Peter Carrington, 6. baron Carrington

Peter Carrington, 6. baron Carrington
Peter Carrington, 6. baron Carrington
	Fotografie z roku 1984
Generální tajemník NATO
	Ve funkci:; 25. června 1984 – 1. července 1988
Předchůdce	Joseph Luns
Nástupce	Manfred Wörner
Ministr zahraničí Spojeného království
	Ve funkci:; 4. května 1979 – 5. dubna 1982
Předchůdce	David Owen
Nástupce	Francis Pym
Ministr obrany Spojeného království
	Ve funkci:; 20. června 1970 – 8. ledna 1974
Předchůdce	Denis Healey
Nástupce	Ian Gilmour
První lord admirality
	Ve funkci:; 1959 – 1963
Předchůdce	George Douglas-Hamilton, 10. hrabě ze Selkirku
Nástupce	George Jellicoe, 2. hrabě Jellicoe
Stranická příslušnost
Členství	Konzervativní strana
Narození	6. června 1919; Chelsea
Úmrtí	9. července 2018 (ve věku 99 let); Bledlow
Choť	Iona Ellen McClean (od 1942)
Rodiče	Rupert Carington, 5th Baron Carrington a Sybil Marion Colville
Děti	Alexandra Carington; Virginia Carington; Rupert Carington, 7th Baron Carrington
Příbuzní	Victoria de Bunsen, Charles Rupert de Bunsen a James Peter de Bunsen (vnoučata)
Alma mater	Etonská kolej; Královská vojenská vysoká škola, Sandhurst; Sandroyd School
Profese	politik, diplomat a majitel půdy
Ocenění	Vojenský kříž; Řád společníků cti; velkokříž Řádu Karla III.; Cena čtyř svobod - svoboda od strachu; Podvazkový řád; … více na Wikidatech
Commons	Peter Carington, 6th Baron Carrington
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Peter Alexander Rupert Carrington, 6. baron Carrington (6. června 1919, Londýn, Anglie – 9. července 2018, Londýn, Anglie) byl britský politik. Jako příslušník šlechtického rodu byl od mládí dědičným členem Sněmovny lordů. Po službě v armádě během druhé světové války se stal vlivnou osobností Konzervativní strany a během několika desetiletí zastával několik ministerských funkcí v konzervativních vládách. Svou kariéru završil jako generální tajemník NATO (1984–1988).

Životopis

Pocházel ze staré a vlivné bankéřské rodiny Smithů, která od roku 1839 užívala příjmení Carrington. Byl jediným synem armádního důstojníka Ruperta Carringtona, 5. barona Carringtona (1891–1938), a jeho manželky Sybil Colville (1897–1946), dcery 2. vikomta Colvilla. Studoval v Etonu a poté na vojenské škole v Sandhurstu. Mezitím po otci zdědil titul barona z Carringtonu (1938), v té době byl ale nezletilý a do Sněmovny lordů vstoupil fakticky až v roce 1945. V roce 1939 vstoupil do armády jako podporučík, během druhé světové války postupoval v hodnostech, vyznamenal se v roce 1944 v Holandsku, obdržel Vojenský kříž a dosáhl hodnosti majora.

Po skončení druhé světové války se začal angažovat v politice jako člen Konzervativní strany ve Sněmovně lordů. V Churchillově a Edenově vládě zastával funkci parlamentního tajemníka na ministerstvu zemědělství a výživy (1951–1954). Od října 1954 do října 1956 byl parlamentním tajemníkem na ministerstvu obrany. V letech 1956–1959 byl vysokým komisařem pro Austrálii a v roce 1959 byl jmenován členem Tajné rady. V další konzervativní vládě Harolda Macmillana byl pověřen úřadem prvního lorda admirality (ministr námořnictva, 1959–1963). V letech 1963–1964 byl ministrem bez portfeje a v této době mluvčím Konzervativní strany ve Sněmovně lordů. V letech 1964–1970 vedl v Horní sněmovně konzervativní opozici. V další konzervativní vládě Edwarda Heatha byl ministrem obrany (1970–1974) a v letech 1972–1974 také předsedou Konzervativní strany. V kabinetu Margaret Thatcherové zastával funkci ministra zahraničí a pro záležitosti Commonwealthu (1979–1982), na úřad rezignoval v době války o Falklandy. V letech 1984–1988 byl generálním tajemníkem NATO^[2], v roce 1991 ještě vedl diplomatické rozhovory o situaci v Jugoslávii (tzv. Carrington-Cutileirův plán o rozdělení Jugoslávie podle národnostního složení).

