Veřejnoprávní médium

Veřejnoprávní médium (nebo také médium veřejné služby) je označení masmédia, které má příjem z veřejných peněz (prostředků) a právně definovaný rozsah a povinnosti. Cílem provozování veřejnoprávních médií je zabránit zneužití médií politickými stranami a podpořit média jako čtvrtý pilíř demokracie. Zpravidla se jedná o televizi nebo rozhlas, v České republice se veřejnoprávním médiem ze zákona v roce 1992 staly Český rozhlas, Česká televize a Česká tisková kancelář. Česká tisková kancelář ovšem definici nevyhovuje plně, protože má definované povinnosti, ale nemá příjem z veřejných prostředků.

Vznik

Logo BBC

Za první veřejnoprávní médium je považována rozhlasová a televizní společnost British Broadcasting Corporation (BBC) se vznikem v roce 1922 jako komerční společnost, která se v roce 1927 transformovala do média veřejné služby. Vstup veřejnoprávních médií na evropský kontinent je spojen s koncem 2. světové války, např. v Německu pod tlakem vítězných spojenců vzniká společnost regionálních veřejnoprávních vysílatelů ARD či rakouská rozhlasová a televizní společnost ORF. V USA veřejnou službu zajišťuje televize PBS a rozhlas NPR. Pravidelné rozhlasové vysílání v Československu bylo zahájeno 18. května 1923 v Praze-Kbelích společností Radiojournal – předchůdcem dnešního Českého rozhlasu.

Technologický pokrok

Veřejnoprávní média začínala v podobě televizního vysílání či rozhlasu, dané komunikační kanály se dodnes standardně užívají. Činnost byla však rozšířena i na další novější komunikační kanály, nejvýrazněji sociální sítě, kde jsou zprávy šířeny skrze psané příspěvky, podcasty, online videa i tzv. ‘shorts’ (velmi krátké video na jakékoliv téma). V digitálním prostoru provozují veřejnoprávní média také vlastní dedikované webové stránky. např. oficiální stránka BBC

Koncepce

Novinář Karel Hvížďala uvádí zásady média veřejné služby:

• pluralisticko-stranická neutralita – nezávislost na politických stranách a hospodářských korporacích, přístup do média umožněn všem za stejných podmínek.
• objektivita – míra kvality zprávy, jako věrnost reprodukované zprávy skutečné události. Mimo jiné vyžaduje nejméně dva nezávislé zdroje. Objektivní zpravodajství má být nestranné, věcné a věrné skutečnosti.
• vyváženost – prostor média je určen nejen pro majoritní názory, ale i relevantní menšinové. Uplatňuje se tzv. Okrentův zákon: "Snaha dosáhnout (v komentáři) rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost."
• etický kodex média a redaktora – vychází ze zásad Mezinárodní federace novinářů z roku 1954 a rezoluce Rady Evropy. Řeší odpovědnost za pravdivost, práce se zdroji, respektování soukromí, vztah k politickým stranám, vystupování v jiných mediích, reklamách a jiné komerci. V kodexu jsou definovány dvě paralelní nezávislé struktury média: ředitelské (zodpovědnost radě, řízení, ekonomie, personalistika, ochrana redaktorů) a redaktorské (obsah média, personalistika redakcí). Popsána je jejich spolupráce a efektivní řešení případných sporů.

Např. Česká televize má zákonem vymezenou činnost mimo jiné "poskytovat objektivní, ověřené, ve svém celku vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů".

Finance a kontrola

Zdroji financí pro médium jsou přímá nebo nepřímá daň, poplatek koncesionáře nebo dotace. Mediální rada kontroluje naplňování veřejné služby a chrání médium před politickými tlaky. “Návrh na jmenování do rady předkládají organizace představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy." Pouze formálně jsou voleni zpravidla parlamentem, nebo prezidentem a je po funkční období neodvolatelná, funkce je čestná. Rada volí ředitele média, který je po funkční období radou neodvolatelný. Mediální radu doplňuje tisková rada, orgán nezávislých odborníků s možností hodnotit médium veřejné služby, jehož jediným nástrojem je verbální kritika.

