Schistosomóza

Schistosomóza (dříve též bilharzióza) je významné parazitární onemocnění člověka a zvířat způsobené krevními motolicemi rodu Schistosoma (krevnička). Onemocnění bývá ve formě střevní, jaterní a urogenitální. Jedná se o nejvýznamnější infekční onemocnění lidí helmintického původu na světě. Celosvětově je infikováno přes 200 miliónů lidí a dalších 600 miliónů je vystaveno riziku nákazy.^[1] Onemocnění se vyskytuje v 76 zemích, přičemž více než 80 % nakažených lidí pochází ze subsaharské Afriky^[2].

Historie nemoci

Původci onemocnění byli identifikováni v egyptských mumiích starých více než 5000 let. Schistosomóza je známá rovněž ze starověké Číny. Původce – krevničku – poprvé popsal v roce 1851 mladý německý lékař Theodor Bilharz, jenž pracoval v Káhirské nemocnici. Podle něj se proto onemocnění původně jmenovalo bilharzióza. Nicméně dávno před jeho popisem existují záznamy o této nemoci pocházející ze starověkého Egypta – Ebersův, Berlínský, Hearstův i Londýnský papyrus^[3]. Tyto záznamy potvrdil bakteriolog Marc Armand Ruffer roku 1909, kdy jako první nalezl četná zkamenělá vajíčka schistosom ve dvou mumiích z XX. dynastie (1200–1075 př. n. l.). Dnes už ale také víme, že část případů těžké chudokrevnosti u Egypťanů bylo nutné připsat i na vrub jiného červa, střevního parazita měchovce lidského (dvanácterníkového), Ancylostoma duodenale. Červ byl obecně v zemi faraónů hlavním symbolem nemoci a věřilo se, že vzniká ze zkažených tělesných šťáv. Vedle utrpení místního obyvatelstva měnila močová schistosomóza smělé dobyvatelské plány římských legií i Napoleonova expedičního sboru, umírali na ni misionáři, cestovatelé a dobrodruzi, angličtí vojáci v búrské válce a spousty dalších.^[4]

Původce

Onemocnění způsobují parazitičtí helminti (červi) patřící do kmene Platyhelmithes, třídy Trematoda, čeledi Schistosomatidae a rodu Schistosoma (krevnička). Jedná se tedy o motolice, které se lokalizují v cévách, respektive v žilách. Proto se také nazývají „krevní motolice“. Jejich vývojový cyklus zahrnuje mezihostitele – vodního plže rodů Bulinus a Biomphalaria. U člověka se vyskytuje celkem pět druhů schistosom s různým geografickým rozšířením a lokalizací v člověku:

S. mansoni – střevní a jaterní schistosomóza;
S. haematobium – močová schistosomóza;
S. japonicum – jaterní a střevní schistosomóza;
S. mekongi – střevní schistosomóza;
S. intercalatum – střevní schistosomóza.

Člověk je hlavním hostitelem i rezervoárem těchto pěti druhů. Kromě těchto druhů se může člověk nakazit i dalšími druhy běžně parazitujícími u jiných savců. Například se může člověk nakazit druhy S. bovis a S. mattheei, jež se vyskytují u skotu a jiných přežvýkavců.

Rozšíření

Schistosomóza se u lidí vyskytuje v tropickém a subtropické pásu Afriky, Asie a Ameriky.

S. mansoni: západní a centrální Afrika, Střední Východ a Arabský poloostrov, s africkými otroky byla introdukována do Jižní Ameriky, kde se značně rozšířila (zejména Brazílie, Venezuela, Karibská oblast)
S. haematobium: Egypt a celá severní Afrika, částečně i jižní střední Afrika, Arabský poloostrov, Střední Východ
S. japonicum: Čína, Filipíny, Korejský poloostrov, Indonésie, dříve i Japonsko (poslední případ 1977, oficiální eradikace 1996)
S. mekongi: Kambodža, Laos
S. intercalatum: subsaharská Afrika

Zdroj infekce a přenos

Zdrojem infekce lidských druhů schistosom jsou infikovaní lidé a primáti, kteří kontaminují vodu stolicí a močí. V případě, že je ve vodním zdroji přítomen vhodný mezihostitel, může probíhat vývojový cyklus motolic a z plžů se po určité době uvolňují furkocerkarie. Ty plavou ve vodě a hledají vhodného hostitele. Člověk se nakazí jakýmkoliv kontaktem s vodou obsahující plovoucí furkocerkarie. Koupání v oblastech s endemickým výskytem je tudíž velmi nebezpečné. Člověk se může nakazit i při brodění bažinou, rýžovými poli apod.

