní šachová federace za jeho úspěchy dodatečně udělila titul mezinárodního mistra. Arpad Elo později přepočetl Atkinsův výkon na ekvivalent Elo 2540.
Jeho styl hraní byl klidný, poziční a vytrvalý, čímž napodoboval šachový styl Wilhelma Steinitze. Do praxe zavedl důležitou obrannou strategii v odmítnutém dámském gambitu: tahem Je4 již v rané části partie se černému podaří vyměnit pár lehkých figur, a zmírní tak tlak bílého na jeho pozici. S touto variantou se mu podařilo v roce 1902 v kabelovém zápase porazit Franka Marshalla. Později se pro ni ujal název Laskerova varianta, a to po mistrovi světa Emanuelovi Laskerovi, který ji přejal.
|
| ||
Plasmodium
N – T – D – ? [Zobrazit] [Editovat] [historie] [Diskuse] [Vyprázdnit paměť] [Přejmenovat]
|
.jpg) |
Plasmodium (česky někdy zimnička) je rod prvoků z kmene výtrusovci a třídy krvinkovky, jehož zástupci jsou známí jako původci malárie. Plasmodia představují prakticky celosvětově rozšířené parazity, přičemž jako jejich mezihostitelé vystupují výhradně plazi, ptáci a savci včetně člověka. Definitivními hostiteli a současně přenašeči jsou zejména komárovití, ačkoli některé druhy využívají i jiný bodavý dvoukřídlý hmyz, například flebotomy.
Během sání infikovaný komár do mezihostitele uvolňuje infekční stádia – sporozoity, kteří se následně v buňkách mezihostitele začnou nepohlavně množit. Tato tzv. merogonie probíhá v červených krvinkách, prvotně však v jiných buňkách, v případě všech lidských plasmodií v hepatocytech. Výslední merozoiti infikují další buňky mezihostitele. Do krvinek je situován též vznik nezralých pohlavních stádií, která musí pro dokončení cyklu nasát definitivní hostitel. V jeho střevě dozrávají a dochází k pohlavními rozmnožování, jehož výsledkem je pohyblivé stádium zvané ookinet. Ookinet migruje střevní tkání, až se nakonec vyklene do dutiny hemocoelu v podobě tenkostěnné oocysty. Zde se vyvíjejí noví sporozoiti, již migrují do slinných žláz komára. Tradiční rod Plasmodium zřejmě není monofyletický, ale odvozují se v rámci něj i další, často nepodobné rody malarických parazitů. Svůj původ má celý tento komplex pravděpodobně v ptácích. Plasmodia, u nichž neprobíhala dlouhodobá koevoluce s jejich hostiteli, mohou být obzvlášť virulentní. Tuto skutečnost demonstruje například drastický dopad ptačí malárie na havajské ptactvo, relativně nedávný „přeskok“ se předpokládá i u nejnebezpečnějšího lidského plasmodia, P. falciparum. V případě člověka malárie představuje nejsilnější známý selekční tlak na jeho genom. |
| ||
Dlouhodobě nevyhovující návrhy
[editovat | editovat zdroj]- Emil Hácha
- Metamorfní facie
- Tirpitz (1939)
- Tom Pryce
- Metro v Praze
- Lak na nehty
- Titanic
- Kuratorium pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě
- Tutanchamon
- Bitva u Mühldorfu
- Plastový vojáček
- Říp
- Starokladrubský kůň
- Bible Melantrichova
- Gravitační vlna
- Cædmon
- Carlo Emilio Gadda
- Vyvraždění Slavníkovců
- Anolis šedý
- Filosofie umělé inteligence
- Wrong Way Up
- Reprodukční bariéra
- Centrální provincie (Zambie)
- Mé nahraditelné já
- Paris 1919
- The End…