Jako první židovská válka se označuje židovské celonárodní povstání proti Římu, které vypuklo v Jeruzalémě v roce 66. Judsko bylo pod římskou vládou od roku 63 př. n. l., kdy do něj vtáhl s vojskem Pompeius. Roku 44 n. l. se dostala pod přímou římskou správu celá Palestina. Prokurátoři, kteří tuto oblast spravovali, však stále méně dokázali udržet v zemi pořádek. Po vypuknutí povstání se projevila značná rozštěpenost židovské společnosti. Její jednotlivé frakce byly nuceny se do jisté míry sjednotit, když ve snaze zajistit pořádek do Judska vtáhl římský místodržitel v Sýrii Cestius Gallus. Jedním z významných velitelů židovských sil se zpočátku stal Josef ben Matitjahu, který velel obraně Galileje a poté pevnosti Iótapata. O válce zanechal podrobnou zprávu ve své knize Válka židovská.
Povstání potlačily až římské legie pod vedením nejprve Vespasiana, od roku 69, kdy se Vespasianus stal císařem, pak jeho syna Tita. Válka prakticky skončila dobytím hlavního židovského města Jeruzaléma na podzim roku 70, při němž byl zničen Druhý chrám. Měla však i dohru spočívající v dobývání posledních pevností, z nichž první byla Machairús na východním břehu Mrtvého moře a poslední Masada na západním břehu. Ta padla možná v roce 73 či 74. Důsledky války byly pro Židy drastické. Jeruzalém zůstal v troskách, mnohé osady v Judeji se vylidnily, část Židů odešla ze země, obyvatelstvo značně zchudlo.