Když v roce 1999 zákon o Sněmovně lordů (House of Lords Act 1999) zrušil automatické dědičné členství peerů v Horní sněmovně, obdržel doživotní titul barona Caringtona. Již krátce po druhé světové válce vykonával také funkce smírčího soudce a zástupce místodržitele v hrabství Buckinghamshire, kde rodina vlastnila statky. V roce 1958 obdržel Řád sv. Michala a sv. Jiří, o třicet let později získal velkokříž téhož řádu (1988). V roce 1985 byl jmenován rytířem Podvazkového řádu^[3] Během své dlouholeté kariéry získal řadu čestných doktorátů na univerzitách ve Spojeném království a v USA, v letech 1992–2007 zastával čestnou funkci kancléře univerzity v Readingu. V letech 1984–1994 byl kancléřem Řádu sv. Michala a Jiří a v letech 1994–2012 kancléřem Podvazkového řádu. Několik vyznamenání obdržel také v zahraničí, v USA získal Prezidentskou medaili svobody, ve Španělsku obdržel velkokříž Řádu Karla III. Zastával také řadu funkcí v různých obchodních společnostech a průmyslových podnicích.

V roce 1942 se oženil s Ionou McClean (1920–2009), dcerou podplukovníka RAF Sira Francise Mccleana. Současným nositelem titulu barona Carringtona je jejich syn Rupert Francis Carrington, 7. baron Carrington (* 1948).

Jeho prastrýc Charles Wynn-Carrington, 1. markýz z Lincolnshire (1843–1928) patřil k významným osobnostem Liberální strany přelomu 19. a 20. století, zastával řadu funkcí u dvora, ve vládě a koloniální správě.

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c Darryl Roger Lundy: The Peerage.
↑ Přehled generálních tajemníků NATO na webu worldstatesmen dostupné online
↑ LOUDA, Jiří: Coats of Arms of the Knights of the Order of the Garter, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2020; s. 634 ISBN 978-80-244-5621-8

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Peter Carrington na Wikimedia Commons
6. baron Carrington na webu thepeerage
Lord Peter Carrington in: Encyclopedia Britannica
Lord Peter Carrington na oficiálním webu NATO

[3913844e06e055e8cd81608f22bad0e604d89d2d-1] Darryl Roger Lundy: The Peerage.

[2] Přehled generálních tajemníků NATO na webu worldstatesmen dostupné online

[3] LOUDA, Jiří: Coats of Arms of the Knights of the Order of the Garter, Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc, 2020; s. 634 ISBN 978-80-244-5621-8

[1]

[2]

[3]

Generální tajemníci NATO

Hastings Lionel Ismay (1952–1957) • Paul-Henri Spaak (1957–1961) • Dirk Stikker (1961–1964) • Manlio Brosio (1964–1971) • Joseph Luns (1971–1984) • Lord Carrington (1984–1988) • Manfred Wörner (1988–1994) • Sergio Balanzino (1994) • Willy Claes (1994–1995) • Sergio Balanzino (1995) • Javier Solana (1995–1999) • George Robertson (1999–2004) • Jaap de Hoop Scheffer (2004–2009) • Anders Fogh Rasmussen (2009–2014) • Jens Stoltenberg (2014–2024) • Mark Rutte (od 2024)		Vlajka NATO