Standardní česká transkripce čínštiny
Standardní česká transkripce čínštiny, případně standardní český přepis čínštiny, je systém transkripce z čínských znaků do latinky, který v rámci možností zachycuje jejich čínskou výslovnost českou abecedou. Vytvořil ho v roce 1951 český sinolog Oldřich Švarný. V češtině je to spolu s (chan-jü) pchin-jinem (hanyu pinyin, tedy mezinárodním standardem ISO pro přepis čínštiny do latinky) jeden ze dvou v praxi používaných ucelených systémů pro přepis čínštiny: standardnímu přepisu se dává přednost v běžných, např. novinářských textech, pchin-jin se uplatňuje např. v akademické sféře nebo v mapách.[1]
Výhodou Švarného přepisu je, že umožňuje běžnému českému čtenáři bez zvláštních znalostí vyslovit čínský výraz podobně, jako zní čínsky. To nesplňuje pchin-jin, kde je potřeba se nejdříve naučit výslovnost jednotlivých písmen a jejich kombinací, protože se často značně liší od výslovnosti stejných písmen v češtině a v případě řady hlásek je použití písmen v rozporu s jejich užitím v latinkou píšících jazycích (obzvláště Q).
Výhoda pchin-jinu je – kromě mezinárodního rozšíření – možnost diakritikou zaznamenat i tóny, které u stejně znějící slabiky mění význam. Standardní transkripce umožňuje notaci tónů pomocí čísel (tento způsob používal Wade-Giles), upravená standardní transkripce znala též notaci pomocí diakritiky (způsob pchin-jinu), ovšem obě tyto možnosti jsou spíše teoretické, protože odborné texty zpravidla užívají pchin-jin a laiky by diakritika spíše mátla.
Historie českých přepisů čínštiny
[editovat | editovat zdroj]Vůbec první ucelený systém přepisu čínštiny do české latinky navrhl podle Wadea-Gilese Jaroslav Průšek v roce 1938 – ten ještě upravil v roce 1950 – ovšem uvědomoval si jeho nedostatečnost.
V roce 1950 se Kartografický ústav obrátil na katedru dějin a filologie Dálného východu na FF UK za účelem vytvoření nového standardu, Průšek, který katedru vedl, tímto úkolem pověřil fonetika a sinologa Oldřicha Švarného. Švarný vyšel z Průškova systému, diskutovalo se i o některých zásadách Palladiova systému (tedy transkripce čínštiny do ruštiny), ovšem vesměs přijaty nebyly. Návrh revidovala komise složená ze sinologů, bohemistů, fonetiků a kartografů a byl přijat Názvoslovnou komisí Kartografického ústavu a 8. sekce (jazyka a literatury) ČSAV v roce 1951.[2]
Švarný ve své učebnici Úvod do hovorové čínštiny z roku 1967[3] publikoval ještě vlastní fonetickou transkripci, což byla vlastně zpřesněná varianta standardní transkripce, ovšem tato již nebyla ani Švarným, ani nikým jiným později užita.
Iniciály
[editovat | editovat zdroj]Čínská slabika se tradičně dělí na iniciální souhlásku nebo polosamohlásku a na finálu (viz níže). Následuje převodní tabulka iniciál mezi pchin-jinem a Švarného přepisem. Iniciály jsou v tabulce uvedené v tradičním čínském pořadí.
