Přeskočit na obsah

Władysław Gomułka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Władysław Gomułka
První tajemník PSDS
Ve funkci:
říjen 1956 – 20. prosince 1970
PředchůdceEdward Ochab
NástupceEdward Gierek
Stranická příslušnost
ČlenstvíPolská sjednocená dělnická strana
Narození6. února 1905
Rakousko-Uhersko Krosno, Rakousko-Uhersko
Úmrtí1. září 1982
Varšava
Příčina úmrtírakovina plic
Místo pohřbeníVojenský hřbitov na Powązkach ve Varšavě
ChoťZofia Gomułková
Partner(ka)Zofia Gomułkowa (1928–1951)
DětiRyszard Gomułka-Strzelecki
Alma materMezinárodní Leninova škola
ProfesePolitik
Náboženstvíateismus
Oceněnívelkokříž Řádu znovuzrozeného Polska (1946)
Za zásluhy o Gdaňsk (1960)
Odznak 1000. výročí polského státu (1966)
Medal Rodła
Řád budovatelů lidového Polska
… více na Wikidatech
PodpisWładysław Gomułka, podpis
CommonsWładysław Gomułka
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Fotografie Gomułkova profilu
Gomułka v NDR, na sjezdu komunistů z Evropských zemí. Vedle můžete vidět Leonida Brežněva
Gomułka se loučí s Ceauşescuem po oficiální návštěvě Rumunska

Władysław Gomułka (6. února 1905, Krosno – 1. září 1982) byl polský komunistický politik. V letech 1956 až 1970 byl v čele Polské sjednocené dělnické strany a tím prakticky prvním mužem Polska, přestože původně prováděl reformy, postupně se podílel na represích proti demokratickým silám. Aktivně podporoval sovětské rozhodnutí o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Do Komunistické strany Polska (polsky: Komunistyczna Partia Polski, KPP) vstoupil v roce 1926. V roce 1934 odjel do Moskvy, kde pobýval rok. Po svém návratu do Polska byl zatčen a až do začátku druhé světové války strávil většinu času ve vězení. V průběhu války se stal významným komunistou a v roce 1943 přesvědčil Stalina, aby obnovil činnost Polské dělnické strany (polsky: Polska Partia Robotnicza). V Prozatímní vládě Polské republiky premiéra Edwarda Osóbky-Morawského byl od ledna do června 1945 místopředsedou a stejnou funkci vykonával v Prozatímní vládě národní jednoty v letech 1945–47 rovněž pod vedením socialisty Osóbky-Morawského. Ze své funkce pomohl komunistům zvítězit v roce 1946 v lidovém referendu 3 x Tak (3 x ano) a ve volbách v roce 1947. Díky tomu se stal, jak sám řekl, hegemonem Polska. Nicméně v letech 1951–1954 došlo v jeho straně k mocenským bojům mezi jednotlivými frakcemi, Gomułka byl označen za reakcionáře a ze strany vyloučen.

Návrat k moci (1956)

[editovat | editovat zdroj]

Po smrti stalinistického premiéra Bolesława Bieruta v roce 1956 nastalo krátké období, kdy polská společnost doufala v uskutečnění reforem. V Poznani došlo v červnu k protestům dělníků, vyvolaných nedostatkem potravin a spotřebního zboží, špatnou úrovní bydlení, poklesem reálného příjmu obyvatel, vývozem zboží do Sovětského svazu a obecně špatnou ekonomickou politikou. Polská vláda nejprve odpověděla onálepkováním protestujících jako provokatérů, kontrarevolucionářů a imperialistických agentů. Bezpečnostní složky zabily a zranily větší množství protestujících. Brzy ale stranické vedení pochopilo, že protesty dělníků získávají podporu v celém Polsku, a změnilo svůj postoj. Nyní protestující označovalo za poctivé dělníky s legitimními požadavky. Platy byly zvýšeny o 50 % a vláda slíbila ekonomické i politické změny.[1][2]

Nový polský premiér Edward Ochab pozval nyní rehabilitovaného Gomułku do funkce prvního tajemníka PSDS. Gomułka si vymínil skutečnou moc k provedení reforem. Jednou z jeho podmínek byl odchod sovětského maršála Konstantina Rokossovského,[3] který nařídil ozbrojený zásah proti poznaňským dělníkům, z polského politbyra a ministerstva vnitra, s čímž Ochab souhlasil. 19. října 1956 byl Gomułka s několika spolupracovníky ustaven prvním tajemníkem strany s podporou většiny vedení Polska, armády i tajné bezpečnosti. Moskva sledovala události v Polsku s obavami. Zatímco se k Varšavě stahovaly sovětské tanky a sovětské námořnictvo se rozmisťovalo kolem polského pobřeží,[4] do Varšavy dorazila delegace Ústředního výboru Komunistické strany SSSR. Vedl ji Nikita Sergejevič Chruščov a jejími členy byli Mikojan, Bulganin, Molotov, Kaganovič, maršál Koněv a další. Gomułka dal jasně najevo, že polská vojska se postaví na odpor, pokud do jeho země vstoupí sovětské jednotky, ale ujistil Sověty, že polské reformy jsou jen vnitřní záležitostí země a neohrozí pozici Polska jako člena sovětského bloku a spojence Sovětského svazu. Sovětská delegace ustoupila,[5] Gomułka tak byl potvrzen ve své nové pozici. Informace o událostech v Polsku, které se rozšířily do Maďarska prostřednictvím rádia Svobodná Evropa, vyvolaly studentskou demonstraci budapešťských studentů na podporu Gomułky, které později přerostly v povstání. Sovětská vojska se ale stáhla v Polsku do kasáren až 17. prosince 1956 po podpisu sovětsko-polské dohody.[4]

