Marie-Adéla Lucemburská
| Marie-Adéla Lucemburská | |
|---|---|
| Lucemburská velkovévodkyně | |
 Marie-Adéla, lucemburská velkovévodkyně | |
| Doba vlády | 25. února 1912 – 14. ledna 1919 |
| Úplné jméno | Marie Adelheid Thérèse Hilda Wilhelmine |
| Narození | 14. června 1894 Colmar-Berg  Lucembursko |
| Úmrtí | 24. ledna 1924 (ve věku 29 let) Lenggries  Výmarská republika |
| Pohřbena | Katedrála Notre-Dame (Lucemburk) |
| Předchůdce | Vilém IV. (otec) |
| Nástupce | Šarlota (sestra) |
| Rod | Nasavsko-Weilburští |
| Otec | Vilém IV. Lucemburský |
| Matka | Marie Anna Portugalská |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Marie-Adéla Lucemburská (lucembursky Marie Adélaïde Theresia Hilda Antonia Wilhelmina vu Lëtzebuerg; francouzsky Marie Adélaïde Thérèse Hilda Antonie Wilhelmine; 14. června 1894 Colmar Berg – 24. ledna 1924 Lenggries) byla v letech 1912–1919 vládnoucí lucemburskou vévodkyní.
Jako nejstarší ze šesti dcer Viléma IV. Lucemburského a Marie Anny Portugalské byla 10. července 1907 prohlášena za následnici trůnu, neboť v nasavsko-weilburské dynastii už nezbývali žádní legitimní mužští členové. Když pak její otec 25. února 1912 zemřel, stala se Marie Adéla první vládnoucí ženou na lucemburském trůně.
První světová válka
[editovat | editovat zdroj]Velmi se zajímala o politiku a aktivně se podílela na správě a politickém životě velkovévodství. Během první světové války udržovala poměrně vstřícný vztah vůči Německému císařství, jehož armáda nastolila v Lucembursku stav blízký okupaci a útočila odtud na Francii. Za tyto ústupky Němcům byla velkovévodkyně po válce ostře kritizována. Komunisté, socialisté a liberálové se nejprve pokusili vyhlásit republiku, a když se jim to nezdařilo, trvali alespoň na abdikaci Marie-Adély. Těmto snahám se dostalo podpory ze strany části francouzských a belgických politických špiček, která se zabývala plány na anexi Lucemburska. Situaci ještě zkomplikovala jedna rota lucemburské armády, která se 9. ledna 1919 vzbouřila a pod vedením komunisty Émila Servaise a jeho Výboru pro veřejnou bezpečnost se prohlásila za armádu nové republiky. 14. ledna, po poradě s předsedou vlády Émilem Reuterem, Marie-Adléta abdikovala a na trůn nastoupila její mladší sestra Charlotta.
Po abdikaci
[editovat | editovat zdroj]Marie-Adléta vstoupila v roce 1920 do karmelitánského konventu v italské Modeně. Později se přidala k Malým sestrám chudých a přijala jméno „Sestra Marie od chudých“. Její zhoršující se zdraví ji však neumožnilo zůstat v řádě,a tak se odstěhovala na bavorský zámek Hohenburg, kde v roce 1924 zemřela na virovou chřipku. 22. října 1947 bylo její tělo uloženo ve vévodské kryptě lucemburské katedrály Notre-Dame.
Tituly a vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Tituly
[editovat | editovat zdroj]- 14. června 1894 – 10. července 1907: Její Velkovévodská Výsost princezna Marie-Adéla Lucemburská
- 10. července 1907 – 25. února 1912: Její Královská Výsost dědičná lucemburská velkovévodkyně
- 25. února 1912 – 14. ledna 1919: Její Královská Výsost lucemburská velkovévodkyně
- 14. ledna 1919 – 24. ledna 1924: Její Královská Výsost velkovévodkyně Marie-Adéla Lucemburská pozdější „Sestra Marie od chudých“
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]Vývod z předků
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byly použity překlady textů z článků Marie-Adélaïde, Grand Duchess of Luxembourg na anglické Wikipedii a German occupation of Luxembourg in World War I na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Marie-Adéla Lucemburská na Wikimedia Commons
| Předchůdce: Vilém IV. Lucemburský |
|
Lucemburská velkovévodkyně 1912–1919 |
|
Nástupce: Šarlota Lucemburská |
- Lucemburští velkovévodové
- Nasavsko-weilburská dynastie
- Pohřbení v katedrále v Lucemburku
- Katoličtí panovníci
- Panovníci, kteří abdikovali
- Lucemburské princezny
- Zemřelí na chřipku
- Narození v roce 1894
- Úmrtí v roce 1924
- Úmrtí 24. ledna
- Narození 14. června
- Nositelé Nassavského domácího řádu zlatého lva
- Nositelé Řádu Adolfa Nasavského
- Nositelé Řádu dubové koruny