| Pchin-jin | Švarný | Výslovnost |
|---|---|---|
| b | p | polozněle mezi p a b |
| p | pch | p s přídechem |
| m | m | m |
| f | f | f |
| d | t | polozněle mezi t a d |
| t | tch | t s přídechem |
| n | n | n |
| l | l | l |
| g | k | polozněle mezi k a g |
| k | kch | k s přídechem |
| h | ch | polozněle mezi h a ch |
| j | ť | polozněle (mezi ť a ď), s neplným závěrem |
| q | čch | velmi měkce (mezi č a ť, jako polské ć) a s přídechem |
| x | s | velmi měkce (mezi š a s, jako polské ś) |
| zh | č | polozněle mezi č a dž |
| ch | čch | č s přídechem |
| sh | š | š |
| r | ž | obtížný zvuk mezi ž a anglickým r |
| z | c | polozněle mezi c a dz |
| c | cch | c s přídechem |
| s | s | s |
| w | w | jako w angličtině, tj. wen čti jako [uen] bez rázu na začátku |
| y | j | j |
Poznámky:
- ť se píše s háčkem i před měkkým i, např. ťin = zlato
- pchinjinové x se vyslovuje měkčeji než s, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchin-jin xi, xu = Švarného si, sü; pchinjin si, su = Švarného s', su
- pchinjinové q se vyslovuje měkčeji než ch, ale českým přepisem se tato informace neztrácí, protože ji lze jednoznačně zjistit z následující finály: pchin-jin qi, qu = Švarného čchi, čchü; pchin-jin chi, chu = Švarného čch', čchu
Finály
[editovat | editovat zdroj]| Pchin-jin po iniciále | Pchin-jin samostatně | Švarný po iniciále | Švarný samostatně | Výslovnost a poznámky |
|---|---|---|---|---|
| -a | a | -a | a | |
| -o | o | -o | o | |
| -e | e | -e | e | mezi e a o |
| -r | er | -r | er | jedna hláska; jako e, zvednout hrot jazyka k měkkému patru |
| -i | yi | -i | i | |
| -i | -' | po z/c, c/cch, s/s, zh/č, ch/čch, sh/š, r/ž se spodobňují: při artikulaci iniciály se jazyk mírně oddálí od patra (poněkud „změkčí“) | ||
| -u | wu | -u | wu | |
| -ü | yu | -ü | jü | |
| -ai | ai | -aj | aj | |
| -ei | ei | -ej | ej | |
| -ao | ao | -ao | ao | |
| -ou | ou | -ou | ou | |
| -an | an | -an | an | |
| -en | en | -en | en | |
| -ang | ang | -ang | ang | |
| -eng | eng | -eng | eng | |
| -ong | weng | -ung | weng | |
| -ia | ya | -ia | ja | |
| -iao | yao | -iao | jao | |
| -ie | ye | -ie | jie | |
| -iu | you | -iou | jou | |
| -ian | yan | -ien | jen | |
| -iang | yang | -iang | jang | |
| -in | yin | -in | jin | |
| -ing | ying | -ing | jing | |
| -iong | yong | -iung | jung | |
| -ua | wa | -ua | wa | |
| -uo | wo | -uo | wo | |
| -uai | wai | -uaj | waj | |
| -ui | wei | -uej | wej | |
| -uan | wan | -uan | wan | |
| -un | wen | -un | wen | |
| -uang | wang | -uang | wang | |
| -üe | yue | -üe | jüe | |
| -üan | yuan | -üan | jüan | |
| -ün | yun | -ün | jün |
Poznámky:
- ü se vyslovuje jako v němčině, tedy mezi u a y. Na rozdíl od pchin-jinu, kde si musíme pamatovat, že po x, q, j a y se u čte vždy ü, ve Švarného přepisu se ü píše vždy s přehláskou.
- koncové ng je jedna hláska, jako n v českém slově banka
- koncové n a ng částečně splývají s předchozí samohláskou a vytvářejí z ní nosovku
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ KANE, Daniel. Knížka o čínštině. Vyd. 1. Mirošovice: DesertRose, 2009. ISBN 978-80-903296-1-4, s. 25–27.
- ↑ Augustin Palát. Několik slov k počátkům transkripce u nás. In Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I., s. 23–27.
- ↑ Švarný, Oldřich. Úvod do hovorové čínštiny. Praha : SPN, 1967.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Jaromír Vochala: Stručný čínsko-český a česko-čínský slovník. Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1997. ISBN 80-04-26089-6
- Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
- Hana Třísková (ed.): Transkripce čínštiny. Praha, Česko-čínská společnost 1999. Díl I. – sborník statí, 104 s. Díl II. – tabulky a návody, 133 s.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Převodník z pchin-jinu do Švarného přepisu
- Oldřich Švarný Archivováno 25. 10. 2020 na Wayback Machine. na encyklopedii Libri