„ Dnes se obracím k pracujícímu lidu Varšavy a celé země s výzvou: dost shromažďování a manifestací! Je čas vrátit se ke každodenní práci oživené vírou a vědomím, že strana spojená s dělnickou třídou i národem povede Polsko po nové cestě k socialismu. “
— Władysław Gomułka, z proslovu k demonstrantům ve Varšavě, 24. října 1956[6]

Gomułkovo tání

[editovat | editovat zdroj]

Zpočátku byl Gomułka velmi populární díky svým reformám a hledání polské cesty k socialismu.[7] Éru jeho vlády, přezdívanou Gomułkovo tání, ale poznamenalo postupné oslabování jeho odporu vůči tlaku Moskvy. V šedesátých letech podpořil represe vůči římskokatolické církvi a některým intelektuálům ve vedení strany (např. Leszku Kołakowskému). Aktivně podporoval polskou účast v intervenci vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.[8] Potřebu potlačení pražského jara zdůvodňoval nebezpečím připojení Československa k NATO v době, kdy Polsko nemělo vyřešenou otázku svých hranic s Německem.[9]

Byl také zodpovědný za pronásledování studentů a inteligence a utužování cenzury tisku. V březnu 1968 inicioval projevem na sjezdu odborů[10] antisionistickou propagandistickou kampaň, která souvisela s nesouhlasem Sovětského bloku k šestidenní válce.[2] Gomułka později tvrdil, že to bylo neúmyslné.

V prosinci 1970 došlo ke krvavým střetům armády s dělníky v Gdaňsku a dalších pobaltských městech, při nichž bylo zabito několik desítek dělníků. Následující nepokoje vedly ke Gomułkově rezignaci. Jejím oficiálním důvodem byla těžká choroba (byl postižen infarktem). Do čela strany se postavil Edward Gierek a napětí kolem Gomułky se stupňovalo. Byl donucen odejít do důchodu.

Po jeho smrti v roce 1982 (zemřel na rakovinu) byl jeho negativní obraz vytvářený komunistickou propagandou revidován a v některých oblastech byl uznán jeho přínos. V roce 1994 vyšly poprvé tiskem jeho paměti. Je pochován, stejně jako jeho manželka Zofia (Liwa), na hřbitově 'Cmentarz Wojskowy na Powązkach' ve Varšavě.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Polská vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Zahraniční vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

Fotogalerie

[editovat | editovat zdroj]
  • Władysław Gomułka
    Władysław Gomułka
  • Na 7. sjezdu 'SED' v Berlíně - První zleva: W. Ulbricht, čtvrtý zleva: W. Gomułka; v popředí: L. Brežněv
    Na 7. sjezdu 'SED' v Berlíně - První zleva: W. Ulbricht, čtvrtý zleva: W. Gomułka; v popředí: L. Brežněv
  • Jeho hrob ve Varšavě
    Jeho hrob ve Varšavě
  • Hrob jeho manželky, Zofie Gomułkowé, ve Varšavě
    Hrob jeho manželky, Zofie Gomułkowé, ve Varšavě