V České republice jsou finance zprostředkované skrze koncesionářské poplatky, které dle zákona odvádějí všechny domácnosti vlastnící televizní a rozhlasový přijímač. Výši poplatků stanovuje Parlament České republiky.

Regulace veřejné služby se dá rozdělit do čtyř různých modelů. V Řecku, Portugalsku a Španělsku existuje stále takzvaný vládní model, kde si vláda na veřejnoprávní média ponechává určitý vliv. Profesní model odděluje nejpřísněji provoz od politiky, funguje v BBC, kanadské CBC a ve skandinávských zemích. Parlamentní model (proporční) funguje v Itálii a Rakousku, zde byly kanály dříve dokonce rozděleny mezi politické strany. Občanský model (korporativistický) funguje v Německu a v Česku, kontrola veřejné služby je rozdělena mezi různé sociálně relevantní složky společnosti a politické skupiny.

Veřejnoprávní média v České republice

V České republice funguje duální mediální systém. Souběžně s veřejnoprávními médii existují také komerční neboli soukromá média.

Etický kodex

Veřejnoprávní média mají povinnost řídit se Etickým kodexem veřejnoprávních médií. Kodex obsahuje několik základních principů, jako jsou dodržování práva na odpovědnost, nezávislost, etické a profesionální standardy, dodržování standardů ochrany soukromí a ochrany autorských práv. Kodex dále zakazuje veřejnoprávním médiím propagovat politické strany a obsahuje pravidla o reklamě a sponzoringu.

Univerzalita

Významnou rolí veřejnoprávních médií je poskytovat své služby všem, média fungují na mnoha platformách, aby uživatelům nebyl odepřen přístup z důvodu věku, technologické znalosti či absence dané technologie. Obsah je také přizpůsobován pro znevýhodněné skupiny. V případě České televize je to dáno i zákonem o ní ve znění: “opatřuje alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky a alespoň 2 % vysílaných pořadů vyrábí v českém znakovém jazyce nebo opatřuje simultánním tlumočením do českého znakového jazyka pro osoby se sluchovým postižením a dále alespoň 10 % vysílaných pořadů zpřístupňuje pro osoby se zrakovým postižením.“

Vedlejší činnosti

Mimo provoz celoplošného digitálního vysílání, rozhlasu a poskytování objektivního, nezaujatého zpravodajství spadá pod činnosti veřejnoprávních médií celá další škála aktivit. Ve veřejnoprávních médiích je dáván prostor kvalitnější umělecké tvorbě, čímž zajišťují kulturní vzdělanost a pestrost populace. S tím souvisí tvorba a správa rozsáhlých archivních fondů. Veřejnoprávní média opatřují zahraniční díla dabingem či titulky a následně je vysílají jak dabované, tak v originálním znění. Poskytují své audiovizuální mediální služby na vyžádání. Podporují filmovou tvorbu a projekty na státní úrovni.

Odkazy

Související články

• Seriózní médium
• Bulvární médium
• Novinářská fotografie

Externí odkazy

• BBC - oficiální stránka
• ARD - oficiální stránka
• ORF - oficiální stránka
• ČT - oficiální stránka

• Obrázky, zvuky či videa k tématu veřejnoprávní médium na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo veřejnoprávní ve Wikislovníku

• Radko Kubičko, Karel Hvížďala: Veřejnoprávní média v České republice a v Evropě^{[nedostupný zdroj]} in Média v postmoderním světě, ČRo 6, 12. prosinec 2008
• Vojtěch Cepl, Karel Hvížďala: Soukromá a veřejnoprávní média^{[nedostupný zdroj]} in Člověk a demokracie, ČRo 6, 26. květen 2007
• Jan Sedmidubský, Štefan Švec, Pavel Hlavatý: Mají veřejnoprávní média vysílat reklamu? A když ano, jakou?^{[nedostupný zdroj]} in Člověk a reklama, ČRo 6, 6. červen 2005

Autoritní data	NKC: ph127068 GND: 4129430-0 LCCN: sh85108618 NARA: 10643543 NLI: 987007546173705171