Patogeneze a klinické příznaky

Průběh onemocnění a klinické příznaky závisí na intenzitě napadení (množství proniknuvších furkocerkarií), fázi infekce, imunitním stavu člověka a na tom, který orgán je postižen. Vlastní patogenním činitelem způsobujícím obraz nemoci nejsou samotní červi, nýbrž jimi nakladená vajíčka, které při své cestě ven z organismu poškozují tkáně a vyvolávají imunitní odpověď v podobě specifických zánětů.

V prvním invazivním stádiu nemoci se v místě průniku cerkarií do kůže objevuje asi po 48 hodinách ohraničená dermatitida (zánět kůže). Za 2-7 týdnů po infekci cerkáriemi se vyvíjí akutní schistosomóza (hyperergická reakce, Katayama’s fever) trvající po několik týdnů. Akutní schistosomóza souvisí s tím, že samičky motolic začínají klást vajíčka do tkání hostitele. Projevuje se horečkami, kašlem, bolestmi břicha, průjmem, hepatosplenomegálií (zvětšení jater a sleziny) a eosinofilií. Po několika měsících přechází v chronickou schistosomózu. Konkrétní příznaky a postižení orgánů pak závisí na druhu schistosomy.

Močová schistosomóza

U močové schistosomózy (též urogenitální) způsobené S. haematobium je hlavním příznakem krev v moči a zánět močového měchýře. Motolice jsou usazeny v žilách močového měchýře a při průchodu vajíček z cévního řečiště jsou poškozovány tkáně močového ústrojí. Ve stěně močového měchýře postupně dochází k fibróze až kalcifikaci. Důsledkem fibrózy je potom selhávání ledvin a další s tím spojené komplikace. Další možnou komplikací je vznik nádorů močového měchýře.

Střevní schistosomóza

Je způsobená druhy S. mansoni, S. japonicum, S. mekongi a je provázena hlenohnisavými krvavými průjmy, bolestmi břicha a zánětem střev. Ukládání vajíček ve stěně střeva vede k tvorbě granulační tkáně a vzniku pseudopolypů. To může vést až k totálnímu ucpání střev. Vajíčka pronikající do jater způsobují cirhózu jater.

Jaterní schistosomóza

Samičky motolic (S. japonicum, S. mansoni) se usazují v žilní síti jater a vajíčka tak porušují jaterní tkáň a z toho plynou veškeré příznaky. Dochází k zvětšení jater, jaterní cirhóze. Narušení jaterní funkce se manifestuje vznikem edémů (typický je ascites = vodnatelnost v břišní dutině) a anémie.

Terapie a prevence

Lékem volby všech druhů schistosomóz je praziquantel. U S. mansoni se rovněž používá oxamnichin. U močové schistosomózy se osvědčil i nitridazol.

Reference

↑ Sedlák, K., Tomšíčková, M. 2006. Nebezpečné infekce zvířat a člověka. Scientia, Praha, 168 pp., ISBN 80-86960-07-2.
↑ Schistosomiasis - disease information. Dostupné z: http://www.who.int/tdr/diseases/schisto/diseaseinfo.htm.
↑ http://www.who.int a http://www.cdc.gov
↑ Pollak, K., 1973. Medicína dávných civilizací. Orbis, Praha

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu schistosomóza na Wikimedia Commons
česky

anglicky
- Informace WHO
- Schistosomiasis Archivováno 27. 9. 2007 na Wayback Machine.

[1] Sedlák, K., Tomšíčková, M. 2006. Nebezpečné infekce zvířat a člověka. Scientia, Praha, 168 pp., ISBN 80-86960-07-2.

[2] Schistosomiasis - disease information. Dostupné z: http://www.who.int/tdr/diseases/schisto/diseaseinfo.htm.

[3] ttp://www.who.int a http://www.cdc.gov

[4] Pollak, K., 1973. Medicína dávných civilizací. Orbis, Praha

[1]

[2]

[3]

[4]