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Władysław Gomułka na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Rothschild and Wingfield: Return to Diversity, A Political History of East Central Europe Since World War II OUP 2000 – anglicky
  2. ↑ a b The defection of Jozef Swiatlo and the Search for Jewish Scapegoats in the Polish United Workers' Party, 1953-1954 Archivováno 21. 9. 2006 na Wayback Machine., Fourth Convention of the Association for the Study of Nationalities, Harriman Institute, Columbia University, New York City, 15.-17. dubna 1999, soubor PDF. Anglicky
  3. ↑ KOCHAŃCZYK, Jan. Polska-Rosja. Chorzów: Videograf, 2014. ISBN 978-83-7835-313-3. Kapitola Szósty rok juź nie śpi Bezpieka, s. 215. (polština) 
  4. ↑ a b události v PLR v roce 1956, web Totalita.cz
  5. ↑ Notes from the Minutes of the CPSU CC Presidium Meeting with Satellite Leaders, October 24, 1956, The 1956 Hungarian Revolution, A History in Documents. George Washington University: The National Security Archive. 4. 11. 2002. Soubor PDF, anglicky
  6. ↑ Poznaň – Budapešt 1956. Společná cesta ke svobodě Archivováno 23. 12. 2007 na Wayback Machine., 11. část, web 1956.pl
  7. ↑ Rebellious Compromiser Archivováno 12. 4. 2008 na Wayback Machine., Time, 12. 10. 1956 – anglicky
  8. ↑ Zápis ze setkání vedoucích stranických a vládních představitelů Bulharska, Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a Sovětského svazu, která se konala dne 18. srpna 1968 v Moskvě, dokument dostupný na webu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu
  9. ↑ Mít pořádek jako v Československu Archivováno 27. 10. 2007 na Wayback Machine.. Rozhovor s generálem Wojciechem Jaruzelským o Husákovi, o srpnu 1968 a o kosmonautech. Dějiny a současnost, 12. 1. 2004
  10. ↑ Gomułka v březnu 1968 útočí na studenty a na Židy Archivováno 1. 4. 2020 na Wayback Machine., zvukový záznam projevu na webu Českého rozhlasu, soubor MP3
  11. ↑ Wanda Bigoszewska: Polskie ordery i odznaczenia. Varšava: Interpress, 1989, s. 93
  12. ↑ Uchwała Prezydium Krajowej Rady Narodowej z dnia 19 lipca 1946 r., o odznaczeniach obywateli w II rocznicę P.K.W.N. w wyróżnieniu zasług na polu pracy nad odrodzeniem państwowości polskiej, nad utrwaleniem jej podstaw demokratycznych i w odbudowie kraju.. isap.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ Aleksander Mazur: Order Krzyża Grunwaldu. Varšava: MON, 1988, s. 93 (polsky)
  14. ↑ Uchwała Prezydium Krajowej Rady Narodowej z dnia 17 stycznia 1946 r. w sprawie odznaczenia osób zasłużonych w walce o wyzwolenie i odbudowę stolicy - organizatorów, przywódców i wybitnych uczestników walki Narodu Polskiego z niemieckim okupantem, a w szczególności bojowników o wolność Stolicy, uczestników obrony Stolicy we wrześniu 1939 r., inicjatorów i uczestników Krajowej i Warszawskiej Rady Narodowej w konspiracji, żołnierzy powstania warszawskiego i powstania w Ghetcie, uczestników walk o wyzwolenie Stolicy w dniach 16-17 stycznia 1945 r., inicjatora odbudowy Stolicy - Rząd Tymczasowy, szczególnie zasłużonych przy organizacji władz centralnych i miejskich w wyzwolonej Warszawie, oraz na polu odbudowy Stolicy w pierwszym jej okresie.. isap.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  15. ↑ Uchwała Prezydium Krajowej Rady Narodowej z dnia 12 czerwca 1946 r. o odznaczeniach w uznaniu dla wielkich zasług, położonych w czasie najazdu niemieckiego lat 1939-1945 przy organizowaniu oddziałów partyzanckich i prowadzeniu walki z najeźdźcą.. isap.sejm.gov.pl [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  16. ↑ Zbigniew Dunin-Wilczyński: Legia Honorowa. Zarys historii orderu. Ostrołęka 1997, s. 62
  17. ↑ Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 
  18. ↑ Dziennik Polski. 1965, nr 246 (16 X) = nr 6747. [s.l.]: Krakowskie Wydawnictwo Prasowe RSW "Prasa" Dostupné online. 
  19. ↑ Dziennik Bałtycki, 1965, nr 246. bibliotekacyfrowa.eu. 1965-10-16. Dostupné online [cit. 2020-07-28]. (polsky) 
  20. ↑ Władysław Gomułka (1905-1982). www.chronologia.pl [online]. [cit. 2020-07-28]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Prezident Polska
Druhá Polská republika (1918–1939)
Gabriel Narutowicz (1922) • Stanisław Wojciechowski (1922–1926) • Ignacy Mościcki (1926–1939)
 Prezidentská standarta
Polská republika (1944–1952)
Polská lidová republika (1952–1989) předseda státní rady
První tajemník Polské sjednocené dělnické strany
Třetí Polská republika (od 1990)
Wojciech Jaruzelski (1989–1990) • Lech Wałęsa (1990–1995) • Aleksander Kwaśniewski (1995–2005) • Lech Kaczyński (2005–2010) • Bronisław Komorowski (úřadující) • Bogdan Borusewicz úřadující • Grzegorz Schetyna úřadující • Bronisław Komorowski (2010–2015) • Andrzej Duda (od 2015)
Komunističtí vůdci východního bloku
Albánská strana práce
Bulharská komunistická strana
Komunistická strana Československa
Sjednocená socialistická strana Německa
Maďarská strana pracujících a
Maďarská socialistická dělnická strana
Polská sjednocená dělnická strana
Komunistická strana Rumunska
Komunistická strana Sovětského svazu
Svaz komunistů Jugoslávie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Władysław_Gomułka&oldid=23472912“